Otevřený dopis panu Břetislavu Olšerovi

Vážený pane Olšer,

dostal se mi do rukou text ukázky z Vašeho rukopisu Piknik u Niagary, uveřejněný ve Zvědavci pod titulem Jak se rodí rasistický článek. Děkuji za nečekaně lichotivý popis dojmu, který jste si o mně udělal. I když vím, že lichotivé první dojmy mají vysokou úmrtnost.

Je škoda, že jste si naše rozhovory nenatočil. Pamatuji si totiž své odpovědi v podstatě jinak, než jak je citujete Vy. Jeden citát: "Já to ale do zdejšího tisku napsat nemůžu, to by mne stálo živobytí a naše sdružení dotace od kanadské vlády". Citát, který jsem prostě nemohl udělat, poněvadž nemá nic společného se skutečností: v době našeho rozhovoru jsem už byl několik let na penzi a o penzi by mne nemohl připravit ani rozsudek pro vraždu, tím méně novinový článek. A i v době, kdy jsem ještě pracoval, jsem jako společník soukromé advokátní kanceláře byl imunní proti ztrátě živobytí pro své názory. Stejně tak je to s dotacemi pro sdružení: sdružení nemohlo pro můj článek přijít o dotace od kanadské  vlády postě proto, že žádné nedostávalo. Je tedy vyloučeno, abych pronesl výrok, který mi přičítáte.

Můj hořejší údajný citát uvádíte v souvislosti s tvrzením, že jsem z Vás chtěl vymámit článek. I tuto epizodu si pamatuji jinak. Vy jste vyslovil názor, ze v Kanadě není svoboda tisku, že by kanadské noviny o Romech nic negativního neuveřejnily. Odpověděl jsem, že Kanada odsuzuje napadání členů jedné komunity členy jiné etnické skupiny a že je to politika, která se zdá být úspěšná. Že si ale myslím, že kdybyste napsal solidní článek založený na faktech, některé noviny by to pravděpodobně uveřejnily. Nabídl jsem takový článek přeložit do angličtiny a zanést do Globe and Mail, torontského deníku, který právě v té době začal uveřejňovat sloupek s kontroverzními příspěvky. Vy jste článek napsal. Po přečtení jsem Vám řekl, že určité pasáže bych vynechal, poněvadž svým tonem jsou v rozporu s kanadským smyslem pro snášenlivost. Pokud se pamatuji, Vy jste souhlasil. Já jsem článek přeložil, zanesl do Globe and Mail spolu se svým jménem jako překladatelem. Článek (nepamatuji si do jaké míry ho cenzurovali) byl uveřejněn.  Uvedl  mne jako překladatele. Reakce čtenářů byla vesměs záporná.

I ostatní výroky, které mi přičítáte, mají velmi málo společného s tím, co jsem Vám řekl. A nejen moje výroky. "Citujete" také Blanku Rohnovou. Přečetl jsem jí citát, který jste jí přisoudil. Paní Rohnová naprosto odmítla i možnost, že by někdy podobný výrok udělala.

Je zřejmé, že vidíte svět značně odlišně, než veliká většina lidí. Většina z nás ve Vašem článku Kanadu (ani sebe) prostě nepoznává. Značně zkreslený je i Váš popis našeho postoje k Romům a soudního sporu mezi jejich advokátem a námi. Ale to by vyžadovalo menší knížku. Tak jenom pár slov o našem rasismu.

Myslím si, že k rasismu má sklon každý, ale nemohu odhadnout, kde - na škále intenzity rasismu - se nacházejí Češi. Pravdu má možná jeden z mých přátel, který soudí, že Češi nejsou ani tak rasisty (nezdá se, že mají problém s barvou pleti, černoši a Korejci jim zřejmě nevadí), jako je dráždí, když lidé, kteří mezi nimi žijí, trvají na vlastním, radikálně odlišném životním stylu.

Sám jsem se s Romy dostal do styku až po jejich emigraci do Kanady. Na jedné straně jsem přeložil a pomohl s uveřejněním Vašeho článku, který byl považován za brutálně rasistický a byl jsem jedním z krajanů, kteří byli žalováni advokátem Romů jako rasisté) a na druhé straně jsem jim (pokud o to požádali), jako notář ověřoval podpisy a dokumenty. Nedávno jsem mezi svými papíry přišel na dopis (na který jsem, ale i na incident, jímž se zabývá, úplně zapomněl), který mi v době vrcholení "romské" aféry poslal znamenitý a osobitý Čechoslovák, Ján Strýček. Dopis je datován 9. června 1998 a začíná typicky strýčkovskou poznámkou: "V případě, že by ten 'romský' nesmysl došel k přelíčení, mohl byste se zmínit, jak Váš podpis jednomu Romovi zachránil 'slaninu'" a pokračuje popisem, jak byl pan Strýček v šest hodin ráno vzbuzen plačícím děvčetem: "Pane Strýček, prosím vás, pojďte dostat mého tatínka z vězení... Ujistil jsem děvče, že dostat pana Strýčka z postele v tutu hodinu je daleko obtížnější, než dostat jejiho tatínka z vězení... a hodil telefon pod postel." Ale příští věta je zase jinak typicky "strýčkovská": "Soudce žádal za dočasné propuštení dívčina tatínka částku dva tisíce dolarů a já ji po celém Torontu nebyl schopen najít... až asi sto metrů nad Torontem, někde kolem 50. poschodí, v mrakodrapu, známý advokát podepsal šek na dva tisíce".)

Co mne dnes na kanadské "romské" epizodě zajímá nejvíc jsou romské děti, které chodí do kanadských škol, hlavně v Torontu, většinou v oblastech, kde běloši jsou často v skromné menšině a pleť většiny dětí hýří všemi možnými barvami. Zůstanou tyto romské děti chováním Romy nebo z nich vyrostou velmi slušní - i když snad trochu nudní - Kanaďané?

S krajanským pozdravem Váš
Josef Čermák

Moje adresa:

(Autor uvádí plnou adresu. Domnívám se, že jde o soukromou informaci, a že by tato adresa neměla být publikována. Pokud si bude pan Olšer přát, nechť se na mě obrátí, rád mu ji sdělím. Editor.)

E-mailová adresa: josephcermak (zavináč) sympatico (tečka) ca