K odchodu britských vojáků z Basry

V noci z 2. na 3. září 2007 britské jednotky opustily jihoirácké velkoměsto Basra a stáhly se na základnu na blízkém letišti. Britský mluvčí major Mike Shearer sdělil: „Mohu potvrdit, že ve 22:00 místního času začaly mnohonárodní síly zajišťovat bezpečnou cestu pro přemístění vojáků z paláce (Britové měli základnu v bývalém prezidentském paláci – pozn. EC). Krátce před 1:00 bylo zahájeno stahování. Během operace nedošlo k žádným incidentům.“ Ulice a kontrolní stanoviště zaplnili iráčtí vojáci. Tato událost byla nejdůležitější zprávou všech iráckých televizních stanic a byla doprovázena záběry obrněných vozidel Bulldog mířících na letiště, iráckých vojáků procházejících prázdnými halami paláce a iráckých vlajek vlajících nad řadou bran a střech.

Jaké byly okolnosti toho, že Britové více než čtyři roky po okupaci opustili Basru?

Jižní Irák spravovaný britskými vojáky byl po okupaci pokládán v porovnání se střední částí země za oázu klidu. Kromě období otevřeného Sadrova povstání zde vládl relativní klid. Britští vojáci byli u místního obyvatelstva díky méně arogantnímu přístupu oblíbenější než Američané na sever odtud.

To se však dávno změnilo. Britské základny se staly terčem každodenního ostřelování (své by o tom mohli říci i čeští vojáci zde sloužící). Nakonec Britové trávili veškerý čas na základnách a na udržování pořádku venku rezignovali. Pěkně to vyjádřil vysoký americký důstojník blízký názorům generála Petraeuse: „Stručně řečeno, Britové Basru ztratí, pokud ji ovšem vůbec měli. Británie je v obtížné situaci, protože doma není dostatek podpory, ale dlouho – déle než rok – se v Basře neangažovali a snažili se jen vyhýbat ztrátám. Neměli tam dost vojáků už předtím, než začali jejich stavy snižovat. Situace se vymkla jejich kontrole. Zcela otevřeně lze říci, že vůbec není rozhodující, co zrovna teď udělají. Jen tam sedí. Do ničeho se nepouštějí.. Tamní situace je den ode dne horší. Američané jsou nespokojení, protože podle jejich názoru by se ještě dalo vyhrát. Nemají v úmyslu vzít nohy na ramena.“

Stejný názor vyjádřil i generál Jack Keane, autor strategie navýšení, jemuž naslouchá viceprezident Dick Cheney a poradce prezidenta Bushe pro národní bezpečnost Stephen Hadley: „Je znepokojivé a frustrující pozorovat situaci v Basře, která byla kdysi velmi dobrá, a teď se zhroutila. Tamní situace se už nějakou dobu stále zhoršuje.“

Vzniklé mocenské vakuum v jižním Iráku vyplnily v poslední době milice tří šíitských islámských stran – Mahdího armáda Sadrova hnutí, Organizace Badr Nejvyšší islámské rady Iráku (SIIC, dříve SCIRI) a ozbrojenci Strany islámské ctnosti (Hizb al-Fádhila). Strany SIIC a Fádhila udržovaly s okupanty dobré styky, rozhodně ne proto, že by byly nějak prozápadní, ale protože si pomocí kolaborace chtěly vybudovat moc, zatímco radikální Sadrovo hnutí se dalo cestou konfrontace.

Pod nosem britských vojáků uzavřených za branami svých základen zahájily tyto šíitské strany válku o moc. V bojích se velice posílila pozice Sadrova hnutí, které není na rozdíl od obou ostatních stran v očích Iráčanů zkompromitováno kolaborací. V létě 2007 zabily bombové útoky guvernéry jihoiráckých provincií Qádisíja a Muthanna, oba ze SIIC; nejpravděpodobnějším viníkem byli právě sadristé. Při rozsáhlé ofenzívě Sadrovi lidé obsadili svaté město Kúfu, v různých městech včetně Hindíje, rodiště premiéra Núrího al-Málikího, přemohli milice strany SIIC a vyhodili do vzduchu její sídla.

Britové neprojevili chuť tuto situaci nějak řešit a místo toho prohlásili, že situace na jihu Iráku je už natolik stabilizovaná, že oblast lze předat do rukou iráckých sil. Nový britský premiér Gordon Brown čelící velkému tlaku veřejnosti počátkem srpna při návštěvě USA dal prezidentu Bushovi bez obalu najevo, že už se mu nechce pobyt britských vojáků v Iráku prodlužovat. Američané sice očekávali, že Brown zaujme k Iráku jiné stanovisko než oddaný Tony Blair, doufali ale, že se omezí jen na slova. Američané v britském odchodu – oprávněně – vidí útěk. Jeden z amerických představitelů prohlásil, že závěry posledních zpráv americké vojenské zpravodajské služby zaslané Bílému domu vyzněly v tom smyslu, že Británie Basru „ztratila“. Michael O‘Hanlon z washingtonského střediska odborníků Brookings Institution dodal: „V Basře je binec a strategie odchodu se nezdařila. Pro účely budoucí irácké politiky je příkladem, jak se to nemá dělat.“

Stejný názor jako Američané mají na odchod Britů i obyvatelé Basry, i když jej hodnotí opačně. Abú Ahmad, zaměstnanec zdejší úřadovny Sadrova hnutí, si myslí: „K tomuto vítězství došlo díky pomoci Boží a všech, kdož pod Muqtadovým vedením položili své životy za dosažení tohoto cíle při nočních útocích na palác.“ Řada obyvatel města souhlasí: „Stažení britských sil je úspěchem Mahdího armády a vítězstvím lidu Basry. Je to začátek nové kapitoly a obnovy našeho města,“ řekl inženýr Zuher Abíd Alí (41). Obchodník Sámí Ahmad (31) dodal: „Jsme velmi šťastní, protože v Basře už nejsou žádní cizí vojáci. Milice donutily britské vojáky odejít.“

Britský premiér Gordon Brown pochopitelně popřel, že by stažení britských vojáků bylo „porážkou“ a tvrdil, že přechod na základnu na letišti byl „organizovaný“ v rámci přechodu britských sil na „dozorčí roli“.

Reakce jiných Britů je o poznání zdrženlivější. Plukovník Anderson řekl, že britští vojáci „udělali co mohli“, ale dodal: „Nejsem si jist, že odvedli tak dobrou práci jako jindy. Tady není Severní Irsko. Mysleli, že mají velmi dobrý model, ale v Iráku je jiná kultura.“

Podle experta Richarda Beestona se z odchodu Britů mohou radovat také Íránci, kteří v něm jistě mohou spatřovat potvrzení správnosti své politiky podpory iráckých šíitských milic proti okupačním silám.

Muqtadá as-Sadr: Zvítězili jsme, okupanti utíkají

Muqtadá as-Sadr řekl v interview pro britský deník Independent, že britská armáda byla v Iráku poražena: „Britové se musí vzdát a vědí, že brzo budou muset Irák opustit. Ustupují, protože čelí odporu. Bez něho by tu mohli zůstat mnohem déle, o tom není pochyb.“

Sadr dále řekl, že „Britové si uvědomili, že nemohou vést válku ani ji nemohou vyhrát. Mahdího armáda v tom sehrála důležitou roli“ a upozornil, že britská účast na invazi do Iráku učinila ze Spojeného království méně bezpečné místo k životu: „Britové vehnali své vojáky do nebezpečné situace, když je sem poslali, ale vystavili nebezpečí také svůj lid. Udělali si nepřátele ze všech muslimů a vinou války nyní čelí útokům doma. To je jejich chyba.“

Podle Sadra skončily doby, kdy bezpečnost v Basře zajišťovala přítomnost britské armády: „V jižním Iráku jsou ještě nějaké problémy, vládne tam násilí, protože se některé země snaží zasahovat do situace,“ prohlásil se zjevnou narážkou na Írán. „Ale jakmile okupace jižního Iráku skončí, budeme moci žít jako bratři.“

V srpnu navštívila řada vlivných kmenových vůdců včetně několika sunnitů Sadrův štáb, aby se pokusili překlenout rozpory mezi šíity a sunnity. Podle Sadrova pobočníka bylo prioritou jednání vytvoření jednotné národní fronty proti všem „cizím elementům“ v Iráku, ať už jde o západní okupanty nebo al-Qá‘idu. Sadr v rozhovoru popřel americká tvrzení, že uprchl do Íránu a že odtamtud dostává zbraně, a označil je za propagandu, která ho má zdiskreditovat. „Jsme ve válce a Amerika je náš nepřítel, proto máme právo přijmout pomoc od kohokoli. Ale Írán jsme o pomoc nežádali.“ Uvítal úvahy o větším zapojení OSN do záležitostí Iráku: „Jsem ochoten podporovat OSN, pokud přijde a nahradí americké a britské okupanty. Přijde-li skutečně pomoci iráckému lidu, přijmeme jeho pomoc. Doporučím svým stoupencům, aby OSN podporovali, pokud tu bude pomáhat při obnově naší země, nesmí to však být druhá strana americké okupace.“

Dotázán na to, co si myslí o současném premiérovi, Sadr odpověděl: „Málikího vláda nemůže přežít, protože se jasně prokázalo, že zastupuje jen malou část iráckého lidu. Premiér je nástrojem Američanů a lidé to jasně vidí. Budou to však patrně Američané, kdo rozhodne o jeho výměně, až zjistí, že neuspěl. Nemáme tu demokracii, máme cizí okupaci.“

Basra oslavuje, ale není to předčasné?

Hned ráno 3. září obyvatelé Basry začali oslavovat, i když střety mezi milicemi pokračují. Jejich radost však nemusí trvat dlouho. Prezident Bush nechce Irák vzdát za žádnou cenu. Když ho Britové „zradili“, pošle místo nich své vojáky. Pro Američany je důležitá zejména zásobovací trasa z Kuvajtu, jež je oblíbeným terčem povstaleckých útoků. Vysoký americký důstojník už s použitím bushovského „lidskoprávního“ žargonu varoval, že američtí vojáci možná budou muset vstoupit i do Basry, aby „chránili tamní populaci“ před násilím válčících šíitských milic – a tady na Američany čeká nový Bagdád.

Boj proti okupantům pokračuje. Nejnovější zprávy z Iráku mluví o tom, že Britové byli ostřelováni na své základně na baserském letišti...

Zdroje:

• British forces useless in Basra, say officials
• Muqtada al-Sadr: The British are retreating from Basra
• Basra celebrates British withdrawal