Zástupce šéfredaktora MF DNES chce být Američanem

Nejvlivnější české noviny MF DNES 10. září pro čtenáře připravily ideologickou agitku, která jako by byla vystřižena z nejhoršího období 50. let. Jen místo osvoboditele světa a nejpokrokovějšího z pokrokových, Stalinova SSSR, zaujala rozsévačka svobody a demokracie, Bushova Velká Amerika.

Té svobody a demokracie, kterou ona Velká Amerika, podobná jakémusi pilnému čmeláčkovi, opylovávajícímu na jaře kvítek za kvítkem, neúnavně roznáší po celém širém světě.

Ano, zástupce šéfredaktora tohoto deníku, který si kvůli obavám ze ztráty čtenářů raději ponechal ( jen s kosmetickou úpravou) svůj budovatelský název z poválečného období, V. Buchert, se totiž v článku „Výročí 11. září – buďme opět na chvíli Američany“ opět – pokolikáté už? – vyznal z obdivu a stoprocentní solidarity se vším, co USA v uplynulých letech spáchaly. Kromě toho, že zopakoval svou, a nejspíš nejen za sebe, ale za celou redakci, nerozbornou věrnost bushovské politice, nestyděl se pod záminkou připomínky tragédie 11. září 2001 přímo vyzvat i ostatní české občany k tomu, aby „aspoň na chvíli“ byli také Američany.

U slova také přitom není jisto, zda je Buchert mínil tak, že českým občanům dovolí být také současně Čechy, anebo je vyzýval k příchodu do houfce věrných, jimž pro jejichž „lásku“ k Americe na nějakou jinou vlast a už vůbec jakousi konkrétní loajalitu k čemukoliv jinému, než je ona Amerika, nezbylo místo. A jejichž „češství“ se tím pádem smrsklo na jakousi čistě etnicko-jazykovou složku, zatímco politická loajalita a celé geopolitické smýšlení je střiženou ve stylu amerických neokonzervativců, kteří jsou architekty politiky USA v posledním období.

Buchertovo vyznání je dojemné jen na první pohled.

V Čechách totiž máme – historicky vzato – velmi bohatou zkušenost s těmi, kteří v různých historických obdobích a za různých okolností považovali za potřebné vykřičet do světa svou „lásku“ k cizím státům. A to – „shodou okolností“ – právě tehdy, když se zájmy těchto cizích států tak diametrálně rozešly se zájmy nebo vůlí českého národa.

Třeba po příjezdu cizích okupačních vojsk v ´68, když se našla – zpočátku sice jen nevelká, časem však stále mohutnící – skupinka „odvážlivců“, kteří nepozvané sovětské tanky považovali za „bratrskou pomoc“ a jejichž ospravedlňování přítomnosti cizích vojsk na českém území jim vydrželo skoro 20 let.

V poválečných letech zase vládní propagandisté a ideologičtí zaslepenci líčili Sovětský svaz po roce 1945 výhradně v růžových barvách a jejich loajalita k tomuto státu, „kde zítra již znamená včera“, neskonale převyšovala tu, kterou měli ke státu vlastnímu, Československu.

Smutnou kapitolu v české historii představují i milovníci Hitlerovy Třetí říše za protektorátu – také oni pěli ódy na politiku tohoto diktátora bez ohledu na miliony mrtvých, které si jeho řádění vyžádalo po celé světě. A také oni věděli, že „svoboda“ českého národa se může nacházet jen pod doširoka rozepjatými křídly německého orla.

Dnes je to tedy Amerika, která se musí povinně obdivovat. A čeští občané jsou vyzývání k tom, aby aspoň na chvíli byli „Američany“. Zatímco ti, co je k této podivuhodné proměně vyzývají, těmito „Američany“ jsou nespíš již dávno.

Pokud by Buchert vyjádřil svůj názor tváří tvář třeba – čistě hypoteticky – názorům milovníků jiných států, které by svou ideologii vědry vylévaly na čtenáře přesně tak, jako to už léta ( vlastně od svého vzniku) provádí MF, a odvážně se zastal třeba té své Ameriky, nebylo mu co vyčítat. Jenže „shodou náhod“ podobní milovníci Ameriky sedí i v ostatních, nebo aspoň v ve velké většině ostatních médií, ale nejen tam. Milovníci Ameriky sedí již od roku 1989 také ve většině křesel, přináležejících české diplomacie a zahraniční politice.

Vůbec se tedy jaksi zdá, že být „Američanem“ není v polistopadovém období ani tak výrazem jakési „svobody volby“ jedince, jako spíš kádrovým předpokladem, přesně v tom stylu, v jakém před rokem 1989 na všech rozhodujících místech československého státu museli sedět jen oddaní přátelé SSSR. Nemiluješ snad Ameriku a její demokracii dost vášnivě? Pryč s tebou!

Jenže je to tak trochu záhada. Kam zmizeli předlistopadoví milovníci SSSR? A oddaní budovatelé socialismu? Milovníků Ameriky a demokracie je dnes v České republice na rozdávání. Jenže to před rokem 1989 platilo v případě milovníků rudé barvy. Kde se schovávají?

Pokud by si někdo myslel, že se ukrývají v útrobách dnešní KSČM, mýlil by se.

Řada milovníků Ameriky se totiž vyklubala z předlistopadových milovníků SSSR – a otravují českého občana dnešní svojí „láskou“ stejně tak, jako to bylo v případě jejich „lásky“ k SSSR v době jejich členství v KSČ nebo jejich působení mezi svazáky.

Je to ale zvláštní láska. Láska za peníze. Láska, kterou se kvalifikují pro to, vykonávat v dnešní České republice, ať už v politice či médiích, prominentní funkce. A tak i zbytku českých občanů, kterým se láska za peníze hnusí, a kteří zůstávají „jen“ Čechy, ať už před rokem 1989 či po něm, nestydatě vládnout a sdělovat jim, co si smějí myslet.

Ale ať už redaktoři dnešní MF DNES sami mají máslo na hlavě z předlistopadového období či nikoli, veřejné vzývání loajality k cizímu státu a dokonce vyzývat jiné občany k této loajalitě je nehorázností, která by asi v žádném jiném státě nebyla možná. Novináři by přinejmenším měli v přístupu k zahraničně-politickým tématům zachovávat objektivitu, a pokud již mají tu potřebu „zamilovávat“ se do jiných států, pak by alespoň měli dbát na to, aby v redakci byli stejně hojnou měrou zastoupeni i milovníci jiných států. Nejen Ameriky. Třeba také Ruska, Srbska, Číny, Francie………A třeba dokonce také – aspoň jeden v každé redakci „českých“novin – milovník České republiky.

Popravdě řečeno, Buchertovo vyznání z věrnosti Americe nebylo ani potřeba. Každý to totiž z článků jeho i ostatních redaktorů dávno ví. Ona tato loajalita zájmům USA totiž z celé Mladé fronty DNES čouhá jako sláma z bot.

A pokud snad ještě někdy zástupce šéfredaktora Mladé fronty DNES by měl potřebu vypočítávat jména obětí, které zahynuly v případě nějaké velké tragédie, měl by svou pozornost zaměřit nejen na ty americké, ale také by mohl začít dávat dohromady seznam mrtvých civilistů, které byly zavražděny v důsledku americké invaze do Iráku. Počet těch obětí se blíží již milionu, a tak sloupec s jejich jmény bude mnohem, mnohem delší, než ten, který v případě jmen Američanů uvedl Buchert ve svém článku.

Závěrečné, vpravdě budovatelské Buchertovo zvolání, „Pokud chceme být svobodní, buďme aspoň na chvilku také Američany“, bychom proto mohli trochu poupravit. Pokud chtějí být čeští občané skutečně svobodní, informace, které jsou prvořadým předpokladem samostatného rozhodování, jim nesmí filtrovat žádní „Američané“.

Ti by naopak mohli Bushovu vládu požádat o udělení amerického občanství.