Překvapení to opravdu bylo

Jo, tak to máme za sebou a Klika také. Pro Kliku je křest nového programu již historií. Nejsem si jista, zda všeobecná reakce posluchačů byla tak jednomyslná, jak tomu bylo u stolu našeho. Ale to mi nemůže bránit v tom, abych se nepodělila o dojmy vlastní.

Tak pěkně od začátku. Restaurace Praha na Masaryktownu byla na hostování Kliky připravena bezvadně. Ostatně, nikdy se nedá říci nic jiného, než toto. A v obou ohledech - prostory sálu stejně bezvadně jako obsluhující personál. Bravo, tato restaurace se prostě stala podnikem na špici výběru. Je nádherná, nezvykle kultivovaně zařízená a příležitostně vždy vyzdobená, a dovolte mi to zdůraznit, vždycky čistá. Všude. Lidi jsou neskuteční svou ochotou, úsměvem, obsluhou. Možná proto, že kvalita jídel, která roznášejí, je špičková, a co si to nepřiznat, i porce konzumentovi rozšíří zornice.

Ale zpět ke Klice. Se svým Peťasem patříme k jejím pravidelným posluchačům a návštěvníkům jejího vystoupení. Kliku milujeme pro bezprostřednost vystupování, pro bezprostřednost komunikace s obecenstvem a mezi sebou navzájem, pro inteligentní vtipkování obvykle na účet přítele... nikdy jsem nezažila, že by si někdo z hráčů vzal na paškál někoho z obecenstva. No, jak říkám, společně s Lannym Rosickým je to parta k pohledání. A také si s nimi mnohokrát zazpíváme. Nikdy jsme nebyli sami. Ostatní se s ochotou přidávali, jakoby se v duchu přenášeli do několika snad desítek let zpět. Pravda, život tak rychle utíká a tak si jeho mladá léta alespoň písničkou připomenout. A Klika byla na tyto sentimentální sedánky svých příznivců jako dělaná. Lanny věděl, tedy ví, jak má s lidmi s blízkou krevní skupinou mluvit. A mohu vás ujistit, že se za těch - jen co já jej znám deset let - ani moc nezměnil. Tedy mentálně. Pořád zůstal tím "malým Jardou" se smyslem pro kořeněný a štiplavý humor.

Tak to se nám vždycky moc líbilo a docela rádi jsme odpouštěli "neumannovské" nedostatky, jako jsou díry v textu či improvizace slov písní. Bylo to príma. A tak príma to bylo i v první půlce sobotního večera 24. listopadu. O té druhé půlce se už to ale říci nedá.

To přišla zpěvačka Lenka Nováková na scénu. Snad je to to pravé, co Klika hledala tak dlouho, ale já o tom přesvědčena nejsem. Prý komorní bluegrass. Tvrdil to Zdeněk Breuer. A on tomu rozumí. Jo, intonace čistá., rytmus, žádné zakolísání v textu. Dobrá angličtina. Ale chyběl mi tam cit. Nějaký prožitek, nějaká nálada. Zpěvaččina ústa byla pořád v úsměvu, a to i tam, kdy bylo jasné, že jde o téma vážné. A navíc bych na koncertu pro české obecenstvo očekávala nějakou tu písničku v češtině.

A tak tedy nevím, milá Kliko. Všechny vás v té skupině mám ráda. Každého pro něco jiného. Tak třeba Dášu, jediné děvče mezi muzikanty, pro její bezeslovný úsměv a nesmírnou trpělivost se všemi těmi mužskými. Mirka za to, že je tak dětsky nesvůj, když se zrovna netrefí tím správným slovem do správného textu. Zdeňka pro jeho muzikantskou posedlost. Lannyho pro šarm, který je tím větší, čím ošoupanější nosí klobouk. Štefana za to, že umí tak krásně foukat harmoniku a zpívat s tak nesmírným citem.

A tak nevím. Na Kliku s dalším děvčetem ve skupině snad zase přijdu, ale zůstane ve mně pocit, že předtím to bylo to pravější.