Civilizace skončí, když se lidé přestanou obávat následků svých činů

Před několika týdny jsem dočetl knihu, kterou považuji za nejdůležitější knihu o životním prostředí, jaká kdy byla napsána. Není to Tiché jaro, Malé je hezké nebo Walden. Nejsou tam grafy,tabulky, fakta, varování, předpovědi, ba dokonce ani argumenty. Dokonce v ní nenajdete ani jednu chmurnou větu, což bohužel ji odděluje od jiných knih stejného zaměření. Je to novela. Poprvé vyšla před rokem a pokud si ji přečtete, změní váš způsob vnímání světa.

Kniha Cormac McCarthyho The Road (Cesta) popisuje, co by se bylo bývalo stalo, kdyby planeta přišla o svou biosféru a jako jediné živé organismy na Zemi by zůstali lidé shánějící potravu v sazemi pokrytých lesích. Několik roků před tím, než k tomu dojde, slyší protagonisté o posledních částečně zmutovaných ptácích, nesmyslně kroužících vysoko nad jejich hlavami, podobných mouchám ve sklenici. McCarthy netvrdí, že toto se pravděpodobně stane, pouze domýšlí následky.

Všechny dříve existující sociální kodexy jsou nahrazeny organizovaným masakrem, později chaotickým hororem plným omylů a chyb. Co jiného mohou přeživší dělat? Jediným posledním zdrojem jsou lidé sami. Je těžké si představit, jak by se něco takového mohlo stát v období humanity, dokonce formou nukleární zimy. Ale tenhle myšlenkový experiment ukazuje v plné nahotě jeden hrozný fakt, který si díky naši technologické aroganci neuvědomujeme: naše závislost na biologické produkci je naprostá. Civilizace si užívá na povrchu biosféry, nikdy ale není imunní vůči změnám životního prostředí. Šest týdnů poté, co jsem knihu dočetl, mě stále pronásledují chmury.

Takže když jsem o víkendu pročítal novou zprávu OSN o stavu planety, všímal jsem si některých věcí. Zpráva cituje několik úspěchů (z benzínu se podařilo téměř všude ve světě vyloučit olovo a většina bohatých států byla schopná snížit emise síry) na druhé straně zpráva signalizuje množství mraků na obzoru. Ale nejvíce mě zarazila pasáž o produkci.

Hektarové výnosy se za posledních dvacet let zvýšily. V roce 1980 byla průměrná sklizeň obilnin z hektaru 1,8 tuny, dnes je to 2,5 tuny, ale přesto nestačí držet krok s rostoucí populací. Spotřeba obilnin na osobu dosáhla vrcholu v roce 1980 a od té doby zvolna klesá. V roce 2050 bude žít na planetě devět miliard lidí. Nakrmit je a současně splnit závazek století (snížit o polovinu počet hladovějících) by vyžadovalo zdvojnásobit světovou produkci potravin. Pokud se nám nepodaří omezit spotřebu biobenzínu a masa, celková potřeba obilnin by mohla vzrůst třikrát.

Máme dva omezující faktory. Prvním z nich jsou fosfáty: nevíme, kde ještě jsou. Druhým – a vážnějším – je voda. Pokud se budeme snažit plnit závazek století s nakrmením populace, v roce 2050 by pěstování obilnin vyžadovalo dvojnásobek dnešní spotřeby vody. Odkud ji vezmeme? V mnoha oblastech už dnes existuje nedostatek vody, zemědělství dnes spotřebuje její lví podíl. 10 procent hlavních vodních doků vůbec nedosáhne do moře po celý rok.

Na stránce 148 jsem našel pohřbenou tuto poznámku: Při zachování současného trendu by v roce 2025 žilo v oblastech s trvalým nedostatkem vody 1,8 miliardy lidí a dvě třetiny všech lidí by žila pod neustálou hrozbou nedostatku vody. Částečně je to způsobeno úbytkem lesů, ale hlavní příčinou nadcházejících such jsou klimatické změny. Deště budou stále vzácnější právě tam, kde by byly nejvíce potřeba. Takže pokud se nám nepodaří náhle prudce snížit produkci oxidu, jak uživíme planetu? Jak zabráníme sociálnímu kolapsu, který hrozí v mnoha zemích?

Kámen vržený do vody rozčeří hladinu, ale za okamžik je hladina opět jako zrcadlo. Dočtete a budete dále žít svůj život. Minulý týden psali, že klimatické změny by mohly eliminovat polovinu všech přírodopisných druhů. Že 25 druhu primátů je na pokraji úplného vyhubení. Že přírodní zásoby oxidu uhlíků se začínají uvolňovat do atmosféry o desítky let dříve než bylo předpovídáno. Všichni to sledují, ale každý čeká na toho druhého, aby něco udělal. Nevyřčené, ale univerzálně platné pravidlo zní: „pokud by to bylo fakt tak vážné, přece by s tím určitě někdo něco udělal, no ne?

Tajemník pro životní prostředí Hilary Benn včera oznámila, že navrhuje zákon na ochranu prostředí. To je vítáno. Ale v každém hlavním energetickém sektoru (letecká a pozemní doprava, výroba elektřiny, bytová výstavba, těžba uhlí, výzkum nových nalezišť ropy) prosazuje vláda politiku, která zvýší emise. Jak se podaří snížit emise o 60 %, jak to navrhuje nový zákon?

Nikdo neví, ale pravděpodobná odpověď se skrývá v únikové formuli: Nedokáže-li vláda omezit produkci skleníkových plynů o 60 %, bude si kupovat kredity od jiných zemí. Jenže takový obchod může fungovat jen když plán na celkovou redukci produkce oxidu je relativně malý. K tomu, abychom zabránili nevratným klimatickým změnám, musíme omezit všechnu světovou produkci emisí. Většina zemí, která s Británii obchoduje, bude sama muset provést vlastní velké škrty v produkci oxidů a k tomu by měla provést ještě další za nás. Nebude trvat dlouho a jediní kupci, od kterých si budeme moci koupit kredit, budou z Jupiteru nebo z Marsu. Jediná jistota by byla, omezit vlastní produkci a to ihned.

Kdo nás přesvědčí, abychom jednali? Jakkoliv se zdají opoziční strany být silné, nevydrží, pokud se za ně nepostaví voliči. Nečekejme, že nás k tomu vyzvou média. BBC stáhla z vysílání Planet Relief z obavy, že porušuje svá vlastní pravidla o nezaujatosti. Bože chraň nás, aby se nezachovala podobně v případě masových úmrtí. Ale vysílá každý den Top Gear, která jsou co do nezaujatosti na hraně a nyní jsou asi tak vhodné, jako Black and White Minstrel Show.

Programy jsou přecpány pořady, které nás nabádají, abychom cestovali co nejdále, jezdili rychle, stavěli větší stavby, kupovali více, přitom žádný z nich se nechápe tak, že porušuje pravidla. Ve skutečnosti se tím míní, že neporušuje obchodní a podnikatelské zájmy nebo hýčkanou citlivost třídy Aga. Média řízena strachem a reklamami jsou beznadějně pro spotřební ekonomiku a proti biosféře.

Zdá se mi, že už některé z nás směrujeme cestou knihy The Road. McCarthy, popisuje, že úměrně s tím, jak se zmenšuje biosféra, hroutí se základy řádu, kterému protagonisté knihy věří. Mám pocit, že přesně tohle se děje: většina lidí v bohatém světě tvrdě prosazuje své zájmy, odvrhuje obavy z následků. Mám-li pravdu, nepotřebujeme čekat na to, až shoří lesy nebo se sníží zásoby potravin, než nám dojde, že civilizace je vážně nemocná.

Článek Civilization Ends with a Shutdown of Human Concern. Are We There Already? vyšel 30.10. na serveru informationclearinghouse.info. Původně vyšel na britském Guardian. Překlad editor.