Ve jménu svobody

Reyam je čtrnáctiletá dívka. Její jméno znamená „bílá gazela“. Je krásná, miluje kreslení a povídání s přáteli. Je chytrá a ve škole se dobře učí. V Georgii jsou tři hodiny ráno, v místnosti svítí pouze monitor počítače a dvě svíčky a Reyam a já chatujeme na internetu. Doufá, že jí dobře dopadne školní písemka. Moc ráda by měla štěně, a její ikonka rychlých zpráv se každý týden mění, aby odpovídala současné módě –náctiletých.

Technologický zázrak. Reyam mě učí arabsky s pomocí mikrofonů, rychlých zpráv a jakéhosi IMvironmentu, což se zatím jen učím vyslovovat. Reyam je v Bagdádu. Tiše šumí z mého počítače a já poslouchám její povídání – je jemná, inteligentní a pečlivá, rodiče musejí být na ni hrdí. Říká mi, že slyší bombardování a bojí se ho. Říká mi, že někdy se jí chce schovat pod postel a taktak se nerozpláče. Říká mi, že se snaží ze všech sil neplakat. Nechce plakat. „Jsem Iráčanka a musím být statečná.“

Vtom se vypíná její generátor a naše spojení je pro tuto noc ukončeno.

Svoboda?

Je pět hodin ráno. Na parkovišti naproti opuštěnému obchodu Winn-Dixie stojí stará červená dodávka, která má více rzi než barvy, dveře řidiče jsou otevřené a z nich vyčnívají nohy v pantoflích. Muž, kterému patří, se pokouší spát. Vše, co vlastní, je naskládáno na zadní korbě.

Kdysi si říkal „počestný Abe“ a jako by z oka vypadl našemu šestnáctému prezidentovi. Po léta cestoval po školách v kraji a dělil se o svou lásku k historii jednoaktovou hrou, kterou napsal, oblečen v černém klobouku a vyzbrojen vtipy svého dvojníka. Pak byl obviněn z krádeže peněz lidmi, pro které pracoval posledních pět let, byl zatčen a propuštěn. Předtím pracoval jen za byt a stravu a jeho sociální zajištění bylo z nějakých jeho důvodů nevalné. Staral se více o to, aby učil děti historii své vlasti, než aby si našetřil na důchod. Jeho ruce i nohy jsou pokryty otevřenými boláky: kožní choroba, kterou zřejmě nikdo neumí rozpoznat. Město, aby se zbavilo břemene péče o něho, rozhodlo, že ho nechá bydlet na parkovišti až do jeho soudu. Policejní úředník řekl, že by bylo nejlepší, kdyby prostě umřel.

Svoboda?

Do Iráku „proudí vlny“ vojsk Spojených Států, aby posílily bezpečnost země, jejíž území dříve bylo bezpečné, nyní je zničené invazí armády USA. Někteří lidé ve Spojených státech stále ještě věří, že naši vojáci tam bojují za naši svobodu. Denně se tisíce Iráčanů stávají uprchlíky ze svých domovů. Další tisíce během čtyř let trvání tohoto fiaska zemřely. To má být svoboda?

Sedím a myslím na své přátele v Iráku, na irácké lidi, s nimiž mluvíme, na vojáky, kteří nám říkají, s čím se střetávají a co si myslí, a rozhlížím se po svém domově, po Spojených státech.

Svoboda.

Něco vám řeknu o svobodě.

Svoboda nespočívá v historii. Svoboda nespočívá v nekonečných přednáškách o tom, co je a kam směřuje naše kultura.

Svoboda nespočívá v mladých mužích a ženách upisujících své životy za náborový příspěvek, který slouží pouze jako blýskavá fasáda, aby nevinní nepoznali, že se stávají vlastně otroky.

Svoboda nespočívá ve válkách vedených na cizí půdě, abychom se nemuseli utkat s nepřítelem doma.

Svoboda nespočívá v práci minulých generací proto, aby tato generace mohla zůstat netečná ke své odpovědnosti, zničené pod záminkou dosahování úspěchu.

Svoboda nespočívá v tom, že jiní bojují v našich bojích, zatímco my vyjadřujeme morální podporu jejich konání z našich obýváků a obrazovek počítačů, odkud jsou naše slova posílána pod pseudonymy, aby naše vláda nemohla sledovat naše konání.

Svoboda.

Je srpen. Na konci měsíce mají odplout z Fort Srewartu poslední brigády určené jako součást „vlny“ za bezpečnost v Iráku. Vojáci už příliš neskrývají své pocity. V obchodech, u benzínových stanic a v místních podnicích je stále více a více vojáků ochotno vyjádřit svou nespokojenost se stále novými odjezdy bez jasného konce. Někteří vojáci odjíždějí během čtyř let již na čtvrtý pobyt.

Svoboda.

Určitě se ozvou ti, kteří říkají, že vojáci jdou sloužit dobrovolně a mají, co si zaslouží. Jiní řeknou, že vojáci mohou přestat bojovat kdykoli. Ale ještě více lidí mi napíše a připomene, že naši vojáci bojují za naši svobodu a tím, že si jich vážíme, bychom je měli podporovat a nechat je pokračovat v jejich práci.

Obyvatelé Georgie se tento víkend pohrnou na „nákup bez daně“. Parkoviště nákupních středisek budou plná aut s vybledlými nálepkami a stěží čitelnými slovy „Podporuji vojska“.

Svoboda.

Je tomu přesně dva roky, co mi ve tři hodiny ráno zazvonil telefon. Volal můj manžel z oblastního vězení. Vezli ho v noci na letiště do blízkého Savannah, aby ho odvezli tři tisíce mil odsloužit si trest uložený vojenským soudcem po urychleném soudním řízení, které vykonstruovali a zmanipulovali jeho velitelé. Nikdo z velení se nenamáhal sdělit mi, co mají za lubem, avšak předchozí dva roky byly trestem pekelným, jak pro čekání na slibovanou „pomoc“ od těch, kteří prohlašovali, že jim záleží na zájmech vojáků, tak pro důvody, z nichž se dostal do vězení.

Svoboda.

Kevin, desetiletý veterán, na bojové misi v Iráku spatřil realitu toho, co měl dělat, a postavil se proti ní. Kevin byl hrdý, že slouží, byl hrdý na to, co dal své zemi. Věřil lidem, kteří mu řekli, že budou stát při něm, když bojoval proti činům, které porušovaly jeho poslání sloužit se ctí. Věří v Ústavu a ve svou přísahu bránit její zákony natolik, že odmítl dát na hrozby a zastrašování svého velení, i když by se mohl vyhnout času strávenému ve vězení pro své názory.

Včera právě o půlnoci jsem opět byla svědkem scény odehrávající se opakovaně v našem domě tento rok od té doby, co byl propuštěn z vězení; hněv a zklamání z reality, o niž země, v niž věřil a které tolik dal, vůbec nedbá, bez ohledu na to, za co voják bojuje.

Svoboda.

Denně se dozvídáme více o intenzitě programu kontroly, který ohrožuje svobody lidí v USA. Patriot Act se stává s každým doplněním stále agresích. Lidé si stěžují, že jsou jim odnímány svobody, a přitom se stále velebí úsilí našich vojáků v Iráku, kteří nám ji zachovávají.

Svoboda se musí zasloužit. Za svobodu se bojuje, nikoliv zbraněmi, ale tím, že stojíme pevně za hodnotami a principy, které definují zákony naší Ústavy. Svoboda stojí práci. Svoboda stojí odhodlání. Svoboda znamená realistický pohled na nás samé, na naše cíle a činy; znamená vědět, že žijeme svou pravdu, ale ne na úkor svobody někoho jiného.

Svoboda vyžaduje odvahu a píli.

Svoboda vyžaduje činy ode všech, ne jen od některých.

Svobodně jsme dovolili, aby vlast milionů nevinných Iráčanů byla zničena. Svobodně jsme dovolili, aby válka trvala více než čtyři roky a vytvořila finanční deficit, který budou překonávat generace, narušila životy, rozdělila náš národ. Svobodně jsme dovolili, aby nám odebrali naše svobody.

V Georgii je půlnoc. Z dálky je slyšet hluk dělostřelecké palby z vojenského prostoru Fort Stewart. Slyšíme ho nyní denně, protože poslední brigády nové vlny dělají konečné přípravy na rozmístění. „Jsem Američan, musím být statečný“, i když to, co vidím ze své vlasti, stačí, aby se člověk rozplakal.

Autorka článku Monica Benderman je manželkou seržanta Kevina Bendermana, který odsloužil deset let v armádě a byl na bojové misi v Iráku. Na protest proti tamější situaci se snažil získat zákonný status vědomého odpírače vojenské služby (Conscientious Objector), jak umožňuje zákon, ale intrikami velení mu to nebylo umožněno a byl postaven před soud jako zběh. Za svůj veřejný protest proti válce a destrukci, kterou působí civilistům a americkému vojenskému personálu, strávil rok ve vězení. Pro více informací o celé aféře navštivte prosím webovou stránku www.BendermanDefense.org.
Článek In Freedom’s Name vyšel 2. 8. 2007 na serveru informationclearinghouse.info. Překlad: Makrela