Časy se mění

Vrazil jsem do něj v podchodu. Paul. Člověk, se kterým jsem strávil mnoho hodin v jedné firmě a v jedné kancelářské kukani, jak se tady říká cubicle. Dělali jsme spolu, vlastně vedle sebe na projektu pro velkého klienta. Byl to velký projekt.

„Hi, how are you.“

„O, I am fine. What about you?“

„I am fine to.“

Nezbytné zahajovací fráze. Nikdy jsem si na ně zcela nezvykl, ale připouštím, že dokážou prolomit ledy po mnoha letech mlčení stejně jako v případě, kdy dotyčného potkáváte každý den. Umožňují totiž buď pokračovat v konverzaci, je-li oboustranný zájem, nebo se rozejít, aniž by ten druhý měl pocit, že by odbyt. Chvíli jsme spolu jen tak stáli na ulici a pak se rozhodli, že zajdeme na kávu. Konečně, neviděli jsme se skoro deset let.

Nad hrníčky s capuccinem jsme začali vzpomínat. „Pamatuješ na Rafaela?“ ptal se Paul.

„Of course, kdo by na něj mohl zapomenout. Nejlepší šéf, jakého jsem kdy měl. A že jsem jich par vystřídal...

S odstupem času má člověk tendenci zapomínat na nepříjemné a zůstává jen to kladné. Rafael byl ruský Žid. Rozuměl věci a dokázal se svých lidí zastat. Ocenil, když někdo něco uměl. Na druhé straně nám neodpustil žádnou flákarnu. Několikrát za den oběhl všechny své ovečky s otázkou na čem dělají a jak to jde. Dokázal být vtipný, tvrdý a přitom přátelský. Mezi klady započítávám i to, že společné schůze pokud byly, byly krátké. Dodneška mi občas telefonuje.

Když jsme probrali naše společné známé a staré vzpomínky, došlo i na současnost.

„Co děláš?“ chtěl jsem vědět.

„Ale...“ odmlčení.

Pohlédl jsme na něj. Nechce o tom mluvit? Chtěl.

Posledních pět let dělal pro jednu banku. Pořád totéž, tedy u počítačů. Dávno už neprogramuje ani nevyvíjí nový software, dnešní práce v tomto oboru se redukuje na údržbu (maintenance) hotových softwarových balíčků, které banka nakupuje od velkých softwarových firem. Tyto firmy si balíčky nechávají pochopitelně dělat v zemích Třetího světa. Přijde to levněji.

Z původních přibližně dvaceti lidí v týmu postupně zůstalo asi deset. A i to bylo pro zaměstnavatele příliš. Vedení se rozhodlo pro outsourcing. Chtělo prodat i tu údržbu softwarových balíčků jiné firmě. Měli ovšem podmínku. Případný kupec musel souhlasit, že koupí nejen software a jeho údržbu, ale i pracovníky, kteří dosud tuto údržbu prováděli.

Od mateřské firmy to byl čirý alibismus. Zkrátka jim bylo trapné vyhodit všechny jen tak na ulici, tak nechali tuto špinavou práci vykonat jinému. Je to právně i morálně nepostihnutelný způsob zbavování se lidi. V rámci outsourcingu se prodá projekt i s lidmi. Nový majitel koupené pracovníky chvíli podrží a pak jim (řečeno jazykem mafie) učiní nabídku, kterou nebudou moci odmítnout. Například, že jim sníží plat, nebo že je převede na pracoviště vzdálené pět tisíc kilometrů. Ber nebo nechej ležet. Když se nechceš spokojit s méně, nebo se nechceš stěhovat, sorry, budeš si muset najít jiného zaměstnavatele. Tady pro tebe práci nemáme...

Chvíli trvalo, než se našel kupec ochotný přistoupit na podmínku, že s projektem kupuje i lidi. O zajišťování údržby zájem byl, ale žádná firma nebyla ochotná kupovat k tomu i dosavadní pracovníky. Nakonec se kupec našel.

Nové smlouvy, které původní pracovníci podepsali, garantují lidem měsíc práce na současném pracovišti. Pak je všechno ve hvězdách. Dva z původního týmu odešli ještě před podepsáním, ale většina zůstala, neboť době věděla, že práci jinde neseženou.

Tohle všechno, co Paul vyprávěl, jsem znal z jiných případů. Paulova zkušenost se podobala zkušenosti lidí, kteří dnes pracují v oboru. Tedy u počítačů.

„Jakou máte pracovní dobu?“ ptám se.

„Děláme 44 hodin týdně. Ale placeno máme jen těch 40.“

„Cože? Jak to?“

„To je tak,“ říká Paul. „Oni využívají ontarijský zákon, který to umožňuje. Podle toho zákona je pracovní týden v Ontariu dlouhý 40 až 44 hodin a zákonnou povinností zaměstnavatele je platit přesčas od 45. hodiny odpracované v týdnu. A protože máme ve firmě oficiálně čtyřicetihodinový pracovní týden (ze kterého se vypočítává plat), přišlo vedení firmy s tím, že bude po pracovnicích vyžadovat, aby se v práci zdrželi 44 hodin. Ne víc. To by muselo platit přesčas. Včetně těch prvních čtyřech hodin. Není to oficiální požadavek, nikde to není napsáno, ale zkus odmítnout. Velmi brzy zjistíš, že jsi odepsaný.“

Až jsem zalapal po dechu nad tou drzostí.

„To dělají všem?“

„Všem.“

„A nikdo se proti tomu neohradil?“

„Nikdo.“

Rozuměl jsem.

Pamatuji si, že když jsem přišel do Kanady před více jak dvaceti lety, bylo běžné, že pracovní týden měl třicet sedm a půl hodiny. Od té doby se zvýšila produktivita, ubylo práce, ubylo lidí, kteří ji vykonávají, přesto se stále více firem přiklání ke čtyřicetihodinovému týdnu. Ale o podlosti managementu využívat strachu lidí a okrádat je o další čtyři hodiny jejich času aniž by je zaplatili, jsem slyšel poprvé.

Od té schůzky s Paulem uplynulo už několik týdnů a já pořád přemýšlím nad tím, jak jsme se v rozmezí posledních pěti až deseti let dokázali lehce vzdát sociálních výhod, o které lidé bojovali dvě stě nebo kolik posledních let. Stali jsme se otroky systému. Jsme všichni účastníci krysího závodu. Nikdo se nás neptá, zda chceme nebo ne. Nemáme na vybranou. Lidí je příliš hodně, práce příliš málo. A tlak levných pracovních sil ze zemí Třetího světa je zřetelný.

A pro úplnost. Ta firma, která nutí své pracovníky odevzdávat jí každý týden čtyři hodiny své práce zdarma, se jmenuje IBM.