Když je odpor nahrazen zbožným přáním...

Mnoho lidí v protiválečném hnutí se pokouší přesvědčit sebe sama: Bush prostě nemůže napadnout Írán. Nemá proto dostatek vojenské síly, nebo snad není tak hloupý, že by se pustil do tak riskantního podniku. K podpoře těchto názorů si lidé hledají různá zdůvodnění jako například: Kdyby zaútočil na Írán, Šíité v Iráku by přerušili dodávky ropy Americe. Kdyby zaútočil, Íránci by zablokovali úžinu v Ormuzu nebo probudili síť spících teroristických buněk v celém světě. Rusko by to nedovolilo. Čína by to nedovolila – začala by se zbavovat dolaru. Arabský svět by explodoval.

Všechny tyto důvody jsou pochybné. Šíité v Iráku neposlouchají Írán. Nepovstali-li proti USA ani když jejich vlastní země byla okupována Američany (resp. nepovstali systematicky), je nepravděpodobné, že by to udělali, bude-li napadena sousední země. Co se zablokování úžiny týče nebo vyvolání terorismu, poskytlo by to akorát Američanům důvody k ještě intenzivnějšímu bombardování Íránu. Konec konců, hlavním bodem obžaloby Íránu je (neuvěřitelné) tvrzení, že podporuje odpor proti americkým jednotkám v Iráku, jako kdyby tam ty americké jednotky byly doma. Je-li toto dostačujícím argumentem pro bombardování Íránu, pak cokoliv Írán učiní jako protiopatření, bude použito k ospravedlnění většího bombardování, možná i použití atomových bomb. Írán je odolný v tom smyslu, že nemůže být lehce obsazen, ale jen málo může udělat proti bombardování z výšky a raketám zdálky doprovázeném hrozbou jaderného útoku.

Rusko posílí svou armádu (která je nyní za americkou hodně pozadu) a to je tak asi všechno, co může dělat. A Washington ochotně a rád použije tuto skutečnost k ještě většímu posílení vlastní armády. Čínu zajímá výhradně svůj vlastní vývoj a nezbaví se dolaru z důvodu jiných než ekonomických. Většina arabských vlád (nikoliv její občané) bude příznivě reagovat, když uvidí ponížení íránských šíitských vůdců. Tyto vlády disponují dostatečnou policejní mocí na ovládnutí národní opozice – konec konců stejně byly schopny zakročit proti vlastním lidem i po útoku na Irák.

Výměnou Chiraca za Sarkozyho a téměř dokončenou eliminací toho, co zbylo po gaulistech (formou žalob z často triviálních důvodů) byla Francie konvertována z jedné z nejnezávislejší země Evropy do nejvíce závislé role pudlíka. Tohle bylo, de facto, hlavním subjektem posledních voleb, ačkoliv to v průběhu kampaně ani jednou nezaznělo nahlas. A navíc sekulární levicové hnutí ve Francii je hlavním motorem živené nenávisti vůči Íránu z obvyklých důvodu (ženy, náboženství). Ve Francii neproběhnou větší demonstrace ani před bombardováním, ani v jeho průběhu. A bez Francie v zádech bude Německo, kde je válka pravděpodobně velmi nepopulární, lehce umlčeno vzpomínkou na holocaust. Jinými slovy v Evropě nebude žádná větší opozice proti válce – s výjimkou muslimské komunity, což bude jen dalším argumentem a důkazem, že jsou „zpátečníci“ a „extrémisté“ a nepřátelé naší „demokratické civilizace“.

Všechny ideologické ukazatelé pro útok na Írán jsou už vztyčeny. Země byla pečlivě démonizována, protože se nechová hezky k ženám, k homosexuálům nebo k Židům. Tyto důvody jsou samy o sobě dostačující k neutralizaci velké části americké „levice“. Pochopitelně nejde o to, zda se Írán chová hezky nebo podle našich představ, ale o to, zda existuje nějaký legální důvod k jeho napadení. A žádný takový důvod neexistuje. Ale dominantní ideologie lidských práv už legitimizovala, zvláště na levici, své právo na intervenci na humanitárním základě. A to kdekoliv a kdykoliv. Tato ideologie úplně odstavila drobný problém s mezinárodním právem.

Izrael a jeho fanatičtí američtí stoupenci chtějí napadnout Írán za jeho politické zločiny – podporu práv palestinského lidu nebo za otázky o holocaustu. Obě americké politické strany jsou plně pod kontrolou izraelské lobby, stejně jako jsou pod kontrolou téže loby všechna média. Protiválečné hnutí je příliš zaměstnáno bezpečností Izraele na to, aby bránilo Írán a neobviní skutečné iniciátory této války – sionisty – v obavě, aby „neprovokovalo antisemitismus“. Obviňování naftových koncernů z podpory irácké války bylo celkem diskutabilní, ale v případě Íránu, který bude bombardován, ale nikoliv obsazen, není důvod si myslet, že za příští válkou stojí naftové koncerny, na rozdíl od sionistů. Říci pravdu, ve skutečnosti jsou nejspíše naftové koncerny proti další válce, ale – tak, jako my ostatní, – nejsou schopny s tím nic udělat.

Pokud jde o Izrael, jsou Spojené státy de facto totalitní společností – viditelnější opozice není akceptovatelná. Americký kongres schvaluje jednu proizraelskou nebo protiíránskou rezoluci za druhou se stalinskou kázní při hlasování. Lidi to – zdá se – nezajímá. Ale i kdyby je to zajímalo, co mohou dělat? Volit? Volební systém je nastaven tak, že je vyloučeno, aby se objevila třetí politická strana a obě stávající jsou plně pod vlivem sionistů.

Jediné, co by snad mohlo zastavit válku, by byly masivní nepokoje a civilní neposlušnost vlastních občanů, ale to se nestane. Podstatná část akademické levice se už dávno vzdala svého poslání informovat veřejnost o skutečném světě, namísto toho vedou pře, zda je kapitál signifikantní nebo formální (v originále "...whether Capital is a Signifier or a Signified" – nedokázal jsem si s tím poradit, editor), nebo se starají o stav svého fyzického a duševního já, zatímco kazatelé káží svým ovečkám, aby se radovali na každým novým znakem koncem světa. Pro děti v Íránu to bude dlouhá noc bez spánku, zatímco liberální intelektuálská Amerika bude dávat lekce zbytku světa o lidských právech. Pravdu říci, převládání „ujišťujících výše řečených argumentů“ dokazuje, že protiválečné hnutí je klinicky mrtvé. Kdyby nebylo, spoléhalo by se na své vlastní síly k zastavení války a nespekulovalo by o tom, jak tu práci za ně udělají jiní.

V mezičase bude svět zaplaven enormním množstvím nenávistí. Z krátkodobého pohledu to ale bude vypadat jako velké „vítězství“ Západu. Docela jako vypadalo vytvoření Izraele v roce 1948, jako vypadalo svržení Mossadegha (sloužil jako íránský premiér jmenovaný šáhem Rezou Pahlavím, poz. editora) pomocí CIA v roce 1953, stejně jako anexe Alsasko-Lotrinska se zdálo být velkým německým vítězstvím po porážce Francie u Sedanu v roce 1870. Bushova administrativa bude dávno v propadlišti dějin, a svět teprve pocítí katastrofální důsledky této války.

P.S. Tento článek nemá být proroctvím, ale urgentní výzvou k akci. Nic mě tak nepotěší, jako fakt, že jsem se mýlil.

Jean Bricmont vyučuje fyziku v Belgii a je členem Bruselského tribunálu. Jeho nová kniha Humanitární imperialismus vyšla v Monthly Review Press. Lze mu napsat na adresu bricmont@fyma.ucl.ac.be.

Článek Why Bush Can Get Away with Attacking Iran vyšel 4.9. na serveru counterpunch.org. Překlad: editor.