Sáhla po mně ruka zákona

Ne, neděste se dopředu, nebyl jsem zatčen, ani vyslýchán. Nebyl mi prohlížen dům, ani jsem nemusel volat svého právníka. Vše se odehrálo mírumilovně. Vlastně jde o docela úsměvné setkání, ze kterého nakonec mám docela dobrý pocit.

Odehrálo se to v pátek večer. Bylo skoro k půlnoci. Skončil jsem své pravidelné cvičení ve fitnes klubu a stál jsem venku na parkovišti před klubem u svého vozu. Parkoviště bylo už zcela prázdné. Jen můj vůz a já. Kouřil jsem. To je takový můj obřad. Vždy po cvičení si zapálím. Už vidím vztyčené prsty a káravé hlasy. Nerozčilujte se. Já vím, že není správné kouřit po cvičení. Ale já už jsem takový. Občas dělám věci, které nejsou správné. Kouřím po cvičení, ohlížím se za hezkou ženou, dokonce se tu a tam i napiji. Nenechám si vzít tyhle poslední ubohé zbytky svých svobod.

Zpátky na parkoviště. Tak tedy obcházím pomalu s cigaretou v ruce, svůj zcela opuštěný vůz na zcela opuštěném parkovišti. Najednou se na konci parkoviště objevil policejní vůz. Ihned mě napadlo, že bude problém. Z pohledu RCMP mohu vypadat jako poberta, který vůz obchází, aby jej zcizil. Kdo jiný by v téměř mrazivé noci chodil kolem opuštěného vozu, že?

A také že ano. Policejní hlídka si to nejdříve namířila někam mimo, ale pak mě spatřila a vůz změnil směr. Pomalu dojel až ke mně. Bez houkaček a blikajících světel, nutno podotknout. Okénko sjelo dolů. Mladý policista mě vteřinu pozoroval. Dělal jsem, že ho nevidím a pomalu jsem pokračoval v obchůzce. Přerušil mlčení. "Hello, jak se máš?" "Dobře a ty?" "Taky dobře."

Chvíli bylo ticho. Policista asi přemýšlel, jak na mě. "Co tady děláš?" "Kouřím." A pozvedl jsem ruku s hořící cigaretou.

"Co máš v kapse?" Chvíli jsem uvažoval, zda se mám podřídit této už docela nepříjemné otázce. Co je mu, krucipísek, po tom, co mám v kapse, myslel jsem si. Ale nejsem kriminálník ani terorista, konečně, nemám co skrývat. "Cigarety," a vytáhl jsem z kapsy ruku s balíčkem.

"To je tvoje auto?" Konečně to bylo venku. Tak o to mu šlo. "Jo, moje." Na důkaz jsem vyndal z druhé kapsy klíče s dálkovým ovládáním a stisknul knoflík. Auto za mými zády reagovalo zablikáním světel a krátkým zahouknutím.

"Nepil jsi?" "Nepil. Byl jsem cvičit tady v tom klubu," přičemž jsem mávl rukou směrem k budově. "Teď jsem si ještě zakouřil. Až dokouřím, pojedu domů."

Teď už byl spokojen. "Přeji hezký večer" a usmál se na mě. Vyroloval okénko a odjel někam dozadu za budovu.

Chtěl jsem se na něj zlobit, že zasahuje do mých práv, že mě buzeruje, že chtěl vědět, co mám v kapse, ale nějak to nešlo. Vždyť vlastně jen konal svou povinnost, napadlo mě. Co kdybych opravdu byl zloděj a on mě vyrušil ve chvíli, kdy si vyhlížím "svůj" příští vůz.

Vlastně mě příjemně překvapilo jeho chování. Byl slušný. Nebuzeroval. Nechtěl po mně žádný průkaz totožnosti, ani mě nenechal dýchat do balónku. O tom, že jsem vlastníkem vozu, jsem jej přesvědčil, ale to, že jsem nepil, to mi věřil jen tak. Byl to policajt docela solidní. Solidní policajti mně nevadí. Na takové budu rád platit i daně.