Přibylo těch, kteří nemají

Americká střední třída se změnila na svět dočasných zaměstnání, práce bez výhod a nejistého důchodu.

Minulý týden na společném obědě mě přítel kolem třiceti donutil vysvětlit, jak má generace silných poválečných ročníků dokázala zkazit tolik věcí. Ačkoliv jsem toto nepřiznal, řekl jsem, že jednu věc nikdo z nás neočekával, totiž to, že Amerika přestala být zemí široce sdílené prosperity. Ten, kdo se jako já narodil v polovině minulého století, dospíval v čase, kdy úroveň prosperity rostla a její šíře zasahovala více a více lidí. Bylo dobré být v té době mladý. Pokud se poválečné silné ročníky mé generace věnovaly věcem jako civilní a sociální práva a životní prostředí, bylo to částečně proto, že existence a distribuce prosperity se zdála být vyřešenou otázkou.

Nebyli jsme sami, kteří udělali tuto chybu. Naši rodičové možná zažili velkou hospodářskou krizi a nikdy plně nevěřili (na rozdíl od našich ročníků), že čas prosperity už navždy v Americe zůstane. Zažili růst stejně jako zažili propad. Ale myšlenka, že by ekonomika mohla vrátit čas do doby před „Novou smlouvou“ (kdy bohatí vlastnili vše, co stát vyprodukoval, zatímco ostatní prostě přežívali), názor, že střední třída může zanikat navzdory ekonomickému růstu – kdo z naší generace a politických mluvků mohl toto předvídat?

A přesně tohle se stalo. Střední příjem na rodinu za posledních pětadvacet let stagnoval. Plody ekonomického úspěchu vzniklé zvýšením produktivity, ze kterých měla v období čtyřicátých až sedmdesátých let prospěch jak pracující třída, tak bohatí Američané, dnes jdou výhradně do kapes bohatých. Výroba, ke které se upínala naše prosperita, se přestěhovala do zámoří, byla automatizována, zbavena odborů; namísto ní přišel sektor služeb s minimálními výdělky.

Pro lidi není těžké si uvědomit, že národní ekonomika jde do kytek, ale kolik si všimlo, že struktura tříd ve státě se pomalu, ale fundamentálně změnila? A je to o to těžší, že Američané obecně nejsou trénováni v tom, vidět nebo vnímat třídy.

O to víc nás překvapuje výsledek výzkumu veřejného mínění prováděného Pew research Centre a zveřejněného tento měsíc. Pew se ptal, zda jsou občané rozdělení mezi ty, co mají, a mezi ty, co nemají. V roce 1988 Gallup kladl stejnou otázku, tehdy odpovědělo 26 procent ano a 71 procent ne. V roce 2001 Pew provedl stejný výzkum, 44 procent odpovědělo ano a 53 ne. Letos odpovědělo 48 procent ano a 48 procent ne.

Ohodnocení toho, kam se řadí sami Američané, se rovněž změnilo. V roce 1988 se plných 59 procent dotázaných označilo za skupinu, která má dost, a jen 17 procent se přihlásilo do skupiny, která nemá dost. V roce 2001 se skupina „má dost“ zmenšila na 52 procent a skupina „nemá dost“ vzrostla na 32 procent. Letos se do první skupiny přihlásilo 45 procent Američanů, do druhé 34.

Toto jsou epochální posuny epochálního významu. Americká střední třída se změnila na svět dočasných zaměstnání, práce bez výhod a nejistého důchodu. Těžké časy dolehly na levici stejně jako na pravici. Procento republikánů ve skupině „má dost“ se snížilo o 13, procento demokratů o 12.

Ačkoliv obě voličské základny, jak demokraté, tak republikáni, shodně pocítily pokles životní úrovně, přesto skupina volící republikány méně vnímá svět rozdělený na ty, kteří mají, a na ty ostatní. Procento demokratů, které se domnívá, že Amerika je rozdělena mezi ty, kteří mají, a ty, kteří nemají, stouplo od roku 1988 o 31. Naproti tomu jen o 14 procent více republikánů si myslí totéž. Při tom není nezajímavé, že 13 procentní pokles republikánů ve skupině „má dost“ byl zaznamenán v dotazníků z roku 2001. Od té doby ve skutečnosti o jedno procento poklesl počet republikánů uvědomujících si, že žijí ve světě dělícím se na ty, kteří mají, a na ty, kteří nemají. Zdá se, že loajalita republikánů k prezidentu Bushovi je tak velká, že jsou ochotni přehlédnout svou vlastní situaci. A v mnoha případech viní ze situace výhradně emigranty, nevidí vzrůst nadstátního divokého (laissez-faire) kapitalismu, nad kterým mají menší a menší moc. Což vysvětluje, proč republikánští kandidáti na prezidenta hřímají o plotech kolem hranic a mlčí o zdravotní péči nebo o návratu určitých práv pracující třídě.

Ale ten článek není o slepotě republikánů. Je o rozdrcení amerického smyslu sounáležitosti v době, kdy ekonomika se přestala starat o obecné blaho. Svět, který vznikl díky „Nové smlouvě“, byl zničen a my jsme nyní, jako před „Novou smlouvou“ státem dvou národů. Národu chudých a národů bohatých.

Článek The Rise of the Have-Nots vyšel 28. září na serveru prospect.org. Překlad editor.