Nový Bushův pudlík

Pan prezident Bush se musí v těchto dnech spokojeně usmívat. Ztráta svého věrného pudlíka Tony Blaira mu zřejmě způsobila několik bezesných nocí, ale naštěstí nový nadějný pudlík mu zrovna nedávno skočil na klín. Francouzský prezident Sarkozy se zdá být mnohem agresivnější, ochotný více chránit (Bushovy) prezidentské ambice, připraven vrhnout se na každou překážku na křížové cestě pana Bushe k obětování Středního východu za účelem uspokojení izraelských expanzivních plánů.

Co se patové situace s Íránem týče, vzkazuje Sarkozy Íráncům, aby ustoupili, současně sděluje Arabům, že je respektuje navzdory tomu, že je přítelem Izraele, ale nepřipustil by „Hamastan“. Jinými slovy Francie spolu s dalšími terorizujícími státy jako Izrael nebo USA, si vyhrazuje právo rozhodovat o tom, kdo bude vládnout v Palestině a kdekoliv jinde.

Pan Sarkozy zřejmě nezná historii své vlastní země. Snad by mu neškodilo trošku se o ní poučit. Mohl by pak udělit i několik výukových lekcí nájemníkovi v Bílém domě. Zde je vhodný začátek:

Měl by si v půjčovně půjčit film Gilla Pontecorva z roku 1965 The Battle of Algiers. Zcela jistě by mu připomněl, že pušky mohou sice rozdrtit křehké tělo člověka, ale nikoliv jeho ducha odporu. Myšlenka vždy zvítězí nad kulkami. Rovněž mu ukáže, že agresorem dnes není Palestina nebo Írán, ale někdo jiný, podobně jako v nedávné historii byla agresorem Francie. Byla to jeho země, která spáchala akt terorismu proti Alžírsku tím, že položila bombu v Casbahu, která zabila nevinné ženy a děti (podle definice je terorismus aktem násilí proti civilistům; Alžířané neútočili na civilisty, pouze na představitele moci, tj.na policii. Poté, co Francouzi tak brutálně zabili ženy a děti, vznikla politická reakce a Národní osvobozenecká fronta FLN zahájila svou bombovou kampaň). Ve stejném duchu a stejným způsobem stvořili Izraelci Hamas.

V periodě dvou až tří let před druhou intifidou v roce 2000 Hamas neusiloval o politickou či vojenskou akci proti okupaci, namísto toho soustředil svou činnost na sociální práci, propagaci hodnot Islámu a náboženské praktiky (Roy, 2003,3) Začátek druhé palestinské intifady 28. září 2000 spolu s důsledky 11. září změnily dramaticky prostředí ve West Bank a v pásmu Gazy (Rabbani a Roy, 2002, 1). Předchozí politické závazky byly úplně zpřetrhány, zhoršila se ekonomická situace a klíčové sociální struktury a zprostředkovatelské instituce byly oslabeny. V tomto kontextu zoufalství a beznaděje se opětovně zviditelnila islámská opozice, jmenovitě Hamas.

Po celou tu dobu pokračoval izraelský premiér Ariel Sharon v zabírání palestinské půdy a expanzi formou vyvlastňování pozemků a loupežemi. Nerovnoprávný přístup USA ke konfliktu usnadňoval Sharonovi realizaci jeho plánů. V čele Palestiny stálo slabé vedení a význam Hamasu vzrůstal, to vedlo USA k zahájení dialogu s vysokými vůdci Hamasu v září roku 2002. Izrael si jasně nepřál, aby Palestina začala jednat se Spojenými státy ve strachu, že by se mohlo najít politické řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Kontakty USA s Hamas, o kterých Izrael dobře věděl, skončily, když izraelská armáda 9. září zatkla umírněné vůdce Hamasu v Ramallah. O několik dnů později Izrael podnikl vojenský útok v Rafah, při kterém zahynulo devět Palestinců včetně civilistů. Dala se čekat reakce. Sebevražedný útočník zabil 19. září v autobuse v Tel Avivu šest lidí.

Hamas byl obětí izraelského terorismu stejně jako Francie terorizovala Alžír.

Loajalita nové pudlíka v Bílém domě, pana Sarkozyho, se ukázala být nepostrádatelná a umožnila Bushovi zbavit se některých svých zkompromitovaných pravověrných stoupenců jako Roveho a Gonzalese. Zdá se, že nový společník má ostřejší zuby a mohl by případně posloužit Bushovi i pučem. Když Maliki navštívil Írán a trval na tom, že Írán a Irák jsou spřátelené země a nezasahují do svých záležitostí, Sarkozy údajně řekl: „Informoval jsem USA, že v Iráku existuje silný tlak na Malikiho, aby rezignoval. Musí být nahrazen.“

Bush nerad slyší jakékoliv zprávy o tom, že by Írán měl hrát v regionu pokrokovou či mírovou roli. I on má své příkazy a jedním z nich je napadnout Írán. Sarkozy se ukázal být nejvhodnějším nástrojem k přípravě puče k odstranění Malikiho a k opakovanému popohnání Íránu před Radu bezpečnosti za nedodržení příkazů. Sarkozymu by neškodilo, kdyby chvíli studoval ještě další historii a to historii Íránu. Jejich kulturní dědictví vychází ze Zarathustry, součástí učení je i víra ve vlastní duchovní a kulturní převahu. Íránci se vytrvale a hrdě hlásí v duchu Zarathustry ke svým nekompromisním postojům, nepodřídit se zahraničnímu diktátu považují za své nezadatelné právo. V případě ohrožení se nenechají zastrašit. Na nesmyslné požadavky Ameriky a dalších, aby se vzdali svých práv na jadernou technologii reagují revoltou a jsou ochotní více než předtím právě tuhle technologii vlastnit. Nikoliv jako políček do tváře mezinárodních organizací nebo jako vyhrůžku světovému pořádku, ale proto, že věří, že k tomu mají neodmyslitelné právo vyplývající z podepsání smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Je to Zarathustrovské vědomí vlastní převahy spolu se šíitským smyslem pro sebeobětování se, které energizuje národ.

Sarkozy by neměl soudit 70 milionů Íránců podle několika teroristů žijících ve Francii - Mojaheeden-Khalg (MEK). Nebo že by Francii pronásledovala její vlastní minulost a ta dala křídla Sarkozyho ochotě?

V roce 2006 rozhodl soud v neprospěch francouzské vlády a národní železnice. Šlo o roli, kterou hrály při deportaci Židů za druhé světové války. Soud v Toulouse nařídil státu a železnici zaplatit 81 tisíc dolarů v reparacích rodině Lipietzů, která žalobu podala neboť George Lipietz byl v roce 1944 deportován do Drancy. Soudce rozhodl, že železniční síť „nikdy neprotestovala proti tomuto transportu“. Mimo povšimnutí zůstal fakt, že syn Georga Lipietze, Alain Lipietz, je rovněž členem Evropského parlamentu. To bylo poprvé, kdy podobná žaloba ve Francii uspěla. A dalších 1800 podobných žalob čeká za dveřmi. Platí Bush za tyto soudy jako odměnu za Sarkozyho hrdinnou ukázku loajality?

Vzkaz Sarkozymu: Vraťte se zpátky do školy. prostudujte si historii. Služte Francii, je nádherná. Nezraďte ji tím, že na její lvi hlavu nasadíte masku pudla. Nepodřizujte se mocným, dělejte to, co je správné.

Soraya Sepahpour-Ulrich žila a studovala v Íránu, Británii, Francii, Austrálii a USA. Svůj bakalářský diplom v mezinárodních vztazích obdržela na univerzitě v Jižní Karolíně. Momentálně se připravuje na obhajobu doktorského titulu v oboru Středního východu a politických věd. Intenzivně se zabývala americkou zahraniční politikou vůči Íránu a íránskému jadernému programu.

Článek A poodle for a lapdog vyšel 28.8. na serveru informationclearinghouse.info. Překlad: editor

Doplnění editora

Apelovat na Sarkozyho patriotismus není třeba. Zcela jistě poslouchá hlas své krve. Bohužel ne té francouzské, které ostatně ani moc nemá.

Všimněte si, jak sionisté zcela programově obsadili svými lidmi nejvyšší posty ve třech největších zemích Evropy: Británie, Německa a Francie. Správně předpokládají, že menší státy se zařadí do houfu. Pro pozorovatele zvenčí je to ovšem smutný důkaz jejich dnešní moci. Prostřednictvím stoprocentně vlastněných médií ovládají veřejné mínění, prostřednictvím stoprocentně vlastněných bank ovládají ekonomiku a finance a nyní prostřednictvím dosazených politiků i politiku jednotlivých zemí.

Pro Francii (a pro Evropu) je dosazení tohoto panáka za prezidenta ovšem tragedií.