Pozadí mýtu o Anbáru

Po teatrálním představení ve washingtonském zrcadlovém domě teď americký prezident George W. Bush národu doporučuje to, co jemu předtím poradil generál David Petraeus.

Fakta jsou tvrdá: příští léto, přesněji příští září (dva měsíce před prezidentskými volbami) hodlá Washington stáhnout určitý počet vojáků z irácké války, jejíž týdenní náklady činí 3 miliardy dolarů, vrátit se na původní úroveň jejich počtu před „navýšením“ (130 000) a dále komplikovat – ba zesilovat – stávající etickou, politickou a strategickou katastrofu v zemi.

Petraeusovým klíčovým argumentem, který měl dokázat, že Bushovo navýšení bylo „úspěchem“, bylo navázání úzké spolupráce mezi okupanty a šíity ovládanou iráckou vládou v Bagdádu na jedné straně a sunnitskými kmenovými vůdci v provincii Anbár na druhé straně. Petraeus to prezentoval, jako by toto „trvalé“ řešení bylo jeho dílem a ohromným úspěchem proti povstalcům. Nic přitom nemůže být vzdálenějšího pravdě.

Úspěch v irácké provincii Anbár není dílem generálovy vychytralosti, ale iráckého šajcha jménem Abd as-Sattár Abú Rišá, vůdce kmenové koalice, zahrnující 200 šajchů, vytvořené na podzim 2006 pod jménem Rada suverenity Anbáru (nyní nazývána Irácké probuzení).

Na jaře 2007 dal Abú Rišá v Iráku rozhovor Asia Times Online. V něm především vysvětlil, že koalici vytvořil poté, co byli jeho otec a dva bratři zabiti al-Qá‘idou. Ano, byl to osobní důvod. Petraeus se pak jen šikovně přidal. Abú Rišá nikdy nebyl salafista-džihádista. Považoval se za iráckého nacionalistu. Nebyl příznivcem chalífátu, rozhodně však chtěl obnovit moc iráckých sunnitů.

Petraeus byl ovšem příliš prohnaný, aby žasl nad možnostmi sňatku z rozumu mezi okupanty a sunnitskými kmeny. Al-Qá‘ida byla příliš nešikovná, když hrozbami vnucovala obyvatelům Anbáru „tálibánizaci“. To však neznamená, že Abú Rišá a jeho 200 kmenových vůdců bylo nakloněno okupantům nebo dokonce irácké vládě. 80 procent těchto kmenů jsou odnože mohutného kmene Dulajmí. Al-Qá‘ida má úzké vztahy s kmenem Mašhadání, který měl velmi blízko k Saddámu Husajnovi. Zato oba tyto kmeny společně k smrti nenávidí bagdádskou vládu premiéra Málikího.

Veškerý „úspěch“ oznámený Petraeusem z Anbáru je ve skutečnosti opakováním toho, co se v roce 2001 dělo ve východním Afghánistánu. Místní kmeny využily americké štědrosti – a zbraní – a pak pokračovaly ve svém vlastním kmenovém nebo nacionalistickém programu. Cílem většiny zainteresovaných je navrácení moci sunnitům. Kmen Dulajmí a jeho odnože, vyzbrojené Američany, hodlají při první příležitosti usilovat o svržení loutkové vlády v Bagdádu.

Petraeus nedokáže sunnitské povstalce získat nebo podplatit. Ani zdaleka: hlavní skupiny iráckého odboje jako Džajš Ansar as-sunna, Brigády Revoluce 1920 a Islámská fronta daly velmi zřetelně najevo, že jejich nepřítelem zůstávají američtí okupanti, Málikího vláda i al-Qá‘ida.

Letos v létě tři z těchto skupin – Brigády Revoluce 1920, Ansar as-sunna a Irácký Hamás – vytvořily Politickou kancelář iráckého odboje, veřejnou politickou alianci, jejímž hlavním cílem je vyhnání všech Petraeusových vojáků, zastavení veškeré kolaborace s okupanty schválenými politickými institucemi a prohlášení veškerých dohod mezi americkou a iráckou vládou za neplatné.

Petraeus po navýšení jistě zjistil, že Anbár už není aktuálním dějištěm války. Může toho využít k hlásání „úspěchu“ svých protipovstaleckých metod, ale ví, že tři skutečně důležité, vnitřní války v Iráku se v blízké budoucnosti odehrají v Bagdádu (mezi sunnity a šíity), Basře (mezi šíitskými milicemi o kontrolu nad ropou) a v Kirkúku (mezi Kurdy a Araby/Turkmeny z téže příčiny).

Tak proč to všechno neokořenit nějakým extra rozděl a panuj a ospravedlnit věčnou americkou přítomnost? Vyzbrojení sunnitských kmenů v Anbáru za těchto okolností dává smysl. Okupanti nepotřebují boj se sunnity v Anbáru, který žádnou ropu nemá. Bushova administrativa se nyní plnou parou žene do boje se šíity – jak v Íránu (Íránské revoluční gardy), tak v Iráku (od Málikího vlády po Sadrovu Mahdího armádu). Šíité v Íránu i jižním Iráku sedí na ropném bohatství.

Drobným problémem je, co si o tom všem iráčtí sunnité myslí. Podle posledního průzkumu provedeného BBC/ABC News, si nejméně 97 % iráckých sunnitů přeje jednotný centralizovaný Irák s Bagdádem jako hlavním městem. Pouze 56 % šíitů si přeje totéž, a Kurdů jen 9 %. Nejméně 98% sunnitů je proti Málikího vládě a minimálně 92 % sunnitů podporuje útoky proti okupačním vojákům, samozřejmě včetně kmenů Dulajmí podporovaných nyní Američany.

Petraeus ví, že skutečně neexistuje irácký sunnita, který by se s ním chtěl objímat a líbat. Chtějí, aby Američané zmizeli. Ale ví také, že Američané prostě odejít nemohou – co s novou megaambasádou, uzavřenými vojenskými základnami a vší tou ropou?

Magické slovo „ropa“se z celého dramatu předvedeného tento týden před kongresem záhadně vytratilo. Odpovědí je opět rozděl a panuj – nechme sunnity a šíity rvát se mezi sebou, zatímco my „zachováme kurs“ předstírání, že chráníme jedny před druhými, i když ve skutečnosti chráníme „naši“ ropu.

Článek Behind the Anbar myth vyšel na serveru Asia Times 14. září. Překlad a úprava: Eva Cironosicá

Pozn. překl.: 13. září 2007 byl šajch Abú Rišá zavražděn. K činu se přihlásila al-Qá‘ida.