Dialog nad státním rozpočtem

V přepychově zařízené ministerské pracovně na Parlament Hill v Ottawě sedí nad lejstry a papíry dva muži: ministerský předseda Jean Chretien a jeho ministr financí Paul Martin. Jean Chretien není dobře naladěn. Je pátek a on slíbil na odpoledne svému společníkovi, diplomatu nejmenované africké země, partičku golfu na vládních kurtech. Mračí se.

"Už dva roky nemá Kanada státní rozpočet. Ten poslední jsi, Paule, připravil v době ekonomické prosperity. V minulých týdnech jsme museli několikrát čelit tlaku těch opozičních mluvků ohledně chybějícího rozpočtu. Bude třeba s tím něco dělat."

"A není už pozdě, 14 dnů před koncem roku představit rozpočet pro tento rok?"

"Ale, kdepak, ujišťuji tě, že si toho vůbec nikdo nevšimne. A potom, náš fiskální rok končí v březnu, tak jako tak."

"Dobře, Jeane. Nový rozpočet není pro mne žádný problém. Převážně okopírujeme ten původní. Až na ty daňové úlevy, pochopitelně. Mám to už přibližně načrtnuté. Máš-li hodinku času, tak to tady teď dáme dohromady spolu. Dostal jsem i podklady z Washingtonu, co tam chtějí mít. Myslím, že jim můžeme celkem snadno vyjít vstříc. A ven to můžeme pustit už v pondělí. Ve středu začínají tak, jako tak šestitýdenní zimní parlamentní prázdniny (ještě že je máme placené, ne jako ti hlupáci v soukromém sektoru se svými čtrnácti dny dovolené za rok), takže případná kritika nebo nesouhlas za těch šest týdnů čekání značně vyčpí."

"Myslíš, že to za hodinku zvládneme? Nerad bych zmeškal oběd." Představa prázdnin Jeanu Chretienovi viditelně zlepšila náladu. Dokonce tak, že si neodpustil poznámku: "No, taky mi to vyhovuje, ty prázdniny. A v létě, člověče, další skoro čtyři měsíce prázdnin. A zase dobře zaplacených. A už nepočítám to, jak jsem šikovně nedávno protlačil zvýšení platů o 40 procent. Opozice byla pěkně zticha. Bodejť by ne, když sama dostala namazáno. No, jen řekni, Paule, kde jinde bychom se tak měli?"

"Vždyť oni jsou stejně na jedné lodi, Jeane. A vědí to. Ale pojďme rychle k tomu rozpočtu, ať to máme hotovo co nejdřív. Jedu po obědě na hory na lov. Tak co bychom tam tedy dali?" "V první řadě, Paule, tedy nutno zvýšit vydání. A nebudeme troškařit, když zvýšit, tak pořádně. Už jsme šetřili dlouho. Myslel jsem, že tak dvacet miliard navíc bychom mohli pustit, co říkáš?"

"I co, dáme tam rovnou jedenadvacet jako v kartách, ať to nevypadá kulatě. To je o nějakých 15 procent proti předchozímu rozpočtu. Ale co s tím deficitem? Ten je teď přes 541 miliardu."

"Že máme deficit 541 miliardu, Paule? Ten jsme měli a budeme mít. Cože, splácet? Ať to dělají naše děti a jejich děti. My naopak zatneme sekeru ještě hlouběji. Nebudeme s tím dělat velký humbuk, pochopitelně. Jen si pro to připravíme půdu. Jak? Jednoduše. Nenecháme si nic stranou, žádnou rezervu. A půjde-li ekonomika ke dnu (jako že půjde), nu, tak to byla vůle boží. My za to přeci nemůžeme. Teď je čas utrácet."

"To mi zní chytře, Jeane. Tak já si tady škrtám tu rezervu těch tří miliard. Naštěstí tomu naši voliči vůbec nerozumějí. A stejně musíme posílit naši policii a vybavit ji pro její novou roli. Dostali nové pravomoci, potřebují k tomu také nové nástroje. Pracovní pomůcky, abychom tak řekli. Víš jen, kolik bude třeba objednat nových pendreků? Nezapomeň, že také výslechy se teď budou vést jinak. Teď už se žádný zadržený nebude moci vymlouvat, že nechce vypovídat. My už jej k tomu donutíme. A abychom to mohli udělat, je třeba vybavit výslechové místností novým náčiním."

"Máš pravdu, Paule. Na to jsem nezapomněl. Je třeba postavit nová vězení a rozšířit ta stará. To není jen tak, holenku, ze dne na den změnit tuto zemi na policejní stát. Konečně máme zákony, na které jsme tak dlouho čekali, tak bychom byli hloupí, kdybychom jich nevyužili. Tak tedy na represivní složky dáme rovnou sedm miliard. Však to rozpočet vydrží. Ale nebudeme tomu pochopitelně říkat "represivní složky", to bychom si dali. Nazveme to pěkně lidsky mile: bezpečnostní opatření. Aby nám do toho nějaký šťourá nerýpal, že? A kdyby přeci, tak šup s ním za mříže, s teroristou jedním!"

"Moje řeč, Jeane. Taky bude třeba vrazit pár miliard na posílení hranic s naším americkými bratry. Bush říká, že hranice není žádné korzo, aby se tam někdo promenádoval tam a zpátky a má pravdu. Tož tam natáhneme ostnaté dráty a postavíme střílny a budeme tam držet vyškolenou posádku zabijáků. To taky něco stojí, ne?"

"Hlavně, Paule, je třeba ukázat lůze vlídnou tvář, aby viděla, že my jsme ti nejlepší ve vládě a nikdo jiný to neumí tak, jako my. Tak dáme pár miliard na aboriginals (Indiány a původní obyvatelstvo), ať si můžou koupit drogy a pití, něco málo na univerzitní výzkum, aby se neřeklo (ale budeme si hlídat, co se zkoumá, abychom nevyzkoumali něco, co nechceme), taky na naši slavnou kanadskou kulturu (čímž nemyslím jakousi intelektuálně-abstraktní uměleckou kulturu, ale státem sponzorovanou televizi CBC, ti nás za to alespoň pochválí) , na invalidy, pardon, differently able (to vypadá moc dobře v novinách, když se to napíše), na podporu oficiálních jazyků (víš, co nás stojí jenom dvojjazyčná razítka?) a aby se neřeklo, tak taky něco na zdravotní péči. Ale ne moc, ať je nesmlsáme."

"Souhlasím a píšu si to tady."

"Co ještě? Aha, vždyť jsem věděl, že jsem zapomněl na to hlavní. Musíme snížit nezaměstnanost. Co říkáš? Že nejlépe úlevou na daních pro podniky, aby tyto mohly investovat a růst? Ale, ale, takový nesmysl! To bys nám to tady obrátil na kapitalismus. Ten my nechceme, kam bychom přišli. My to budeme dělat mnohem šikovněji. Je třeba stimulovat ekonomiku mega výstavbou ze státních peněz. Nejlépe tak, že budeme budovat nepotřebné cesty a mosty a dálnice a vůbec infrastrukturu. Sice na to nemáme, ale o tom moc mluvit nebudeme a ono se ty peníze pak nějak vyškrábnou. Když bude nejhůř, tak si na to půjčíme. To nemám ze své hlavy, Paule. Na to mě už dávno přivedl jeden historik, když mluvil o Stalinovi v Rusku. Ten Stalin to, panečku, uměl, leccos se od něj teď budeme ještě učit. Ne jen ty mega stavby."

"Tak si tady znamenám, 3 miliardy na budování infrastruktury."

"A zbudou-li nějaké peníze v rozpočtu, Paule, tak ne abys je dával na deficit. Však už jsme dali dost. Tak tedy, zbudou-li peníze, šup s nimi do Afriky. Ptáš se, proč do Afriky? Proč ne? Však černouškové také potřebují peníze, aby si mohli koupit nové zbraně. Ty staré tam v tom vlhku strašně rychle rezaví. Cože, že bychom měli přidat na školství? Ale no tak, nebuď směšný. Koho dnes zajímá škola, prosím tě? Však lidi mají televizi a Internet, to je naučí a víc vědět nemusí."

"Tak Jeane, ještě podpis a hotovo. A já se jdu balit. Jedeme na ty hory."

"Jen jeď. Já také běžím. Můj partner na golf už čeká. Hezký weekend, Paule."

"Hezky weekend, Jeane. Ale že jsme to sfoukli jedná radost, co?"

Oficální zpráva z tisku: Toto pondělí seznámil ministr financí Paul Martin poslance s novým rozpočtem na rok 2001.