License to Kill

Michaela Marksová-Tominová v MF Dnes z 18. října 2007 komentuje rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen dřívější rozsudek vrchního soudu (10 let za vraždu manžela) nad Kamilou Velikovskou. Ta dvěma ranami z pistole do hlavy svého manžela ukončila jeho život a zároveň i její strastiplné spolužití s člověkem, který ji dlouhá léta týral (detaily o této úmyslné vraždě byly dostatečně medializovány). Marksová-Tominová v článku vyjadřuje naději, že dochází k průlomu, kdy „soudci konečně pochopili domací násilí“ a zároveň i názor, že „zabití domácího tyrana nemůže být posuzováno jako vražda“.

Michaela Marksová-Tominová se nejspíš mýlí. Jestli soudci vůbec něco pochopili (o čemž zatím optimisticky pochybuji), tak to není domácí násilí, ale feministické pojetí domácího násilí (fakt vs. fikce). A jestli se autorka článku domnívá, že -- v zemi, kde není legální trest smrti -- je smrt adekvátním způsobem pro prevenci týrání nebo dokonce trestem za týrání, tak se mýlí dvojnásob.

Donedávna byla násilná smrt člověka posuzována buď jako vražda (úmyslná) nebo jako zabití (z nedbalosti či v sebeobraně – zde v případě bezprostředního ohrožení). Výjimečnými případy jsou válka a genocida (a zde ovšem pojem právo ztrácí smysl). Násilnou smrt jako trest neuznává náš právní řád už několik let a násilná smrt jako prevence či řešení problému na svoje uznání a kodifikování tedy pravděpodobně teprve čeká.

Výchozím bodem teoretizování Michaely Marksové-Tominové je koncepce tzv. syndromu týrané ženy.

Syndrom týrané ženy - historie a současnost

Přenesme se na okamžik do místa vzniku této koncepce - do USA, kde právě vrcholí druhá vlna feminismu.

Marlene Wagshall počkala, až její manžel Joshua usne. Pak namířila svou Magnum .357 na jeho hruď a stiskla spoušť. Jejich dcera se s hrůzou dívala jak se zakrvácený otec snaží zavřít dveře, aby ho neviděla umřít. Tehdy svého otce viděla naposled.

Porota shledala Marlene vinnou z pokusu o úmyslnou vraždu , únosu a několika dalších přečinů. Joshua útok „přežil“ -- po 18 hodinové operaci přišel o slinivku, slezinu, část jater, žaludku a tenkého střeva. Přežil, ale své děti už nikdy vidět nemohl -- Marlene je unesla.

Prokurátorka (!) a feministka Elizabeth Holtzman snížila obvinění z úmyslné vraždy na napadení druhého stupně (zabití) a přistoupila na dohodu s přiznáním viny. Trest byl stanoven na jeden den. Po jediném dni smí Marlene opustit vězení s pětiletou podmínkou.

Jak je to možné? Marlene u soudu tvrdila, že trpěla tzv. syndromem týrané ženy. O týrání neexistoval jediný důkaz, žádné svědectví dětí nebo sousedů, žádné lékařské záznamy. Jediné, co se podařilo vypátrat byla fotografie jejího manžela s nahou ženou (fotografie, kterou Marlene našla).

Delia Alaniz zaplatila $200 mladému muži dlouhodobě strádajícímu v bídě za to, že zabije jejího manžela. Když byla dopadena a uznána vinnou, Hispánské a feministické aktivistické skupiny zaplavily úřad guvernéra telefonáty. Pořádaly se vigilie, organizovaly průvody a protesty. Dožadovaly se, aby tvrzení, že byla manželem týrána stačilo k propuštění z vězení. Veřejný a mediální tlak na guvernéra se zvyšoval. Desítkami milionů Američanů celonárodně a pravidelně sledovaný publicistický pořad 60 Minutes představil pouze její verzi události (teprve po skončení pořadu moderátor jakoby mimochodem dodal, že v době, kdy si najala vraha měla milence).

Guvernér Gardner tlakům vyhověl -- po roce a deseti měsících je Alaniz volná. Mladý muž ze sociálně deprivovaného prostředí, kterého si Delia za směšnou cenu najala, stále odpykává svůj třicetiletý trest. Na to, jestli byl týrán či zneužíván se nikdo nikdy neptal.

Guvernér Gardner vysvětluje : „Násilí na ženách a dětech je v naší společnosti až příliš běžné.“

Stojí za povšimnutí : ona zabije jeho, násilí na ženách je problém.

Janice Leidholm ubodala svého manžela Chestera k smrti, když usnul po hádce, při které na sebe křičeli a strkali se. Manželství předtím mělo násilnou minulost. Soudkyně nařídila porotě, aby čin klasifikovala jako sebeobranu a uznala obhajobu na základě syndromu týrané ženy. Nejvyšší soud Severní Dakoty obvinění ženy z vraždy nakonec zrušil.

Kanadský Nejvyšší soud uznal syndrom týrané ženy jako legální obhajobu, která byla nejdříve používána na překvalifikování z vraždy na zabití, později se ale obhajoba rozšířila i na úplné zproštění viny. Tak mohla od soudu odejít jako nevinná Angelique Lavallee, která střelila zezadu do hlavy svého manžela, když po hádce opouštěl místnost.

Jiné kanadské případy, kdy byl syndrom týrané ženy uznán jako legální obhajoba zahrnují i případ “Jeannette“, která po hádce ubodala k smrti svého přítele. Jeannette přiznala, že její přítel jí nikdy nijak neubližoval, ale v minulosti byla týrána jinými muži, a to jako obhajoba stačilo.

Syndrom týrané ženy tak začal být používán jako obhajoba i v případech, kdy je zabita osoba jiná než osoba (přesněji řečeno muž) týrající . Irene Seale byla usvědčena z únosu a násilné smrti manažera korporace Exxon -- Sidney Resa. Feministka Lenore Walker založila obhajobu na tvrzení, že jako týraná žena byla Irene natolik citově otupělá, že Sidney Reso pro ni nebyl reálnou osobou. Nebyl předložen (a bylo ukázáno, že ani neexistuje) jediný důkaz, že by kdy byla týrána.

Faye Copeland, uznaná vinnou společně se svým manželem Rayem z vraždy pěti tuláků, které si manželé najali jako pomocníky na své farmě žádá nový soudní proces na základě syndromu týrané ženy. Členové rodiny svědčili, že nikdy neviděli, že by jí manžel týral, ale „občas říkal takové věci jako ‘ty jsi ale blbá‘“.

Zářným příkladem, který dokresluje současné sociálně-politické klima, je případ Clary Harris, kdy neurotická, despotická a dominantně agresivní Clara neunesla pozvolný rozpad manželství (podle feministických teorií je manželství opresivní institucí, která má udržovat ženy „na jejich místě“). David Harris se nepřemáhal předstírat, že vztah pro něj má perspektivu a našel si novou známost. Když je Clara přistihla v témže hotelu, kde s Davidem kdysi trávila líbánky, pomstychtivosti byl dán volný průchod. Ve voze počkala až bude manžel vycházet z hotelu a s jeho dcerou vedle sebe vyrazila k závěrečné leči. Přes prosby a protesty hrůzou zděšené nevlastní dcery srazila těžkým vozem jejího otce a podle expertízy otisků pneumatik na místě činu přes něj přejela nejméně pětkrát. Clara byla obviněna z úkladné vraždy, ale v tom okamžiku se zformovaly aktivistické kruhy, petiční skupiny a nadace, které požadovaly její osvobození. Umí si dnes někdo představit petiční aktivity ve prospěch muže, který vraždou řeší odchod nevěrné manželky?

Celou situaci nejlépe vystihuje veřejně vyslovený výrok předsedkyně poroty, tedy člověka v jehož rukou spočívá osud jiného člověka: „Teď, když se ukázalo, že ho přejela pětkrát je velmi těžké ji osvobodit. Stačilo by, kdyby ho srazila jen jednou“.

Jako lakmusový papírek neutrality nejlépe funguje test, kdy si člověk představí, že v dnešní době bude za stejných okolností zmasakrována žena a úplně stejně se k tomu vyjádří člen poroty.

Výsledky statistické analýzy případů vražd mezi manžely (Bureau of Justice USA, 1994) ukazují, že průměrná délka trestu pro ženu, která zabila manžela, je 6 let. Průměrný trest pro muže, který zabil svou manželku je 17 let (pro srovnání, průměrný trest za vraždu nečlena rodiny je 14.7 roku). Dále, že 16% žen, ale jen 1.6% mužů vyvázlo s podmínkou, ke zproštění viny došlo u 12.9% žen, ale jen u 1.4% mužů.

Za ironický výsměch těmto tvrdým faktům lze považovat vážně míněné tvrzení v reportu Komise pro genderovou nezaujatost (State Commission on Gender Bias), že ženy jsou systematickou obětí diskriminace, protože je jim ukládána delší doba podmíněných trestů (sic!). Komise také dodává, že ženy jsou dále diskriminovány tím, že je málo ženských nápravných zařízení, a tak ženy často skončí daleko od příbuzných, kteří by je chtěli navštívit. Není žádným překvapením, že tyto komise využívají poradenství největší feministické organizace NOW (National Organization for Women) a feministicky orientované asociace soudkyň (National Associtiation of Women Judges).

V případě, že advokáti syndromu týrané ženy neuspějí u soudu, uspějí často stupňováním politického tlaku na exekutivu. Známý je případ „Ohio Twenty-Five“, kdy guvernér Richard Celeste omilostnil 25 žen, které byly odsouzeny za vraždu manžela (nebo druha). Patnáct žen z těchto pětadvaceti později přiznalo, že nebyly fyzicky týrány, šest žen projednávalo vraždu manžela/druha – někdy i měsíce předem – s třetí osobou; dvě ženy vystopovaly a zavraždily své manžele, od kterých žily odděleně.

Guvernér státu Maryland omilostnil ženu, která si na vraždu manžela najala profesionálního zabijáka a posléze inkasovala $20 000 z manželovy životní pojistky.

Některé případy se ani nedostanou před soud, jako třeba ten případ, kdy manželka během hádky střelila manžela do hlavy zezadu hned šestkrát.

Kořeny

Do roku 1982 by se u soudu vysmáli každému, kdo nazve úmyslnou vraždu sebeobranou.

Přitom už v roce 1979 vydává feministická právní teoretička Lenore Walker knihu The Battered Woman (Týraná žena), ve které definuje prvky syndromu týrané ženy:

Týraná žena je žena, která je opakovaně podrobována jakémukoliv fyzickému nebo psychologickému nátlaku muže za účelem donutit ji udělat něco, co on chce bez ohledu na její práva. ...Aby byla klasifikována jako týraná žena, pár musí projít tímto cyklem týrání alespoň dvakrát.

Lenore Walker jednoznačně postuluje, že o týranou ženu jde i v případech úplné absence fyzického násilí: [Rozhodla jsem, že] ženina verze popisu událostí musí být bezpodmínečně přijata, pokud ona cítila, že byla psychologicky nebo fyzicky týrána mužem.

V jednom ze soudních případů, kterým se Lenore Walker jako expertka zabývala, přiznává, že fyzické násilí zde jednoznačně iniciovala manželka -- manželovi házela na hlavu sklenice a udeřila ho židlí. Zároveň ale dodává, že její manžel Paul jí dlouhodobě týral tím, že jí věnoval málo pozornosti a pracoval do pozdních hodin, aby kariérně postoupil.

S takto širokou a vágní definicí týrání není divu, když Walker konstatuje, že „Náš výzkum ukazuje, že týrání manželek postihne za život 50 procent domácností“.

Lenore Walker se nikterak netají ideologickou podstatou své teoretické práce: “Feministická analýza politiky genderu vidí problém násilí na ženách jako zneužití moci mužů, kteří byli socializováni k víře, že mají právo řídit život žen, třeba i násilnými prostředky...Feministky věří, že násilí na ženách je základem všeho celosvětového násilí.“

(Zde se přímo nabízí polemika významu slova zneužití (užití svěřeného k jiným účelům) moci s feministickými teoriemi o uzurpování moci – Lenore Walker používá slovo misuse, což znamená špatné použití a vůbec se přitom nepozastavuje nad tím, že mužům nějakou inherentní moc přisoudila a zároveň tvrdí, že tato moc má být užívána jen určitým způsobem).

Přestože syndrom týrané ženy popisuje Lenore Walker v psychologických souvislostech, považuje za životně důležité zdůraznit, že syndrom není formou nepříčetnosti: „Chování žen, které zabíjí své tyrany musí být chápáno jako normální, nikoliv abnormální“.

Je zde ale i alternativní vysvětlení (Kirkpatrick & Humphrey): Naučená bezmocnost převrací vážný a nebezpečný psychologický problém v legální obhajobu.

V roce 1982 tedy odchází Lenore Walker vítězně od soudu, poprvé se jí podařilo prosadit svou teorii v soudní praxi. Do roku 1991 svědčila u více než 150 kriminálních kauz jako soudní znalkyně. Za práci expertního svědka si účtuje $170 - $200 za hodinu v takových kauzách jako například případ Peggy Sue Saiz -- případ ženy, která zastřelila svého manžela poté, co po pohlavním styku usnul. Následně zpřeházela věci v domě tak, aby vše vypadalo jako loupežná vražda a zbytek noci strávila se sestrou tancováním na diskotéce. Přestože měla Peggy Sue v době vraždy mimomanželský poměr, z manželova účtu na životní pojištění tajně vybrala stovky tisíců dolarů (již několik měsíců před vraždou), a přestože den před vraždou byla trénovat střelbu na cíl, Lenore Walker ji hájila tím, že její chování bylo konzistentní se syndromem týrané ženy.

Radikální feministka Andrea Dworkin sumarizuje způsoby, jak naložit s muži, kteří týrají své ženy stručně a jednoznačně: „Zavřít je nebo zabít.“

Syndrom týraného muže - realita a fikce

Tom Hayhurst vyrůstal v prostředí, kdy jeho matka rutinně týrala svého muže, Tomova otce. Dennodenní křik, nadávání, házení nádobím či telefonem. Tomův otec se nikdy nebránil násilím. Byl emočně příliš závislý na to, aby od rodiny odešel. Nakonec otec řešení našel -- prostřelil si hlavu.

Tomova matka týrala i všechny své děti. Děti se jak jen mohly odstěhovaly, s výjimkou Tomovy sestry, která byla postižená. Když se Tomova matka zranila při autonehodě, požádala syna, aby se k ní vrátil a pomohl jí a jeho postižené sestře. Tom tedy opustil svou práci v Arizoně, aby se vrátil domů a pomáhal jim. Díky tomu měl nedostatek peněz a nemohl si dovolit pronájem vlastního bytu. Ale protože z minulosti dobře věděl, že by nevydržel být v bytě společně s matkou, přebýval raději v karavanu na příjezdové cestě.

Soudní spis říká, že „ze strany matky brzy opět začalo verbální a fyzické násilí, oháněla se často nožem, házela po něm věci“. „A pak jednou“, vysvětluje Tom, „jsem to prostě ‘podělal‘. Popadl jsem sochor a praštil jsem ji“. Rána sochorem matku zabila.

Tom byl soudním psychologem posouzen jako „altruistická osoba vedená smyslem pro povinnost, osoba která oceňuje estetiku života“. Byl odsouzen k patnácti letům ve vězení; ani zproštění viny, ani podmínka. Na rozdíl od nespočtu žen, které (přestože jednoznačně uznány vinnými) nebyly poslány do vězení jenom proto, že se starají o dítě, Tom nedostal šanci pokračovat v péči o svou postiženou sestru. Tom je muž.

Jedním ze zdánlivě pádných důvodů pro tak drastická vražedná řešení letitého týrání je pociťovaná beznaděj oběti týrání, že tyranovi nelze uniknout, není se kam schovat, není kam utéct, není možné najít účinnou ochranu. To je velký kus pravdy (a zároveň je to impuls pro předcházení ultimátních řešení rodinných sporů), ale zároveň je neoddiskutovatelnou pravdou, že v tomto ohledu jsou možnosti žen v porovnání s muži nesrovnatelně širší.

Manželka Kevina Svobody byla souzena za najmutí zabijáka. To ji ovšem neodradilo od dalších pokusů. Ještě během čekání na verdikt najala jiné zabijáky, aby jejího muže Kevina zavraždili. To se ale prozradilo jedině díky tomu, že jedním z najatých vrahů byl tajný policista. Kevin říká, že se nikdy nebude cítit bezpečně (měl životní pojistku na $130 000). Dovolili bychom Kevinovi zabít jeho ženu z důvodu sebeobrany?

Podobný problém řešil Daniel Broderick, který se pokoušel uniknout agresivnímu chování jeho bývalé manželky Elizabeth. I poté, co Elizabeth vjela nákladním autem do vstupních dveří jeho domu, poté co jeho dům vyloupila (přitom byl na ní uvalen zákaz přiblížení), zničila mu cenná umělecká díla, opakovaně mu posílala výhrůžky smrtí, Dan - ač jedním z nejlepších advokátů v San Diegu, dobře věděl že ji nemohl zabít v sebeobraně. Žádný syndrom týraného muže by nezvrátil jeho odsouzení.

Byl Daniel opravdu v takovém nebezpečí? Elizabeth si jednoho dne koupila zbraň, v noci vešla do jeho ložnice -- kde Daniel a jeho nová manželka Linda spali a vyprázdnila do nich zásobník. Oba byli na místě mrtví.

Bylo vůbec možno Danovi nějak pomoci?

Ještě by to chtělo promyslet

Teorie syndromu týrané ženy je logickým vyústěním feministické (jednostranné a tudíž ryze sexistické) koncepce domácího násilí, které je účelově prezentováno jako problém genderový a nikoliv humanistický (domácí násilí je ve všech svých aspektech přinejmenším stejně rozšířené i stejně intenzivní u lesbických párů). A tato diskutabilní koncepce domácího násilí je zase jen důsledkem mnohem širší koncepce marxistického pojetí pohlaví jako třídy, pojetí skupiny utlačovatelů a skupiny utlačovaných, pojetí obětí a predátorů, pojetí politiky identity. Jsou to ta pojetí, kdy jediný relevantní aspekt lidského života je moc (feminismus se však nesnaží moc rozmělnit, ale naopak ji převzít, protože jeho cílem je dosud nejradikálnější společenská změna, a to bez mocenského aparátu nejde).

Historická (a zatím vždy tragicky končící) zkušenost nás učí, že mnohem bezpečnější přístup je chápaní teorie jako souboru empiricky testovatelných hypotéz namísto chápání teorie jako předpisu.

Teorie syndromu týrané ženy vyžaduje zásadní reformulaci, protože staví do světla zájmu důležité otázky:

- Proč není genderově neutrální a měla by jako genderově neutrální vůbec nějaký smysl?

- Proč umožňuje to, co je v rozporu s fundamentální právní zásadou nebrat právo do vlastních rukou? Feministky by se v zájmu svých vlastních deklarací měly brát o to, aby řešení problému (zde domácího násilí) nemělo horší důsledky než problém samotný. Jestliže ultimátní smrt je ospravedlnitelným řešením “jen“ krutého týrání, je mírnější násilí (zbití) řešením mírnějšího -- třeba psychologického -- týrání?

- Proč je slabost a bezmocnost jedné skupiny postulována, a zároveň síla a všemocnost téže skupiny demonstrována?

- Je skutečně v zájmu žen (tedy údajně feminismu), aby jejich synové, manželé, otcové, bratři a přátelé žili s apriorním cejchem viny, která může být kdykoliv svévolně “potrestána“?

Na rozdíl od Michaely Marksové-Tominové nesdílím její entuziasmus pro svět, ve kterém na základě preskriptivní “teorie“ jsou ve společnosti určeni privilegovaní, kteří všem ostatním smějí být soudcem, porotcem a popravčím v jedné osobě.

Převzato ze stránek Českého svazu mužů.