Sarkozy je nový Blair

Francouzský ministr zahraničních věcí Bernard Kouchner u příležitosti návštěvy Ruska vyslovil vážné varování, že válka s Íránem je za dveřmi.

„Íránský jaderný reaktor by pro celý svět představoval skutečné nebezpečí – musíme se připravit na to nejhorší. A to nejhorší je válka.“

Tváří v tvář rozsáhlým protestům za své návštěvy v Teheránu byl Kouchner (který podporoval už útok na Irák v roce 2003) nucen zmírnit svůj výrok: „Nechci, aby to vyznělo, že jsem válečný štváč,“ prohlásil.

Pravdou je, že Kouchnerův výrok nebyl adresován Teheránu. Alespoň ne tolik, jako byl adresován do Washingtonu. Patřil spíše Bushovi než Ahmadinežádovi. Význam výroku je jasný: Sarkozyho Francie patří do „nové Evropy“ a je silným spojencem Ameriky. USA s tím může počítat.

Sarkozy není Chirac: neopakoval by chyby svého předchůdce a nestavěl by se proti vůli Washingtonu.

Sarkozy zjevně usiluje o roli Blaira. Rád by zaplnil prázdné místo vzniklé Balirovým odchodem z premiérské adresy 10 Downing Street. Británie se pod Brownem rozhodla stáhnout 1000 vojáků z Basry a dalších jižních měst, mezi Británii a USA vznikají známky drobných rozporů. Sarkozy směřuje k tomu, zaujmout pozici „blízkého přítele USA“ a „spolehlivého partnera“.

Ale změny se netýkaly jen Paříže. Následky irácké katastrofy a eskalujícího se konfliktu v Afghánistánu jsou ve Washingtonu pociťovány a nemohou být podhodnoceny.

Arogantní jednání Donalda Rumsfelda a jeho kovbojský slovník nahradily opatrnější slova Condoleezza Rice a její umělé úsměvy. Bush zoufale potřebuje „partnery“ a Sarkozy je žhavě ochoten mu v tom vyjít vstříc.

Nový francouzský prezident aktivně pracuje na demontáži de Gaullovy doktríny pro francouzskou zahraniční politiku, která ve Francii existovala od konce druhé světové války. Podle této doktríny by francouzské národní zájmy neměly být závislé na USA a na jejich NATO deštníku. Namísto toho by mělo být posíleno EU prostřednictvím francouzsko-německého spojenectví.

Ale tato politika už není v elysejském paláci populární. Francie rychle opouští své pozice na autonomii a těsně se přimyká na stranu USA.

Francie nejen že se zbavila svého tradiční rezervace vůči NATO, probíhá navíc jednání mezi Francii a NATO o zrušení de Gaullova rozhodnutí z roku 1966 nepodílet se na integrovaném vojenském řízení NATO a naopak plně se do něj zařadit.

Pravdou je, že tato politika je absolutně absurdní. A nemohla přijít v horším okamžiku.

Sarkozy dělá Washingtonu pomyšlení v době, kdy se od něj odvracejí dokonce i jeho tradiční spojenci a snaží se o určitý odstup, neboť jsou unaveni z toho, že jsou asociováni s prezidentem, kterého mezinárodní veřejné mínění stále více nesnáší.

Co z toho bude Francie mít? Odpověď je jednoduchá: NIC. Bush, utopený v krizích v Iráku a Afghánistánu, hluboce nenáviděn ve světě a izolován doma, nemá nic, co by mohl Sarkozymu nabídnout. Je jako nakažený, od kterého se všichni odtahují. Je potápějící se loď, na kterou nikdo nechce vstoupit nebo na ni zůstat.

Francii velmi prospěl fakt, že odmítala válku v Iráku. Byla schopná zvýšit svou mezinárodní prestiž a posílit svou nepevnou pozici v různých částech světa, odkud se stáhla.

Poprvé se v Británii stalo, že protestující volali “Vive la France!”. Bylo to v únoru 2003. Dokonce i v Alžírsku, kde za nezávislost a ukončení francouzské okupace položilo životy milion lidí, byly dřívější neshody odložené stranou a mnoho Alžířanů vítalo Chiraca jako hrdinu.

Existuje sarkastické arabské přísloví o těch, kteří si špatně načasují svůj čin: „Vzhůru na pouť, když už všichni jsou zpátky.“ Sarkozy chce být Blairem v době, kdy Blairův čas minul.

Jediné, co může získat, je pochybná čest býti znám jako nový Bushův pudlík a mít svůj portrét spálen rozvášněnými demonstranty namísto portrétu Blaira.

Soumaya Ghannoushi je akademickou spisovatelkou na volné noze. Provádí výzkumy na Londýnské univerzitě. Studovala filosofii a pro doktorskou odbornost si vybrala orientální studia.

Článek Sarkozy, the new Blair vyšel na serveru Teheran Times 30. září. Překlad editor.