Co bude s Íránem?

Jedny uznávané americké noviny zveřejnily tento týden sólokapra. Viceprezident Dick Cheyney, král jestřábů, vymyslel machiavelistický plán útoku na Írán. Hlavním bodem je: Izrael spustí bombardování íránských jaderných zařízení, na to Írán odpoví raketovým ostřelováním Izraele, což Američanům poslouží jako záminka pro vlastní útok na Írán.

Zdá se to jako za vlasy přitažené? Ne tak docela. Spíše se podobá tomu, co se odehrálo v roce 1956. Tehdy Francie, Izrael a Británie tajně naplánovaly útok na Egypt, aby odstranily Gamal Abd-al-Násira (dnešním slovníkem "změnili režim"). Dohodly se na tom, že izraelské výsadkové jednotky budou vysazeny u Suezského průplavu a vzniklý konflikt bude Francouzům a Britům sloužit jako záminka k okupaci Suezské oblasti, aby "zajistili bezpečnost" průplavu. Plán se sice uskutečnil (ale vůbec nevyšel).

Co se stane nám, pokud na Cheyneyho plán přistoupíme? Naši piloti vsadí své životy, aby bombardovali mohutně opevněná íránská zařízení. Íránské střely se sesypou na naše města. Stovky, možná tisíce lidí budou zabity. A to vše jen proto, aby měli Američané záminku jít do války.

Otázkou je, zda tato záminka obstojí. Jinými slovy, jsou USA zavázány jít do války na naší straně, a to i v případě, že jí vyvoláme my? Teoreticky je odpověď ano. Současná ujednání mezi Spojenými státy a Izraelem hovoří o tom, že Amerika musí přijít na pomoc Izraeli v jakékoli válce - ať už ji rozpoutá kdokoli.

Těžko říci, na kolik je tento plán reálný. Každopádně ale upevňuje podezření, že úder na Írán bezprostředně hrozí, ač si to lidé dostatečně neuvědomují.

Mají Bush, Cheyney a spol. opravdu zálusk zaútočit na Írán?

Nevím, ale mé podezření, že útok mohou provést, je čím dál tím větší.

A proč? Protože Georgi Bushovi brzy vyprší období v prezidentském úřadě. Pokud skončí za současných okolností, budou si ho další generace pamatovat jako velmi špatného - ne-li nejhoršího - prezidenta za celé trvání republiky. Jeho funkční období začalo s 11. zářím, které zpravodajským službám neslouží příliš ke cti, a směřuje ke konci s bolestným fiaskem v Iráku.

Zbývá mu už pouze jeden rok na to, aby učinil něco tak působivého, čím by své jméno v budoucích učebnicích dějepisu zachránil. Situace, ve které se G. Bush právě nachází, mají vládci tendenci řešit vojenským dobrodružstvím. Vezmeme-li v úvahu projevené lidské charakterové rysy, možnost válečného řešení se náhle zdá být děsivě blízko.

Jistě, americká armáda je zaměstnána Afghánistánem a Irákem. I lidé jako je Bush a Cheyney si v této chvíli nemohou představovat, že by provedli invazi do země čtyřikrát větší než Irák s třikrát početnějším obyvatelstvem.

Jenže obchodníci s válkou zcela jistě Bushovi našeptávají: Čeho se bojíš? Není třeba provádět invazi. Stačí Írán bombardovat, tak jako jsme bombardovali Srbsko a Afghánistán. Použijeme ty nejchytřejší bomby a nejdůmyslnější rakety na asi dvě stovky cílů, kterými zničíme nejen íránská jaderná zařízení, ale i jejich vojenská zařízení a vládní budovy. "Zbombardujeme je zpět do doby kamenné," jak jednou řekl jeden americký generál o Vietnamu, nebo je "vrátíme o dvacet let nazpět," jak řekl generál izraelského letectva Dan Halutz o Libanonu.

Je to svůdná myšlenka. Spojené státy by využily jen své silné letectvo, různé druhy střel a výkonné letadlové lodě, které jsou již v Perském zálivu rozmístěny. Všechny tyto bojové složky mohou kdykoli zahájit operaci během minuty. Pro neúspěšného prezidenta na konci své dráhy musí být představa snadné a krátké války nesmírně atraktivní. A právě tenhle prezident nám už ukázal, jak je pro něj těžké odolat takovým pokušením.

Byla by to ale opravdu tak snadná operace, taková "hračka" ("piece of cake") v americkém žargonu?

O tom pochybuji.

I "chytré" bomby zabíjejí lidi. Íránci jsou hrdým, odhodlaným a vysoce motivovaným národem. Vyzdvihují to, že za posledních dvě stě let nezaútočili na žádnou zemi a během osmileté irácko-íránské války dokázali víc než dost své odhodlání svoji zemi bránit.

První reakcí Íránu na americký útok by bylo uzavření Hormuzské úžiny, která představuje vstup do zálivu. To by znamenalo přerušení podstatné části světových dodávek ropy a spuštění nebývalé světové ekonomické krize. Pokud by měla armáda USA úžinu zprůchodnit (bylo-li by to vůbec možné), musela by zabrat a ovládat rozsáhlé oblasti íránského území.

Krátká a snadná válka by se proměnila ve válku dlouhou a těžkou. A co by to znamenalo pro nás v Izraeli?

Nemůže být pochyb o tom, že pokud dojde k útoku na Írán, ten zareaguje tak jak přislíbil: nebude se rozpakovat bombardovat nás střelami, které si přesně pro tento účel připravuje. I když bombardování existenci Izraele neohrozí, nebude to rozhodně nic příjemného.

Pokud by americký útok na Írán vedl ke dlouhé a úmorné válce a americká veřejnost by ji vnímala jako katastrofu (tak jako válku iráckou), našli by se tací, kteří by dávali vinu Izraeli. Není žádným tajemstvím, že proizraelská lobby a její spojenci - neokonzervativci (většinou židovského původu) a křesťanští sionisté - se snaží Ameriku do války proti Íránu dostat, tak jako ji už dostali do války v Iráku. Pro izraelskou vládu by se mohl očekávaný profit obrátit v obrovské ztráty - a to nejen pro Izrael, ale i pro americké židovské společenství.

Kdyby íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád neexistoval, izraelská vláda by si ho musela vytvořit.

Ahmadinežád má totiž téměř vše, co správný nepřítel má mít. Chvástá se. Chlubí se. Těší se ze skandálů. Popírá holocaust. Věští, že Izrael "zmizí z mapy" (ačkoli neřekl, že by Izrael z mapy vymazal, jak se chybně udává).

Tento týden zorganizovala proizraelská lobby proti jeho návštěvě v New Yorku velkou demonstraci. Znamenala velký úspěch - pro Ahmadinežáda. Splnil se mu sen, že se dostal do centra světového dění. Dostalo se mu příležitosti vyjádřit svá tvrzení proti Izraeli - některá pobuřující, některá oprávněná - před světovou veřejností.

Nicméně Ahmadinežád není Írán. Vyhrál sice v národních volbách, ale Írán se velmi podobná ortodoxním stranám v Izraeli. Ten, kdo sčítá hlasy, nejsou jejich politici, ale rabíni. Ten, kdo rozhoduje a řídí ozbrojené síly, je šíitská náboženská obec, a ta není ani chlubivá, ani hlučná a pomlouvačná. To nás nabádá k obezřetnosti.

Pokud by Írán skutečně toužil po získání jaderné bomby, snažil by se o to v nejzazším utajení a udržoval by jej co nejdéle (tak jako Izrael). Ahmadinežádovo holedbání by takové úsilí poškozovalo mnohem více, než by byl schopen učinit jakýkoli nepřítel.

Představa jaderné bomby v rukou Íránu je velmi nepříjemná (nakonec v jakýchkoli jiných rukách je tomu stejně). Doufám, že k tomu nedojde buď nabídnutými stimuly a/nebo uvalením sankcí. Ale i kdyby neuspěly, nebude to znamenat ani konec světa, ani konec Izraele. V této oblasti spíše než v oblastech jiných je odstrašující síla Izraele nezměrná. Ani Ahmadinežád nebude riskovat výměnu královen - zničení Íránu za zničení Izraele.

Napoleon kdysi prohlásil, že k pochopení politiky určité země je zapotřebí se pouze podívat na mapu.

A když to uděláme, můžeme vidět, že pro válku mezi Izraelem a Íránem neexistuje žádný objektivní důvod. Jeruzalém se právě naopak už dlouho domnívá, že tyto dvě země jsou přirozenými spojenci.

David Ben Gurion se zasazoval o "spojenectví periférie". Byl přesvědčen, že celý arabský svět je přirozeným nepřítelem Izraele a proto je nutno hledat spojence na jeho okrajích - jako jsou Turecko, Írán, Etiopie, Čad atd. (Spojence hledal i v rámci arabského světa mezi komunitami, které nepatří k sunnitským Arabům, jako jsou Maronité, Koptové, Kurdové, Šíité a další.)

V době vlády Šáha byly svazky mezi Izraelem a Íránem velmi úzké, i když byly některé pozitivní a jiné negativní a některé přímo nekalé. Šáh byl nápomocen při stavbě ropovodu z Eilatu do Askelonu, aby mohla být íránská ropa přivedena do Středozemí a obešla přitom Suezský průplav. Izraelská vnitřní tajná služba (Šabak) vycvičila své proslulé protějšky v Íránu (Savak). Izraelci i Íránci spolu působili v iráckém Kurdistánu, kde pomáhali Kurdům proti jejich arabským sunnitským utlačovatelům.

Chomejního revoluce zpočátku toto spojenectví nepřerušila, jen ho začala řídit z podzemí. V průběhu irácko-íránské války zásoboval Izrael Írán zbraněmi na základě předpokladu, že kdokoli bojuje proti Arabům je náš přítel. Současně však Američané zásobovali zbraněmi Sadáma Husajna - což představuje jeden z ojedinělých případů zřetelné neshody mezi Washingtonem a Jeruzalémem. Ta byla překlenuta při aféře Írán-Contra, kdy Američané pomohli Izraeli prodávat zbraně ajatolláhům.

Dnes mezi oběma zeměmi zuří ideologický boj, nicméně se bojuje především na úrovni rétoriky a demagogie. Troufám si říci, že Ahmadinežád by nedal ani vindru pro vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a používá ho pouze k tomu, aby mezi Araby získal přátele. Kdybych byl Palestincem, ani za mák bych na něj nespoléhal. Dříve nebo později dojde na geografické rozložení a izraelsko-iránské vztahy se vrátí do starých kolejí - doufejme však že na mnohem příznivější bázi.

S jistotou si dovoluji předpovědět, že kdokoli se pokusí o válku s Íránem, toho bude litovat.

Dostat se do některých dobrodružství je snadné, horší je se z nich pak vyvléci.

Posledním, kdo to zakusil na vlastní kůži, byl Sadám Husajn. Myslel si, že to bude hračka - ostatně Chomejní nechal zavraždit většinu důstojníků, především pilotů, Šáhovy bývalé armády. Husajn se domníval, že jeden rychlý úder zajistí zhroucení Íránu. Měl dlouhých osm válečných let na to, aby toho litoval.

Jak Američané, tak i my Izraelci bychom mohli brzy zažít to, že Irák je jen šlehačka na dortu oproti íránským bažinám.

Článek So What About Iran? vyšel 29. září na serveru informationclearinghouse.info. Překlad: paní Drahuška