Antrax nebo mor?

Nedávná panika se sporami (neboli výtrusy) antraxu v poštovních zásilkách ve Spojených státech odhalila několik skutečností. Především že teroristické tendence nejsou vymezeny rasou, národností nebo náboženstvím, ale že jsou přítomny v každé společnosti. K tomu, aby se projevily, stačí určitý vyvolávací impuls, např. akce zvané "copycat". Když došlo ke střelbě na učitele a studenty v jedné z amerických škol, během několika dní došlo k podobnému činu v jiné americké nebo dokonce i v kanadské škole. V takových případech je možné klást otázku, proč je důležité , aby byla celá společnost o tragickém činu podrobně "informována", jestliže se dá s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že takovéto informace poskytnou inspiraci někomu dalšímu.

Spory antraxu nespadly do rukou amerických "poštovních teroristů" z nebe. Přece se s antraxem experimentovalo jako s možnou "biologickou zbraní" (a je známé přísloví, že "čím kdo zachází, tím také schází"). Na této straně Atlantiku se antrax považuje za velice nebezpečnou chorobu z toho důvodu, že jeho výtrusy jsou velice stálé a jsou v případě zamoření území údajně nebezpečné dokonce pro několik generací.

Molekulární biolog Paul Keim na univerzitě v severní Arizoně podotkl, že tak, jak americké odborníky na biologické bojové látky děsí antrax, tak sovětské odborníky děsila možnost, že by se použilo baktérií moru, zvaných Yersinia pestis. Asi proto, že každá strana nejlépe znala ty patogeny, které sama vyvíjela. Podle údajů Igora Domaradského, bývalého místopředsedy Mezioborové agentury pro biologii a genetiku v Moskvě, byly v Sovětském svazu už v osmdesátých letech vypěstovány kmeny Y. pestis odolné vůči několika antibiotikům. Zatímco šíření antraxu lze omezit karanténou, mor se ve formě epidemie šíří velice rychle. Pokusy s jeho využitím, jakožto biologické zbraně, se konaly jak v bývalém Sovětském svazu, tak i ve Spojených státech.

Americké pokusy byly soustředěny na šíření moru mezi hlodavci v západních státech USA. Tento druh moru postihuje lidi jen vzácně, a to jen v případě styku člověka s nakaženými hlodavci a jejich blechami. Od roku 1924 nebyl v USA zaznamenán ani jeden přenos moru z člověk na člověka. Jenže mor nepatří k chorobám, které by patřily pouze minulosti a dnes by už nikoho nemohly ohrozit.

V říjnu 1980 zahynula na akutní infekci devítiměsíční kočka 47leté ženě, žijící v kalifornské obci South LakeTahoe. O tři dny později dostala truchlící paní horečku, ale přesto nastoupila na své místo v dětských jeslích. Horečka stoupla, dostavily se bolesti na prsou a potíže s dýcháním. O dva dny později zajela do nemocnice, kde jí řekli, že má zápal plic a předepsali jí tetracyklin. Krátce nato ale nemocná zemřela. Teprve po dalších čtyřech dnech se přišlo na to, že příčinou smrti byl mor. Okamžitě byla podána antibiotika všem dětem v jeslích a všem lidem, s nimiž přišla zemřelá před smrtí do styku. Naštěstí nikdo další neonemocněl.

V této souvislosti se zabývá listopadové číslo amerického časopisu DISCOVER epidemií "černé smrti", jak se říkalo moru ve středověké Evropě. Autorka Wendy Orentová napsala, že během epidemie zahubil mor čtvrtinu všeho obyvatelstva a že v polovině 18. století epidemie zanikla. Mor ale nezanikl - před méně než 100 lety na něj zemřelo v Indii více než 10 milionů lidí. Je tedy na místě otázka, jak je možné, že tato choroba, která zabila kalifornskou zaměstnankyni jeslí, ale nepostihnula nikoho dalšího, byla původcem hromadné smrti ve středověké Evropě. Podobně je možné se ptát, co vede k tomu, že se najednou rozhořela hrozná epidemie a po delší době zanikla. Konečně by jistě zajímalo mnoho lidí, zdali nám hrozí nebezpečí, že se mor vrátí.

Je zajímavé, že se ve článku nepíše o bakteriofázích, což jsou organismy na úrovni virů, které ničí baktérie. V bývalém Sovětské svazu se jejich studiem i praktickým použitím zabýval ústav v Tbilisi. Po rozpadu Sovětského svazu projevili o výsledky ústavu velký zájem západoevropští a zejména američtí odborníci. Zařízení ústavu i sbírky bakteriofágů ale byly zničeny během nepokojů. Hledání bakteriofágů proti nejrůznějším patogenům se provádí jak v přírodním prostředí, tak i v odpadních vodách z nejrůznějších provozů, zejména z nemocnic, jatek, městské kanalizace a podobně. Tyto vody se filtrují bakteriologickými filtry tak, aby obsahovaly jen ty nejmenší částice, to je viry a bakteriofágy. Filtráty se potom testují na kulturách patogenních baktérií rostoucích na pevných půdách. Bakteriofágy jsou živé organismy, jimž se baktérie brání mnohem nesnadněji než statickým antibiotikům. Bakteriofágy jsou pro určité baktérie specifické a v baktériích se množí, čímž je ničí. Lidské tělo se ale proti nim brání podobně jako proti všem cizím látkám, takže se jich dosud používalo jen pro dezinfekci prostředí. Výzkum jejich praktického využití je zatím v počátcích.

Vraťme se ale k článku Wendy Orentové. Napsala, že původce moru, baktérie Yersinia pestis, se pravděpodobně vyvinula během posledních 1500 až 20000 let z baktérie Yersinia pseudotuberculosis ze skupiny poměrně málo nebezpečných střevních baktérií. Y. pestis pozbyla skupinu genů, které programují výrobu bílkovin zvaných "adhesiny", jimiž se baktérie vážou na střevní stěnu. Podle názoru odborníka na mor, mikrobiologa Roberta Brubakera z Michiganské státní univerzity, umožnila ztráta adhesinů baktériím Y. pestis, aby rychle pronikaly celým tělem hostitele. Navíc baktérie potlačují obranný systém a procházejí lymfatickým systémem a napadají slezinu, plíce a zejména játra.

Yersinia pestis je rozšířena v populacích hlodavců, kde je přenášena z jednoho jedince na druhého blechami. Je-li nakaženou blechou štípnut člověk, dochází u něho k bolestivému zduření lymfatických uzlin na krku, v podpaždí a ve slabinách do velikosti vajíčka. Těmto zduřeninám se anglicky říká "buboes" a tento druh moru se tedy nazývá "bubonický". Nejsou-li postižené osoby okamžitě léčeny velkými dávkami antibiotik, umírá jich 50 až 60 procent.

Ještě nebezpečnější formou je plicní mor, který se vyvíjí v případě, že byly baktérie vdechnuty. Ve Spojených státech se vyskytuje mor v bubonické formě, a to zejména na jihozápadu, kde lidé přicházejí do styku se zemními veverkami a zemními hlodavci rodu Cynomys (kterým se říká prérijní psi) a s jejich blechami. Vždycky se jedná o zoonosu čili přenos choroby ze zvířete na člověka.

Vedoucí Střediska pro kontrolu a prevenci chorob ve Fort Collins (Colorado) May Chuová sdělila autorce, že se v laboratořích pracuje s morovými baktérie od šedesátých let, a díky přísným bezpečnostním opatřením nebyl zatím nikdo nakažen. Jak to, že tato baktérie tedy hubila lidi ve třech velkých epidemiích? (Justiniánský mor, který vypuknul v r. 542, řádil asi 50 roků a zahubil zhruba 100 milionů lidí, na "černou smrt" zemřela ve středověku asi čtvrtina Evropanů a třetí asijská pandemie na počátku 20. století znamenala smrt pro 10 milionů lidí).

Šíření moru ve středověké Evropě se připisuje středověkým životním podmínkám - krysám, blechám, špatným hygienickým návykům, nedostatečné výživě a stěsnání lidí do malého prostoru. Ten, kdo navštívil francouzská města Carcassonne nebo Montpellier, si snadno představí, co se stalo: zatímco větší část Evropy byla porostlá lesy a nebyla obdělávána, lidé žili ve městech obehnaných hradbami mnohem více natěsnáni než dnes. Odpady a výkaly tekly po ulicích. Černé krysy (Rattus rattus) a jejich blechy byly všude. Není divu, že se z mrtvol "zvedala mračna blech" a stěhovala se na dosud žijící hostitele.

Bylo opravdu množství krys a jejich blech zodpovědné za epidemii? Zprávy z Číny pro to svědčí. Třetí pandemie začala v provincii Junnan koncem 19. století. Specialista na mor Dongženg Ju z Čínské akademie pro preventivní lékařství uvedl, že podle jedné básně z provincie Junnan pokaždé, kdy začaly hynout krysy, o několik dní později umírali lidé. Tehdejší morový odborník Wu Lien-teh se svou skupinou poznamenal, že bubonický mor v Junnanu nebyl přenášen z člověka na člověka, ale vždycky se jednalo o štípnutí blechou. Na rozdíl od toho napsal Giovanni Boccaccio z Florencie ve svém Decameronu, že morová nákaza byla tak mocná, že se šířila z nemocných na zdravé podobně, jako se šíří oheň v suchém nebo olejem nasáklém materiálu. Šířila se dechem i dotekem, a to dokonce dotekem věcí, jichž se dříve dotkl nemocný.

Názory na to, zdali se jednalo o plicní mor, se liší. Jeden anglický historik dokonce pochybuje, že se vůbec jednalo o mor. Rozbor zubní dřeně ze hřbitova ve městě Montpellier ale potvrdil přítomnost DNA baktérie Yersinia pestis. Již zmíněný Robert Brubacher pochybuje, že se jednalo o plicní mor, který se podle jeho názoru vyskytl jen v r. 1910 v Mandžusku. Bylo tehdy velice chladno, lidé na sebe byli tak namačkáni, že jeden druhému dýchal do tváře - a zahynulo jich 50 až 60 tisíc.

Pokusy s opakovaným přenosem moru z krysy na krysu prováděl Dongženg Ju. Začal s baktériemi izolovanými v přírodě a ty zabíjely krysy velice pomalu. Jak ale přenášel nákazu, virulence baktérií prudce vzrostla a stačilo jich jen nepatrné množství, aby krysy hynuly velice rychle. Středověká Itálie byla blechami doslova zaplavena. Děsivý úbor tehdejších morových lékařů pozůstával z obličejové masky se zobákem, který byl naplněn kořením proti zápachu, a z pláště z voskovaného plátna. Tím byl lékař do značné míry proti blechám chráněn.

Přestože je lidská blecha Pulex irritans slabším přenašečem Y. pestis než krysí blecha Xenopsylla cheopis, čínské pokusy ukazující, že virulence baktérií rostla s každým přenosem, by svědčily o tom, že mor přenášely lidské blechy.

Sovětská "úprava" Y. pestis tak, že aby byly tyto baktérie odolné vůči antibiotikům, vytvořila skutečně smrtelné nebezpečí. V případě neupravených baktérií je ochrana možná v době, než nastane přenos z jednoho člověka na druhého. Podle Kena Alibeka, prvního náměstka ředitele firmy Biopreparat, dřívější organizace pro biologické zbraně, byly morové baktérie považovány za nejstrašnější zbraň sovětského arsenálu. I tam se projevily neblahé následky vývoje biologických zbraní, zejména na ostrově v Aralském moři. Jeho izolace od "pevniny" byla jen zdánlivá, jak o tom svědčí postupující vysýchání "moře", takže ostrov se stane součástí pevniny v nedaleké budoucnosti, a v souvislosti s tím vzroste i nebezpečí, že se patogeny z ostrova rozšíří.

Dosud není známek, že by Rusko ještě pokračovalo v práci na moru. Boris Jelcin přikázal skončit s vývojem biologických zbraní v r. 1992. Mnoho dřívějších sovětských odborníků nyní spolupracuje s americkými - ale zkušenosti a znalosti z dřívějšího vývoje zůstaly v Rusku zachovány a některé laboratoře ruského ministerstva obrany nejsou přístupny americkým odborníkům, což je zřejmě vzájemné. Nikdo neví, na čem dnes Rusové pracují, ani co se stalo se zbraňovými kmeny neštovic, antraxu a moru. Američtí odborníci bedlivě sledují výskyt každého jednotlivého případu moru v USA. Taková pozornost by patrně zabránila rozšíření baktérií vyskytujících se v přírodě. Mnohem nebezpečnější je hrozba, kterou by představovala teroristická bomba s koncentrovanými morovými baktériemi, a to i tehdy, kdy by nebyly genově upravené. Reakcí na toto možné nebezpečí je vytvoření rekombinantní bílkovinné očkovací látky v Armádním lékařském výzkumném středisku pro nakažlivé choroby. Na rozdíl od starších očkovacích látek se osvědčila v pokusech s plicním morem na zvířatech. Mohla by se uplatnit při ojedinělém výskytu přírodních rezistentních baktérií. Ty se v poslední době objevily dvakrát na Madagaskaru. Mor se nikdy nepodaří odstranit tak, jak se to podařilo s neštovicemi, a to proto, že se Y. pestis vyskytuje v přírodním zvířecím rezervoáru.