Vysvětlení deliberace

Z reakcí na můj minulý článek o kognitivní disonanci usuzuji, že je třeba dále objasnit některé pojmy a stanoviska. Budu se držet faktů a vynasnažím se vyhnout se obvinění z tendenčnosti a ostrých slov, která jsem asi přehnal. Mea culpa.

Slovo Deliberace

Toto je převzato z anglického deliberation, což znamená rokování. V literatuře o přímé demokracii se tím však míní speciálně rokování občanů o určité otázce a to podle přesně stanovených pravidel. Je to tedy technický termín, pro který neexistuje český ekvivalent. Z toho důvodu je nejlepší používat v češtině v této souvislosti termín převzatý z angličtiny.

Existují hlavně 3 typy deliberace: 1.Občanské poroty praktikované v anglosaských zemích, zejména v USA, a pocházející z tradice městských shromáždění organizovaných v oblasti Nové Anglie. 2. "Plánovací cely" (Planungszellen), podle naší terminologie Plánovací komise. O obou těchto modelech jsem se zmínil dříve. Existuje ještě třetí, důkladnější typ: Vědecký deliberativní průzkum veřejného mínění (Scientific Deliberative Polling). Klasickou ukázkou byl projekt organizovaný v době prezidenta Clintona z podnětu Hillary Clinton na téma všeobecného nemocenského pojištění. Na naší druhé konferenci v Aténách r.2000 nám Prof.Becker, jeden z organizátorů tohoto projektu (známý v PD kruzích jako "kybernetický Ted" a můj hlavní spolupracovník v oblasti teorie), pustil video dokumentující průběh této akce: ohromný sál, v něm stoly po pěti osobách a nad každým obrazovka umožňující veřejnosti sledovat dotyčnou diskusi. Akce tohoto typu je ovšem tak nákladná, že ji může organizovat jen vláda, ev.jiná finančně silná instituce. Prof Becker vydává elektronický bulletin pod názvem Journal of Public Deliberation (www.auburn.edu/jpd) Všechny tyto tři typy fungují na témže základě: Náhodný výběr účastníků, rovnováha pohlaví, přesně stanovený rámec, informace od odborníků, funkce pouze poradní, organizace pouze ad hoc a jednorázová.

Nebezpečí manipulace?

Vyskytly se obavy, že by občanská deliberace mohla být manipulována. Manipulace veřejného mínění je, vedle hrubého násilí, hlavní metodou vlády oligarchických systémů. Manipulací dosáhl Hitler podpory většiny Němců v počátečním období své diktatury. Manipulací dosáhl Bush z počátku podpory většiny Američanů pro válku v Iráku. Avšak manipulace je možná pouze v politických strukturách etablovaných na dlouhou dobu, jako parlament, senát, vláda, velká media, někdy i soudnictví, kde je jasné na které osoby se manipulátorům vyplatí se zaměřit. Manipulace je per definitionem vyloučena v modelu Plánovací komise. Konkretně: Uvažujme, že jsou ustaveny 4 plánovací komise po 25 členech. První 4 dny je každá komise rozdělena na skupiny po 5 osobách. To znamená, že dotyčný problém je diskutován ve 20 pětičlenných skupinách. Dejme tomu, že v některé skupině se vyskytne energická a výřečná osoba, která dokáže zmanipulovat ostatní 4, zakřiknuté a méně výřečné, jak se obává jeden komentátor. Aby se jeho názor mohl prosadit v konečném doporučení, musel by se v nadpoloviční většině všech skupin, tj. nejméně v jedenácti, vyskytnout podobný manipulátor, který by dokázal získat ostatní, údajně zakřiknuté, pro názor, který by se u všech 11 úspěšných manipulátorů přesně shodoval, přestože se nikdy nesetkali a nemohli se domluvit. Pravděpodobnost vzniku takové situace je tak mizivá, že je v praxi nemožná. Normální je - což potvrzuje dlouholetý sociologický výzkum konkretních, skutečně existujících situací - že tyto náhodně a krátkodobě vytvořené skupiny (celý proces včetně příprav netrvá více než 2 - 3 týdny) sestávají z různých lidí, kteří, i když jsou jinak méně průbojní, méně výřeční i méně vzdělaní, jsou v uvolněných diskusích malé skupiny plně schopni projevit svůj názor. Konečné doporučení proto vždy odráží většinové mínění celé společnosti, za předpokladu, že společnost dostane pokud možno objektivní informace. Toto je demokracie! Podceňování schopností a zdravého rozumu prostých občanů je hluboký omyl.

Charakteristické rysy české povahy

Jeden komentátor se ptá proč si myslím, že právě v ČR by mohl poprvé vzniknout systém založený na polopřímé demokracii. Nuže, během dlouhých let v exilu, každodenního styku s lidmi z různých národů a různých světadílů, jsem se naučil vysoce hodnotit českou vlastnost, která by se snad nejlépe dala definovat jako důmysl.

Trochu historie: Po Třicetileté válce (druhá polovina sedmnáctého století) bylo Čechů všeho všudy asi 800.000. Vládnoucí Němci se je snažili vyhladit a asimilovat. Česky se mluvilo jen na venkově. Zdálo se, že český národ zmizí z dějin. Pak však přišlo národní obrození, vývoj, který nemá jinde obdoby. Symbolem je dosud Národní divadlo postavené ze sbírky mezi prostými lidmi, místo ze státních nebo mecenášských peněz. Česká kultura se zařadila mezi světové špičky. Byl to Čech - budoucí prezident Masaryk - který téměř vlastnoručně rozbil Habsburskou monarchii tím, že o nutnosti tohoto kroku přesvědčil tehdejšího prezidenta USA Wilsona. Ve Washingtonské deklaraci 1918 ustavující Československou republiku se objevil princip přímé demokracie podle švýcarského vzoru. Po dvaceti letech samostatnosti však přišlo padesát let útlaku ze strany velmocí, Německa a pak SSSR. Pod tenkou vrstvou totalitního nátěru, jakož i v exilových kruzích, však byly hledány nové cesty, vznikaly nové směry, jejichž síla se projevila roku 1989. Staletí germanizačního útlaku za Rakouska a desetiletí ideologického útlaku za totality nutily Čechy bránit se důmyslem, překonávat utlačovatele chytrostí. Ne nadarmo nazval za okupace pověstný Heydrich Čechy "smějící se bestie".

Po pádu komunismu brzy opadla vlna nadšení a na povrch se opět dostali kariéristé, tentokráte pod heslem "demokracie". Český důmysl však nezanikl nýbrž dále se rozvíjel. Když jsem od roku 90 začal jezdit do Čech, našel jsem brzy řadu lidí, kteří okamžitě pochopili důležitost přímé demokracie a začali spolupracovat. Není náhodou, že právě zde byla uspořádána první mezinárodní konference na toto téma. Proč to nikoho nenapadlo v jiné zemi? Možná, že nenašli sponzora. My jsme žádného sponzora neměli. Přesto, kromě Evropanů, přijeli lidé z USA, Kanady, Austrálie, Japonska a Jižní Koree, kteří si sami platili cestu i pobyt v ČR a malý účastnický poplatek. Nájem velkého sálu v příbramském Kulturním domě stál něco přes 40.000. Asi dvě třetiny pokryly účastnické poplatky, zbytek šel z mé kapsy. Ale byl to společný podnik naší české skupiny, bez jejíž pomoci by to nebylo možné.

Ano, většina lidí je teď politicky pasivní a neinteresovaná. Ale neustále vznikají nové iniciativy, vynořují se nové nápady, ustavují se nové skupiny, které chtějí politiku změnit. Svým hloupým a arogantním chováním nám vedoucí politici hrají do rukou. Rozvoj internetu patří mezi nejrychlejší na světě, naši internetoví odborníci patří mezi světové špičky. Jsem přesvědčen, že opět zvítězí český důmysl, že tyto malé, ale vysoce kvalifikované skupiny nakonec najdou cestu jak prosadit občanskou ústavu a nastolit skutečnou demokracii. Historický vývoj nelze zastavit.