Štědrovečerní kocourek Blesk

O Vánocích si vždycky vzpomenu na jednu malou kočičku. Poprvé jsem ji spatřil, když mě zavolali, abych ošetřil jednoho ze psů paní Ainsworthové, a já jsem se s určitým překvapením zahleděl na chlupaté černé stvoření, sedící před krbem.

"Nevěděl jsem, že máte kočku," řekl jsem.

Paní Ainsworthová se usmála. "Nemáme kočku, tohle je Debinka."

"Debinka?"

"Ano, alespoň tak jí u nás říkáme. Nepatří nikomu, je to toulavá kočka. Chodí sem dvakrát nebo třikrát týdně a my ji krmíme. Ani nevím, kde bydlí, ale domnívám se, že většinou se potuluje kolem některé z farem dole u silnice."

"A měla jste někdy pocit, že by chtěla zůstat u vás?"

"Ne." Paní Ainsworthová zavrtěla hlavou. "Je to plaché stvořeníčko. Vplíží se do domu, trochu se nají a uteče. Je v ní něco, co vzbuzuje soucit, ale zřejmě si nepřeje, aby se jí někdo pletl do života."

Znovu jsem se podíval na malou kočku. "Ale dnes si přišla pro víc než pro potravu."

"Je to zvláštní, ale občas proklouzne sem do pokoje a na chvilku se posadí před krb. Jako kdyby si udělala svátek."

"Ano... přesně tak vypadá." V chování zvířátka bylo opravdu něco neobvyklého. Sedělo vzpřímené na tlustém koberci položeném před krbem, ve kterém jiskřilo a hřálo žhavé uhlí. Kočka se ani nestočila do klubíčka, ani se neumývala nebo cokoli jiného, co kočky dělávají, jenom hleděla tiše a upřeně před sebe. A něco v tom zaprášeném černém kožíšku, v jejím polodivokém vyhublém tělíčku mi prozrazovalo, že tohle jsou mimořádné chvíle jejího života, krásné a vzácné okamžiky. Nasávala do sebe pohodlí, o němž se jí v jejím každodenním životě ani nesnilo.

Když jsem se na ni tak díval, obrátila se a nehlučně vyšla z pokoje a zmizela.

"Takhle to dělá Debinka pokaždé," smála se paní Ainsworthová. "Zůstane deset minut nebo tak nějak, ale nikdy déle, a zase jde po svých."

Paní Ainsworthová byla kulatá paní kolem čtyřicítky, s příjemným obličejem, a zákazník, o němž každý veterinář sní: bohatá, laskavá a majitelka tří hýčkaných basetů. Stačilo, aby se některý ze tří psů trošičku zaškaredil - o něco víc, než bylo jejich přirozeností - a už se po mně paní Ainsworthová sháněla. Dneska jeden baset zdvihl tlapku a několikrát za sebou se poškrábal na uchu, a jeho paní mě nervózně burcovala telefonem.

Moje návštěvy u Ainsworthů byly tedy časté a nenáročné a měl jsem dost příležitostí vídat kočičku, která mě zajímala. Jednou Jsem zastihl, jak opatrně a jemňounce pije z talířku u dveří kuchyně. Pozoroval jsem ji a ona se otočila a téměř odplynula lehounkými krůčky do haly a dál do pokoje.

Tři baseti tu už odpočívali; chrupali nařaseni na krbové předložce, ale zřejmě byli na Debinku zvyklí, protože dva ji znuděně očichali a třetí po ní hodil ospalým okem a znovu klesl na měkký polštář.

Debinka mezi nimi seděla ve své obvyklé póze: vzpřímená, pozorná, soustředěně pozorující žhnoucí uhlíky. Tentokrát jsem se s ní pokoušel spřátelit. Opatrně jsem se k ní přiblížil, ale ona couvla, když jsem napřáhl ruku. Trpělivě jsem k ní promlouval a konejšil ji a podařilo se mi dotknout se jí a jemně pohladit prstem tlamičku. Na vteřinku se poddala, naklonila hlavičku a polaskala se s mou dlaní, ale okamžitě se zase chystala odejít. Vyběhla před dům a potom zamířila jako šipka podél silnice a mezerou v živém plotě a pak už jsem viděl jen drobounkou černou postavičku míhající se nad zmoklou trávou pastviny.

"Kampak asi běží?" řekl jsem si sám pro sebe.

Paní Ainsworthová se objevila za mým ramenem:

"To se nám nikdy nepodaří vypátrat."

Asi tři měsíce jsem o paní Ainsworthové neslyšel a už mě začalo překvapovat dlouhé bezchorobné údobí basetů, když se jejich majitelka ozvala po telefonu.

Bylo to ráno na Boží hod a paní Ainsworthová se omlouvala. "Pane Herriote, moc mě mrzí, že vás musím obtěžovat zrovna dnes. Určitě si chcete o Vánocích odpočinout jako každý." Zdvořilost nezastřela nervozitu v jejím hlase.

"Prosím, neomlouvejte se, to je v pořádku," řekl jsem. "Kterýpak to je tentokrát?"

"Není to žádný pes. Je to... Debinka."

"Debinka? Je u vás v domě?"

"Ano... ale není v pořádku. Přijďte, prosím vás, rychle."

Projížděl jsem tržištěm a znovu mě napadlo, že Darrowby o Vánocích vypadá jako obrázek z Dickense: prázdné náměstí se sněhem hustě pokrývajícím kočičí hlavy dláždění a v převisech zdobící okapy střech. Obchody byly zavřené a barevná světla vánočních stromů mrkala za okny malých a k sobě schoulených domků, přátelsky vábících a útulných s kulisou bílého chladu polí táhnoucích se do dálky.

Dům paní Ainsworthové byl bohatě ozdobený jmelím a barevnými řetězy, na příborníku stála řada lahví a z kuchyně se táhla bohatá, laskominy vzbuzující vůně krocana a ořechové nádivky. Jen oči paní Ainsworthové byly neveselé, když mě vedla do pokoje.

Debinka tam sice byla, ale všechno vypadalo jinak. Neseděla vzpřímeně na svém obvyklém místě, ležela nehybně natažená na boku a k ní se tisklo drobounké koťátko.

Užasle jsem se díval na oba tvorečky. "Co se to tu stalo?"

"Něco prapodivného," odpověděla paní Ainsworthová. "Neviděla jsem Debinku už několik týdnů a pak přišla - asi před dvěma hodinami - vpotácela se do kuchyně a nesla v tlamičce tohle koťátko. Šla s ním do pokoje a položila je na koberec a já jsem z toho nejdřív měla radost. Ale pak jsem si všimla, že něco není v pořádku, protože Debinka seděla tak jako obvykle, ale dlouho, víc než hodinu, a potom se položila a od té chvíle se vůbec nepohnula."

Klekl jsem si na předložku a přejel jsem dlaní Debinčin krk a žebra. Byla hubenější než jindy, srst měla špinavou a zablácenou. Nebránila se, když jsem jí jemně otevřel tlamičku. Jazyk a sliznice měla mimořádně bledé a čumáček dotýkající se mých prstů studený jako led. Když jsem jí odtáhl víčko a spatřil smrtelně bílou spojivku, slyšel jsem cinkat umíráček.

Prohmatal jsem podbřišek s chmurnou jistotou, že najdu to, co předpokládám, a proto mě nepřekvapilo, jenom rozesmutnělo, když jsem prsty sevřel tvrdou laločnatou hmotu hluboko ve vnitřnostech. Rozsáhlý lymfosarkom. Smrtelný a beznadějný. Přiložil jsem jí stetoskop na srdce a naslouchal slábnoucím rychlým úderům a pak jsem se narovnal a posadil se na koberec a nevidoucíma očima jsem hleděl do ohně, sálajícího mi do obličeje.

Hlas paní Ainsworthové se ozval kdesi v dálce. "Je nemocná, pane HerrioteT`

Váhal jsem. "Ano... ano, obávám se, že ano. Má zhoubný nádor." Vstal jsem. "Nemohu dělat vůbec nic. Je mi to líto."

"Bože!" zvedla ruku k ústům a vyděšeně na mě hleděla. Když konečně promluvila, třásl se jí hlas. "Ale to jí musíte dát okamžitě injekci! Nesmí trpět."

"Paní Ainsworthová," řekl jsem. "To není třeba. Umírá - je v bezvědomí - necítí už vůbec nic."

Prudce se ode mne odvrátila a stála úplně tiše. Pak se přestala ovládat a klekla si vedle Debinky. "Ty moje chudinko!" vzlykala a hladila znovu a znovu hlavu kočičky a slzy jí padaly na zablácený kožíšek. "Co všechno musela asi zkusit, měla jsem se o ni lépe starat." Několik minut jsem mlčel a cítil jsem, jak je zarmoucená, jak neharmonický je tu smutek uprostřed jásavého svátečního třpytu slavnostně vyzdobeného pokoje. Pak jsem tiše promluvil.

"Nikdo nemohl udělat víc než vy," řekl jsem. "Nikdo by nemohl být laskavější." "Ale měla jsem ji tu nechat - v pohodlí. Muselo to být pro ni strašné, venku v zimě, když byla tak strašně nemocná - nedokážu na to ani pomyslet. A ještě k tornu měla koťata - kolik... kolikpak jich asi měla?"

Pokrčil jsem rameny. "To už se zřejmě nikdy nedozvíme. Možná že ne víc než tohle. Někdy se to stává. A přinesla vám je, viďte?"

"Ano... máte pravdu... přinesla mi je. Schválně mi je přinesla." Paní Ainsworthová natáhla ruku a zdvihla zubožené černé koťátko. Prstem laskala špinavý kožíšek a maličká tlamička se otevřela v tichounkém zamňoukání. "Není to zvláštní? Umírala a přinesla mi sem svoje koťátko. A ještě k tornu o Vánocích."

Sklonil jsem se a položil jsem ruku na Debinčino srdce. Bylo ztichlé.

Vzhlédl jsem. "Bohužel umřela." Zdvihl jsem malé tělíčko, lehounké jako pírko, zabalil je do přikrývky, která ležela na koberci, a odnesl do auta.

Když jsem se vrátil, hladila paní Ainsworthová ještě stále koťátko. Slzy na tvářích jí oschly a podívala se na mě jasnýma očima.

"Ještě nikdy jsem neměla kočičku," řekla.

Usmál jsem se. "Ale vypadá to, že ji teď budete mít."

A skutečně ji měla. Kotě rychle vyrostlo ve štíhlého, pěkného kocourka, plného jarého temperamentu, a proto ho pojmenovali Blesk. Každým coulem byl opakem své plaché, malé maminky. Strasti života v přírodě pro něj nebyly - procházel se sebevědomě po hustých kobercích domu Ainsworthových, pyšný jako král, a zdobený oboječek, který neustále nosil, mu dodával opravdové důstojnosti.

Kdykoli jsem paní Ainsworthovou navštívil, s potěšením jsem pozoroval, jak kocour roste a jak se vyvíjí, a na následující Vánoce, rok po jeho příchodu, vzpomínám, jako by to bylo dnes.

Jako obvykle jsem jezdil po návštěvách. Vůbec si nepamatuji, že bych kdy nemusel pracovat o vánočních svátcích, protože se zvířata nenaučila rozpoznávat a uznávat Vánoce coby dobu mimořádnou. Ale jak plynula léta, proměnila se mírná trpkost, kterou jsem zpočátku pociťoval, ve filozofickou a moudrou rezignaci. Koneckonců, když jsem bloudil mrazivým vzduchem po stráních mezi hospodářskými budovami, pohyboval jsem se na vzduchu, pořádně mi vytrávilo a měl jsem pak na krocana větší chuť než ty miliony lidstva lenošící v posteli nebo rozvalené u krbu. Kromě toho byl můj apetit povzbuzován nesčetnými aperitivy, které jsem od pohostinných farmářů dostával.

Vracel jsem se domů, lépe řečeno - plul jsem na růžovém obláčku. Vypil jsem mnoho sklenek whisky, nezkušení Yorkshiřané nalévají whisky stejnou měrou jako pivo - a závěrem jsem ochutnal rebarborové víno paní Earnshawové; projelo mi přímo až do palců u nohou.

Míjel jsem dům paní Ainsworthové, když jsem ji zaslechl volat: "Šťastné a veselé Vánoce, pane Herriote!" Vyprovázela nějakého návštěvníka před domovní dveře a vesele na mě mávala. "Pojďte dál a napijte se pro zahřátí."

Zahřát jsem se nepotřeboval, ale bez váhání jsem zastavil před její brankou. Dům byl stejně slavnostní jako před rokem a stejně voňavý nádivkou z krocana, až se mi sbíhaly sliny. Ale nebyl tu žádný smutek - byl tady Blesk.

Lítal vskutku jako blesk mezi psisky - uši postavené, oči divoce rozsvícené, mlátil je packou a hbitě před nimi uskakoval.

Paní Ainsworthová se smála. "Víte, utrápí je k smrti. Nedá jim ani vteřinu pokoj."

Měla pravdu. Pro basety byl příchod Bleska jako vpád nectného outsidera do exkluzivního londýnského klubu. Dlouho vedli život plný pohody a uměřených způsobů; pravidelné a klidné vycházky s paní, přemíra výtečné potravy a dlouhá schrupnutí na koberci a v křeslech. Jejich dny plynuly jeden za druhým, mírumilovně a nevzrušeně. A pak přišel Blesk.

Znovu přitančil k nejmladšímu psu, tentokrát se k němu natočil bokem, hlavičku na straně, a útočně ho vyzýval k boji. A když začal boxovat oběma tlapkami, bylo to příliš i na baseta. Odložil svou důstojnost a kutálel se s kočkou v krátkém zápase ve volném stylu.

"Něco vám předvedu." Paní Ainsworthová zdvihla z příborníku tvrdý gumový míč a vyšla ven do zahrady, sledována Bleskem. Hodila míč přes zahradu a kocour se za ním vrhl po zmrzlé trávě, pod černým kožíškem kmitaly pevné svaly. Popadl míč do zubů, přinesl ho zpátky ke své paní, položil jí ho k nohám a čekal. Znovu mu hodila míč a kocour ho znovu přinesl.

Nevěřícně jsem přihlížel. Kocouří aport!

Baseti se tvářili znechuceně. Nikdo by je nepřinutil, aby se honili za míčkem, ale Blesk aportoval znovu a znovu a neúnavně.

Paní Ainsworthová se ke mně obrátila. "Viděl jste někdy něco takového?"

"Ne," odpověděl jsem, "nikdy. Ten kocour je frajer." Přestali jsme si hrát s Bleskem, vrátili jsme se do domu a paní Ainsworthová k němu přitiskla obličej a rozesmála se, protože veliký kocour začal hlasitě příst a v extázi blaženosti se jí hrbil kolem tváří. Hleděl jsem na něj, na obraz zdraví a spokojenosti, a v duchu jsem zase zabloudil k jeho matce. Bylo by přehnané domnívat se, že to umírající stvoření odneslo s posledním zbytkem sil své koťátko do jediného přístavu pohodlí a tepla, které kdy poznalo, s nadějí, že se o něj postarají. Možná ale, že to nebyla pouhá fantazie.

Ale zdálo se, že jsem nebyl sám, kdo fantazíroval. Paní Ainsworthová se ke mně obrátila, a ačkoli se usmívala, měla zamyšlené oči. "Debinka by měla radost," pravila.

Přikývl jsem. "Ano, měla... je to dneska přesně rok, kdy vám ho přinesla, viďte?"

"Ano." Znovu k sobě přitiskla Bleska. "Nejhezčí vánoční dárek, který jsem dostala."