Války bez konce

Šest let po té, co byla zahájena válka, která měla svrhnout Taliban, je zde stále konflikt, který nelze vyhrát a je zde prolévána krev britských vojáků. 7. října to bylo šestileté výročí od invaze USA, Británie a spojenců do Afghánistánu, od operace nazvané „Věčná svoboda.“ Ale po šesti letech je opět Británie, tak jako v Iráku, nejníže postaveným partnerem obětujícím životy svých vojáků s minimálním vlivem na průběh války.

Výsledek konfliktu bude rozhodován ve Washingtonu a Islamabádu. Není možné Talibanu tak dlouho čelit.

Na začátku října jsme se dozvěděli o smrti dalšího britského vojáka. Ačkoli nebyla zjištěna jeho totožnost, říká se, že vystupoval jako rádce prince Williama.

Další dva vojáci byli zraněni, když jejich vozidlo explodovalo západně od Kandaháru. Od roku 2001 bylo zabito 82 britských vojáků.

Britské ztráty zobrazují, jak málo toho bylo dosaženo v předchozích šesti letech a jak rychle lze jakoukoli výhru ztratit. Většina území z jižní části Afghánistánu byla na jaře 2002 mnohem bezpečnější a ani dnes stejně jako v předchozích letech nejsou v proslovech britských ministrů slyšet alespoň náznaky toho, co v Afghánistánu děláme a čeho chceme dosáhnout.

Začátkem října řekl vůdce konzervativců David Cameron svým stoupencům, že přetvoří Afghánistán „na nejvyšší prioritu v zahraniční politice“. Tato poznámka měla narážet na to, jak se tento konflikt jaksi vymanil z politické agendy.

Afghánistán je dnes plný kostí britských vojáků, kteří v 19. století a následně zahynuli při zbytečných operacích. Lekcí z těchto dávno zapomenutých válek je to, že vojenský úspěch na území Afghánistánu je většinou nedosažitelný a i přes občasné výhry se zřídka obrátí v déletrvající politický úspěch.

Taliban se dostal k moci díky podpoře z Pákistánu a v roce 2001 po 7. říjnu opustil Taliban během několika dní Kábul a Kandahár bez boje jen díky tomu, že Pákistán zrovna zastavil svou podporu. Po šesti letech je zde ale Taliban opět zpět.

Nejsou zde žádné náznaky toho, že by násilí mělo být u konce. Sebevražedné atentáty, přestřelky, letecké nálety a nášlapné miny zabily v prvních devíti měsících tohoto roku 5,100 lidí, o 55% víc než za stejnou dobu v loňském roce.

Jel jsem do Afghánistánu v září 2001, několik dní po 11.září, kdy už bylo zřejmé, že se Spojené státy budou chtít pomstít svržením Talibanu, kvůli podpoře Usámy bin Ladina a Al-káidy.

Válka, která následovala, byla to velmi zvláštní, lišila se od jiných válek nedostatkem skutečného boje. Jakmile se zastavila veškerá pomoc z Pákistánu a peníze ze Saudské Arábie, tak se režim Talibanu abnormálně rychle rozpadl. Už začátkem roku 2002 jsem mohl jet z Kábulu do Kandaháru bez pocitu, že mám život ve svých rukách.

Ale i přes všechny řeči o pokroku, demokracii a přítomnosti tisíců britských, amerických a jiných jednotek NATO, není možné po zemi dnes bezpečně cestovat.

Od té doby, co jsem viděl padat první americké bomby na Kábul a světelné jiskření od protiletadlových střel Talibanu, bylo zřejmé, že strany jsou absolutně nerovnoměrné.

Bojovníci Talibanu, kteří očekávali, že budou objektem útoku, stihli před útokem jednoduše utéct. Vítězství přišlo moc brzo. Taliban nikdy nebojoval do poslední chvíle, dokonce ani ve své baště na jihu v Pashtunu. Byla to afghánská tradice z předchozích 25 let, když náhlá zrada a změny ve spojenectví a ne války rozhodly, kdo bude vítězem.

Když jsem jel po stopách Talibanu z Kábulu ke Kandaháru, navštívil jsem pevnost ve městě Ghazní, kde Taliban obdržel za vzdání se moci bez boje na oplátku de facto amnestii.

Uvážlivě se jevící guvernér provincie Ghazní Quari Baba, který byl ustanoven den předtím, řekl: „Nevidím zde žádného bojovníka Talibanu,“ což znělo velice překvapivě, protože na nádvoří před jeho úřadem stál dav mužů s černými turbany a s kulomety.

„Každý z nich byl před 24. hodinami Talibancem,“ zašeptal mi úředník NATO.

Jedním z faktů, které ulehčovaly britským, americkým a dalším zahraničním jednotkám působení v Afghánistánu bylo to, že Taliban byl hluboce nenáviděn za svoji krutost, nekončící náboženský fanatismus a víru, že jsou loutkami pákistánské armády. A na rozdíl od Iráku měla přítomnost zahraničních jednotek, i když nedopatřením, většinovou podporu.

Srovnávat Irák a Afghánistán je poměrně zavádějící, protože Saddám Hussain se snažil vést vysoce centralizovaný stát, zatímco v Afghánistánu byla moc vždy fragmentovaná. Ale Afghánistán v roce 2001 a Irák v roce 2003 se zmítaly v chudobě. Jedním z důvodů, proč Taliban i Saddám byli svrženi tak rychle je, že jak Afghánci tak Iráčané doufali, že se jejich život zlepší.

Ale bohužel k tomu nedošlo. Nedostatek práce a služeb jako je elektřina, čistá voda, nemocnice, potraviny buď stále trvá nebo se situace ještě zhoršila.

Irák je potencionálně bohatý stát díky svému ropnému bohatství. V Afghánistánu jsou jediným ekvivalentem k ropným penězům peníze z makových polí, na kterých jsou zbídačení farmáři stále více závislí. Jedním z důvodů, proč Taliban ztratil podporu pashtunských farmářů v roce 2001 je to, že měli zakázáno pěstovat mák. Pokud Spojené státy budou uplatňovat také tuto politiku a likvidovat makové plantáže letadlovým postřikem chemikálií, dočkají se stejného odporu. Obchod s opiem rozdmýchává bezpráví, sektářství a nestabilní stát.

Jak Afghánistán tak Irák jsou tedy dvě absolutně odlišné země, které nelze srovnávat.

Po šesti letech od začátku války v Afghánistánu není svržení Talibanu pravděpodobné. Rozrůstající se vojenské jednotky znamenají pouze více potencionálních cílů a více ztrát. Okupační armáda vždy vyvolá jen reakci.

Co se stane nakonec v Afghánistánu, rozhodne vývoj v Pákistánu, který je zcela mimo britskou kontrolu a největší oporou Talibanu. Budoucí vývoj jak v afghánské tak irácké válce je předurčen americkou domácí politikou a jejími úspěchy. Nutné kompromisy jsou zamítány a Iráčané a Afghánci jsou jen dál ponecháni válce bez konce.

Článek The Invasion of Afghanistan, Six Years Later vyšel 6. října 2007. Překlad Samantha