Teorie kognitivní disonance

Všichni studenti společenských věd se během studií seznámí s teorií kognitivní disonance, formulovanou v padesátých letech Leonem Festingerem. Tato teorie patří do sféry discipliny zvané sociální psychologie. Na rozdíl od individuální psychologie, která studuje myšlenkové pochody jedinců izolovaně (psychoanalýza, psychosyntéza, behaviorismus, Gestalt. atd.), se sociální psychologie snaží zjistit jak jsou myšlenkové pochody ovlivňovány působením společnosti, v níž dotyčný žije.

Teorie kognitivní disonance říká přibližně toto: Vlivem svého okolí a výchovy si každý člověk během dospívání vytvoří určitý systém představ a přesvědčení, který už později nedokáže změnit. Jako přibližná věková hranice pro ukončení tohoto formujícího procesu bývá uváděno třicet let. Jestliže dotyčný po této hranici narazí na informace nebo fakta, která nezapadají do tohoto ustáleného myšlenkového systému, vznikne rušivá kognitivní disonance (nesouzvuk). Místo aby dotyčný přizpůsobil své představy těmto novým poznatkům, snaží se je ignorovat, zavírá nad nimi oči a ponechá si svůj systém představ, neboť ten mu umožňuje zachovat vnitřní harmonii a stabilitu. Takhle reagovali - a dosud reagují - mnozí nábožensky založení lidé, kteří věří, podle bible, že Bůh stvořil svět z ničeho před osmi tisíci lety. Nálezy miliony let starých koster pravěkých zvířat je nedokáží přesvědčit, že se mýlí.

Po padesátých letech přišla slavná léta šedesátá, doba protestů proti válce ve Vietnamu, studentských revolt, sexuální emancipace a Pražského jara. Do jisté míry bylo přehodnoceno i paradigma kognitivní disonance. Psychologové začali být náchylní vidět v člověku spíše "naivního vědce" než "hledače koherence" (consistency seeker). Do jisté míry je však teorie kognitivní disonance potvrzována i dnes.

Myšlenkový referenční rámec samozřejmě nevzniká spontánně, je do značné míry výsledkem manipulace ze strany držitelů moci. Působení manipulace je ověřováno a potvrzováno na př. experimenty na základě tzv. autokinetického efektu a udílení sílících zdánlivých elektrošoků osobě za plentou podle pokynů nadřízeného.

Působení kognitivní disonance lze pozorovat i u některých diskutujících na téma občanská deliberace. Existují nesčetné doklady - články, knihy, televizní programy, internetové diskuse - ukazující, že občanská deliberace se výborně osvědčuje v západních zemích už desítky let. Všechny tyto masivní informace nedokáží zviklat některé diskutéry ve víře, že "tohle by bylo v ČR neuskutečnitelné". Z toho by muselo vyplývat, že Češi jsou hloupější než srovnatelné národy. Podle mých celoživotních zkušeností mám dojem, že je tomu právě naopak. Myslím, že máme předpoklady, vzniknou-li příznivé podmínky, abychom v oblasti politického vývoje jiné národy dohnali a předehnali.