Cestopisné črty z Kanady - Globe and Mail a cenzura

Pro vzácné srovnání ,kanadských necenzurovaných novin' nyní uvádím i překlad mého značně okleštěného a formulačně dosti pozměněného článku z Globu, který byl přetištěn v Britských listech s notickou:

"Tento článek Britským listům zprostředkovala Helsinská komise amerického Kongresu. Obávám se, že v běžném západním kontextu poslouží zřejmě jako tvrdý důkaz zabedněného českého rasismu. Učinil patrně na americkém kontinentu více škody než užitku. Anebo možná ne - dobré je, že se lidé dozvědí, jaké jsou přesně poměry."

Z toho jsem pochopil, že i já jsem zabedněný rasista, a to jen proto, že jsem poukázal na ničení veřejného majetku Romy. Přestože jsem byl třikrát v Jihoafrické republice, abych napsal knihu proti tamnímu apartheidu, mezinárodními cenami byly oceněny rovněž mé knihy o holocaustu a protižidovském terorismu na Blízkém východě.

Následuje korigovaný text inkriminovaného článku, včetně redakcí Globe and Mail upravených titulků a podtitulků. Není vyloučeno, že si ctěný čtenář pomyslí i něco o cenzuře...

The Toronto Globe and Mail

4. října 1997

Otázky a odpovědi o Romech

Rubrika: Nezdvořilá společnost

Romové tvrdí, že Češi jsou rasisti, ale možná jde jen o velmi lidské antipatie

Drtivá většina Čechů nemá ráda většinu svých romských neboli cikánských spoluobčanů. To je skutečnost, kterou neskryjí žádné vládní deklarace, prohlašující, že mezi občany žijícími v ČR nejsou žádné problémy. Otázka je, zda jsou antipatie Čechů vůči Romům rasismem, anebo zda jsou to prosté a zcela lidské antipatie, založené na mnoha záporných zkušenostech.

Popíšu prostě několik případů. A protože se charakter projevuje nejlépe v extrémních situacích, nejprve se zmíním o nedávných tragických povodních. Jistě se vyskytly případy, kdy čeští gadžové (běloši) kradli a podváděli. Možná až dvacet procent z nich kradlo a podvádělo. Ale mezi romskou populací představovali hříšníci skoro až sedmdesát procent.

Případ číslo jedna: Asi 3000 osob, jejichž příbytky byly zaplaveny, dvě třetiny z nich byli Romové, byli ubytováni na univerzitních kolejích. Namísto aby byli vděční, tito Romové, kteří dostávali toto ubytování zadarmo, měli televizi a třikrát denně jídlo, se chovali zlovolně. Na kolejích začali zapalovat požáry, ničili zařízení a kradli všechno, co se dalo ukrást, dokud nezasáhla policie.

Ukradené věci se brzy objevily na černém trhu - včetně potravin, které byly na koleje doručeny jako humanitární pomoc. V jedné škole zničili Romové lavice, tabule a zdi a používali místnosti jako záchody, zbytky jídla a špinavé ručníky nastrkali za tělesa ústředního topení. Když koleje opustili, budovy musely být dezinfikovány.

Případ číslo dvě: Poté, co tito bezdomvci opustili studentské koleje, město je ubytovalo v provizorním domě, v němž bylo 22 tzv. minijednotek, každý s obytnou plochou 2,3 krát šest metrů. Společné toalety a koupelny byly umístěny na chodbách.

Z 22 rodin, jimž bylo toto ubytování nabídnuto, bylo osm rodin bílých a ostatní byli Romové, kteří se po řadu dní odmítali do těchto minijednotek nastěhovat, nazývali je psí boudy. Mnoho Romů se rozhodlo přijmout 30 000 korun od státu jako finanční pomoc a koupilo si letenky do Kanady, kde se prý dá přežít tvrdá zima bez peněz daleko lehčeji než v České republice.

Případ číslo tři: V letadle do Toronta jsem se setkal s romskou rodinou z Ostravy, která chtěla v Kanadě žádat o azyl. Řekli mi, že tito manželé a jejich čtyři děti, od 8 do 13 let, utíkají před jinými Romy. Jejich děti se velmi dobře učily a rodiče nechtěli, aby se staly členy romských gangů, aby kradly, požívaly drogy a útočily na lidi. Rodiče neměli záznam v trestním rejstříku. Otec měl svářečský průkaz.

Případ číslo čtyři: Krásná, dlouhonohá bruneta, Renata z Olomouce, pochází ze staré romské rodiny, v níž je umění krást věcí rodinné cti. Její babička jezdila do Německa a vozila Renatě ukradené panenky nebo čokoládu. Ale Renata chtěla pro sebe něco jiného. A protože byla krásná a chytrá a nebyl moc tmavá, rozhodla se studovat na univerzitě. Protože by tím nutně ztratila své romské členství, změnila si jméno. Nyní pracuje jako bílá sociální pracovnice a Romové za ní chodí se žádostmi o rady po propuštění z vězení. Vůbec nevědí, že jejich gadžovka je čistá Romka.

Případ číslo pět: Když jsem se vrátil po dvou měsících z Jihoafrické republiky, lidé se mě ptali, jestli jsou černoši jako Romové. Řekl jsem jednu věc zcela jasně: V Jihoafrické republice se těší černošky vynikající pověsti jako hospodyně a chůvy. Ať už byl apartheid jakýkoli, žádný běloch se neštítil neobyčejně čistotných černošek. A co více, celé bělošské rodiny odjely občas na celý měsíc do Evropy a černoška se jim starala o dům. A nikdy se nic neztratilo.

Kdykoli jsem vyprávěl tuto epizodu, obyčejně jsem se zeptal na několik věcí. Víte o čistotné romské chůvě, jíž byste svěřili své dítě. Víte o nějaké cikánce, jíž byste nechali na starost svůj byt, aniž byste se obávali, že se něco ztratí? Dovolili byste kuchařce v ostravské romské čtvrti, aby vám uvařila něco k jídlu? Místo odpovědí lidé prostě civí.

"Mé inzeráty Romy nelákají!"

Torontský právník George Jiří Kubeš se narodil v roce 1955 v Košicích. Když mu bylo třináct, emigroval v roce 1968 se svými rodiči do Kanady, kde vystudoval právnickou fakultu. Jako advokát již v Torontu absolvoval čtvrt století praxe. Má svoji rodinu, dítě a je právním zástupcem asi sta českých romských klientů, žádajících v Kanadě o status uprchlíka.

Když jsme se setkali v Torontu, stěžoval si, že se musí bránit nejen útokům Českého a slovenského sdružení v Kanadě a české ambasády v Ottavě, ale rovněž snaze některých českých masmédií, které se ho snažily obvinit, že láká Romy za oceán z finančních důvodů. Zatím pomohl v Kanadě získat azyl zbruha padesáti českým žadatelům o status uprchlíka, většinou z řad romské komunity.

"Nikdy jsem do Kanady žádného Roma nelákal," brání se. "A už vůbec ne na inzerát! Měl jsem v českých novinách jenom oznámení, ale ta se netýkala romských uprchlíků, nýbrž náboru legálních přistěhovalců, kteří k nám přicházejí z celého světa v rámci tak zvaného bodového systému."

"To znamená, že si schopnosti potencionálních přistěhovalců bodujete?" nemůžu se i při řeči o tak závažném problému ubránit úsměvu, protože mi to připomíná hodnocení uměleckého dojmu v krasobruslení.

"Kanada má přistěhovaleckým zákonem schválený seznam několika stovek profesí, které má zájem obsadit odborníky ze zahraničí," říká vážně G. J. Kubeš. "Kdo z cizinců splní stanovené podmínky, hodnocené určitým počtem bodů, jde před imigrační soud. Když projde, dostane ihned práci a do tří let kanadské občanství," odmlčí se, aby přidal to hlavní: "Za tuto službu platí právníkovi 4000 USD. Když neuspěje, polovina z tohoto vkladu je mu vrácena."

Počet lidí, kteří se každoročně do země javorového listu doslova hrnou, je obdivuhodný. Když si ale připomenu její rozlohu a k ní nevelký počet obyvatel, je mi jasné, proč může ročně přijmout až 200 tisíc přistěhovalců, z toho asi 170 tisíc je legálních a dalších asi 40 tisíc může žádat o uprchlický azyl.

V rámci zmíněného bodového systému je nutné dosáhnout alespoň sedmdesáti bodů v deseti podmínkách, k nimž patří mimo jiné vzdělání, druh absolvované školy, znalost angličtiny, zdravotní stav, profese a věk. Za diplom inženýra je pět bodů, za výuční list kuchaře nebo svářeče je deset, stejně tak dopadne i počítačový programátor, což napovídá, jak jsou zde jednotlivé obory ceněny.

Lékaři či právníci nemají v Kanadě šanci, jedině že si zde studium zopakují. Boduje se i stáří uchazeče - věk mezi 21 a 44 lety je ohodnocen deseti body. Za každý rok nad nebo pod tuto vymezenou věkovou hranici jsou mínus dva body. Za univerzitu je až patnáct bodů, za střední školu třináct, za základní pět, za dokonalou znalost angličtiny se počítá deset bodů, začátečník získá tři..."

Pak se body sečtou a pokud má uchazeč nad šedesát bodů, je pozván k pohovoru s konzulem v příslušné zemi, odkud se o práci v Kanadě uchází. A také konzularní úředník ohodnotí svůj dojem z uchazeče až deseti body, takže přirovnání tohoto bodového systému k bruslařské produkci na kluzkém ledě je skoro na místě.

"Když se mi přihlásí klient, který dosáhl nejmíň 63 bodů, jsem ochotný ho před imigračním soudem zastupovat," doplňuje podivnou matematiku právník Kubeš. "Beru totiž jen případy, u kterých jsem přesvědčený, že je můžu vyhrát. Zatím se tak vždycky stalo."

Další skupinu uchazečů o kanadské občanství tvoří investoři. Pokud prokáží, že mají na kontě minimálně 500 tisíc dolarů, z nichž polovinu chtějí vložit během pěti let do kanadského hospodářství, a mají čistý trestní rejstřík i dobré zdraví, je jim udělen pracovní pobyt a do tří let občanství.

"Totéž platí pro podnikatele s minimálně 50 tisíci dolary v bance, kteří si otevřou v Kanadě svůj podnik," končí právník Kubeš svůj výčet. "Bodovým systémem získává Kanada zkušené odborníky, aniž by do jejich vzdělání či praxe vložila jediný dolar. Když jsou vybráni, přijedou do Kanady a okamžitě začnou pracovat ve své profesi. Jako by jen přešli na jiné pracoviště. Nic se pro ně nemění, jen jejich plat je o mnoho vyšší. Do šesti let získají kanadské občanství."

Tyto informace jsou obsahem Kubešových inzerátů v českých novinách. Nikdy v nich však nebylo nic o nabízení jeho právnických služeb potenciálním nelegálním imigrantům. V Praze sice pořádal semináře, ale opět pouze pro lidi z řad zájemců o bodový systém. G. J. Kubeš tvrdí, že mezi nimi nebyl ani jeden Rom.

"Jsem rozhořčen nejen opětovným zavedením vízové povinnosti pro ČR ze strany Kanady, ale také stupňujícím se rasismem v České republice," říká. "Jsem šokován násilnou smrtí dalších českých Romů, stejně jako vraždou studenta ze Súdánu, ubodaného v Praze skinheadem. Tyto tragické události jen potvrzují mé přesvědčení, že v Česku existuje nebezpečný rasismus. Tyto utečence chápu. Byl jsem jedním z nich a jsem rád, že mi Kanada pomohla a udělila azyl."

George J. Kubeš srovnává chování kanadských a českých ,holých lebek´, kteří zabíjejí a bijí barevné spoluobčany, a ještě veřejně vyznávají fašistické symboly. Zcela určitě si skinheadi v Česku mohou dovolit mnohem víc, než jejich ,kolegové´ za oceánem. Torontští příznivci ,holých lebek´ byli zatčeni jen za to, že uspořádali klidnou demonstraci před ubytovnami Romů v torontské čtvrti Scarborough. Museli za to na tři měsíce do vězení.

A to jich pouze několik desítek prošlo s transparenty ve vzdálenosti asi sto metrů od ubytoven Romů, aniž u sebe měli nějakou zbraň, tedy ani hole, řetězy či nože, aniž by vykřikovali fašistická hesla nebo rasistické urážky. V Kanadě je nemyslitelný jakýkoli náznak rasové či jiné nesnášenlivosti. A jedině takový systém, který zajišťuje bezpečnost obyvatel, může být podle G. J. Kubeše prevencí proti rasismu a xenofóbii. A kolik si na právní pomoci Romům vydělá?

"Kanadská vláda mi dává za jednoho romského klienta, který může mít podobu i desetičlenné rodiny, šedesát kanadských dolarů za hodinu práce s nimi, když jedné takové rodině se může právník v otázce jejich azylu věnovat maximálně šestnáct hodin," vypočítává mi.

"To dělá od 800 do 1 200 dolarů za zmíněného mnohočlenného klienta. Jsou to pro mne finance, které skoro nepokryjí ani náklady mé kanceláře," tvrdí rezolutně. "Volají mi sice mnozí Romové z Česka, i třeba jejich polští přátelé, kteří uprchli do Anglie. Všem ale říkám, že mi zákon zakazuje s nimi takto na dálku jednat či jim radit, pokud však přicestují do Kanady a vyžádají si mne jako svého právního zástupce, to už je jiná věc," vysvětluje.

x x x

Když jsem se dostal do jedné z azylových ubytoven na třídě Scarborough, ocitl jsem se také na pokoji, v němž se sešlo asi dvacet romských mužů, kteří měli zájem si v rácmi svého čekání na azyl udělat v Kanadě řidičské oprávnění.

"Ty, kámo! Tebe přece znám z Mírova!" řekl jeden z Romů svému sousedovi, který přiletěl do Toronta teprve nedávno.

"To jsem nebyl já, ale brácha!" odpověděl oslovený muž. "Já jsem byl ve Valdicích."

"Za co?"

"Za ,el paso´!" zněla odpověď, která v překladu z hantýrky ostrých hochů znamenala, že byl vězněný za loupežné přepadení.

S Milošem jsme na počítači překládali testy pro autoškolu z polštiny do češtiny, aby je mohl novým imigrantům prodat.

"Jedny testy stojí pět dolarů!" říká Miloš a v duchu počítá, že při počtu dvaceti zájemců o řidičské oprávnění, si z azylové ubytovny může odnést i sto dolarů.

"No, my si koupíme jen jedny a ty si pak půjčíme, nebo okopírujeme!" sdělil šetrně neoficiální mluvčí Romů a bylo po byznysu.

A když se o svých vězeňských strastech rozpovídali i ostatní tetovaní chlapíci kolem mě, šel mi mráz po zádech a raději jsem z místnosti zavčasu vycouval. A hned jsem se zeptal právního zástupce těchto srdnatých žadatelů o azyl, jak je možné, že se o status uprchlíka mohou v Torontu ucházet i lidé, kteří byli za těžké zločiny řadu let v českých věznicích. A jak se vůbec mohli do Kanady dostat?

Byli snad na celách diskriminováni a ohrožování z rasových důvodů na svých životech, když se ihned po propuštění z vězení hlásí v Kanadě o svá lidská práva? Nebyli to náhodou oni, kdo byli za mřížemi proto, že sami lidská práva porušili, když ohrožovali životy a majetek bezúhonných spoluobčanů?

x x x

"Kanada má zákon, který říká, že není možné vpustit do země nikoho, kdo se ve své bývalé zemi dopustil trestného činu, za níž je v Kanadě trest ve výši deseti a více let vězení," vysvětluje mi G. J. Kubeš. "Kanadské imigrační soudy zajímá posledních pět let každého žadatele o status uprchlíka. Pokud tento člověk spáchal zločin před více než pěti lety a trest absolvoval, nebo byl rehabilitovaný, je šance, že soud rozhodne v jeho prospěch. Pokud se ale dopustil kriminálního činu během posledních pěti let, je zbytečné o azyl žádat."

Příliv kriminálních živlů do země javorového listu zřejmě notně vyděsil její vládu, která razantně zasáhla a velmi liberální zákony o možnosti vstupu trestaných lidí do země zpřísnila. Doplatili na ně také tři maurští členové rugbyového mužstva Nového Zélandu, které mělo sehrát počátkem srpna 2003 utkání v Torontu.

"Netušili jsme, že se kanadské imigrační zákony tak moc změnily," řekl Steve Tew, jeden z členů vedení novozélandského mužstva.

Doma musel zůstat dokonce i hráč Matua Perkinson, protože měl v trestním rejstříku záznam, že řídil automobil pod vlivem alkoholu. Jeho spoluhráč Reeci Robinson nemohl do Kanady za své pravomocné odsouzení za napadení, zatímco Riki Flutey byl za stejný trestný čin sice teprve vyšetřován, přesto ani on nedostal kanadské vízum.

Kubeš kontra sdružení

Záležitosti s českými Romy v Kanadě nabraly dramatický průběh a hladina stojatého života české komunity v Torontu se rozvířila. Mimo jiné se uskutečnily i výslechy aktérů soudní pře, vyvolané G. J. Kubešem vůči Českému a slovenskému sdružení v Kanadě, které o něm tvrdilo stejně jako některá česká média, že si přes inzeráty zve za oceán romské klienty.

Navíc v souvislosti s Kubešovým obhajováním Romů sdružení uvedlo, že je zároveň právníkem české Kampeličky v Torontu. Spojení těchto dvou okolností se v Kanadě bere za trestný čin podněcování k rasové nesnášenlivosti a pomluvy.

Není snadné odhalit, na čí straně je pravda, ale každopádně je na tom soukromý právník zřejmě dosti složitě, pokud se o něm ve zlém píše v novinách či vysílá v rozhlase, že žije na úkor Romů.

"Mám z toho řadu anonymních telefonátů, v nichž mi mnozí Čechokanaďané za obhajování Romů vyhrožují. Další klienti se ode mne odvracejí, protože se prý ,špiním s cikány´," ukazuje mi G. J. Kubeš pomlouvačné písemnosti a pouští anonymní telefonáty ze záznamníku. "Napsal jsem stížnost kanadské ministryni imigrace Robillardové. Kopii jsem poslal premiérovi Chretiénovi a prezidentu Václavu Havlovi. Byla přece ohrožena moje práce a pověst."

x x x

V letech 1986-87 byl v čele Českého a slovenského sdružení v Kanadě Čechokanaďan Jiří Corn, který se zasloužil o prosazení legislativní změny - Zákona č. 93 na ochranu kulturního pluralismu v Kanadě. Ten dodnes zajišťuje azyl všem utečencům, jež jejich vlády neuměly, nebo nechtěly ochránit před rasovým či domácícm násilím a před jejich diskriminací.

V roce 1939 bylo založeno Československé národní sdružení v Kanadě, jehož devadesát poboček od Vancouveru po Halifax poskytovalo především materiální a morální pomoc rodné vlasti, okupované fašisty. O zhruba půl století později na 45. sjezdu Čechoslováků v kanadském Londonu, které projednávalo v roce 1990 reorganizaci Československa ve federaci, bylo do názvu místo proslulé ,vyhádané´ středoevropské pomlčky vloženo písmenko ,a´, čímž začalo existovat České a slovenské sdružení v Kanadě.

To má nyní jen čtrnáct poboček se čtyřmi tisíci členy a patří k zakládajícím členům Kanadské rady etnických skupin, kterou tvoří pětatřicet celokanadských národnostních organizací.

"Z toho všeho vyplývá povinnost sdružení obhajovat práva Kanaďanů českého a slovenského původu, stejně jako Čechů a Slováků romského původu, kteří přicházejí do země javorového listu nyní," říká J. G. Kubeš. "Sdružení je placeno kanadskou vládou, aby všem těmto imigrantům poskytovalo informace o volných místech, pomáhalo jim při hledání bytů a zprostředkovávalo právnickou pomoc. Za to všechno se nemusí první tři roky pobytu v Kanadě nic platit."

Právník Kubeš vyčítá členům sdružení jejich ztrátu paměti, že už zapomněli, jak též oni do Kanady kdysi přiletěli a potřebovali pomoc.

"Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 se představitelé sdružení setkali s kanadským ministrem zahraničí M. Sharpem, aby domluvili bezproblémové přijímání českých a slovenských utečenců," kroutí G. J. Kubeš nechápavě hlavou. "Dnes, kdy by se měli tito lidé stejným způsobem postarat o novou vlnu emigrantů, chovají se úplně obráceně, jako by si nepamatovali, že kdysi byli ve stejné pozici."

Právník G. J. Kubeš hovoří energicky a snaží se být konkrétní. Je menší podsadité postavy, přesto má charisma velkého muže, který ví, co chce a jak toho dosáhnout. Jeho nepřátelé to nazývají ironicky Napoleonským komplexem.

"Představitelé sdružení mi vyčítají, že nazývám Čechy rasisty, ale já pouze cituji údaje světových humanitárních organizací," krčí bezradně rameny. "Podle jejich průzkumů veřejného mínění nenávidí 90 procent bílých obyvatel Česka své romské spoluobčany. Uvádím rovněž fakt, že na čtyři sta Romů bylo nedávno z České republiky deportováno na Slovensko," zvedá prst, aby si vyžádal moji plnou pozornost. "Romové se začali do Kanady stěhovat už v lednu 1997 a od února téhož roku mám mezi nimi své první klienty. Vaše masmédia tento proces tedy nezpůsobila, ale jen zviditelnila."

Na slova George Kubeše si vzpomínám ve chvíli, kdy hovořím s Alešem Březinou, redaktorem krajanských novin Satellite v Torontu. Také on ve svém listu připomněl v souvislosti s emigrací Romů do Kanady českého myslitele Přemysla Pittera, který jako emigrant pečoval o lidi v uprchlických táborech, k čemuž mu dodávala morální sílu jeho spolupráce s Romainem Rollandem a Albertem Einsteinem.

"Podle vzoru Přemysla Pittera byla v Ostravě založena první základní škola, která se pokusila řešit problém výchovy romských dětí," říká Aleš Březina. "Jejich potomci se dnes snaží najít nový život v Kanadě, kterou jim však česká média nerealisticky představila jako pozemský ráj. Neví se však, že v Kanadě je mnohem vyšší pracovní tempo než v ČR, že je tady také velká nezaměstnanost, zato mnohem kratší dovolená."

Pro mnohé Čechy toužící po kanadském azylu je velkým zděšením zjištění, že Kanaďané chodí do práce také o víkendech. Ne však proto, aby si přivydělali. Za sobotu a neděli nedostanou ani dolar, protože pracují jen proto, aby si udrželi svoji pracovní pozici.

Je zde dobrým zvykem projevovat loajalitu k zaměstnavateli a zvýšit tak své šance pro případ, že by došlo k propouštění a oni se pro svoji pracovitost neocitli na seznamu těch, kteří přijdou o zaměstnání. Práce je totiž v Kanadě to nejcennější. Alespoň pro rodilé Kanaďany.

Česko-slovenské ,dopisování´ po kanadsku

V objektu, který je na rohu třídy Spadina a ulice Bloor Sreet West, sídlí také Kampelička, do níž se dá vyjít po několika schůdcích. Tato československá záložna CCU - Czechoslovak Toronto Credit Union Limited vstoupila 1. ledna 2001 též do českého bankovnictví.

A pokud máte jako Čech nebo Slovák na území Kanady nějaký problém, mělo by stačit sejít po jiných stupíncích tohoto domu ke skleněným dveřím, za nimiž jsou kanceláře Českého a slovenského sdružení v Kanadě. Mezi hosty zde byl i ředitel Výzkumu pro reformu pomoci občanům ze zahraničí Paul Fromm z Toronta.

Ten zaslal po poradě s představiteli sdružení dopis Společnosti kanadských právníků, v němž podal protest proti právnímu zástupci romských rodin z ČR George Jiřímu Kubešovi, který podle Fromma zneužívá sdělovací prostředky pro své zvýhodňování. Tato stížnost se prý opírá o zákon, jenž zakazuje advokátům Kanady ,vydávat veřejná prohlášení za účelem upřednostňování svých služeb´.

Výzkum pro reformu pomoci občanům ze zahraničí je nevýdělečná vzdělávací organizace, založená v roce 1979 a zabývající se reformou imigrační politiky a přistěhovalectvím. Jde o stejnou instituci, která před nedávnem požádala kanadskou vládu o pětileté moratorium, jež by zastavilo vlnu uprchlíků do Kanady v souladu s veřejným míněním. Dále usilovala o veřejnou debatu na celonárodní úrovni s následným referendem o určení podmínek, jak dále nakládat s imigranty.

Frommův protest se týkal Kubešových výroků ve zmíněném televizním dokumentu v pořadu Na vlastní oči, odvysílaném 6. srpna 1997. Fromm ve svém dopise mimo jiné píše:

"V Profesionálním průvodci Společnosti kanadských právníků věnujte pozornost kapitole 21, nazvané "Právníci: Jejich veřejné vystupování a prohlášení. Píše se v ní: Veřejný rozhovor právníka se sdělovacími prostředky nemůže být zneužit za účelem jeho upřednostňování a musí být oproštěn jakýchkoli náznaků, že právníkův důvod k takovému rozhovoru je sebevyzdvihování."

Paul Fromm dále uvádí, že podle ontarijského deníku Globe and Mail z 15. srpna 1997 byl G. J. Kubeš jedinou osobou, dotázanou v kontraverzním dokumentu TV Nova na kanadskou imigrační politiku. Fromm cituje rovněž Toronto Sun z 23. srpna 1997, které ve svém článku identifikuje právníka Kubeše jako jednu z příčin posledního přílivu utečenců z České republiky do Kanady.

Sám Kubeš ve svém rozhovoru pro Globe and Mail z 13. srpna 1997 řekl: "Nepřemlouvám lidi, aby přišli do Kanady, ale jakmile sem přijdou, zastupuji je. Řekl bych, že program TV Nova skutečně přiměl Čechy k rozhodnutí do Kanady přiletět..."

Paul Fromm připomíná, že zmíněný televizní dokument značně zveličil výhody a příspěvky, jež čekají na Romy, kteří přiletí do Kanady, aby nárokovali status uprchlíka.

Frommem požadované referendum se sice neuskutečnilo, zato byla rok poté z příčin ,romského exodu´ obnovena mezi Kanadou a Českou republikou již zmiňovaná vízová povinnost. Podíl na této skutečnosti mělo rovněž ,žalování´, s nímž začalo České a slovenské sdružení v Kanadě. Jeho stížnost na právníka Kubeše byla 4. září 1997 adresována kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottavě.

Vážená paní ministryně,

jako organizace Kanaďanů českého a slovenského původu jsme velmi pozorně sledovali situaci vzniklou přílivem Romů z České republiky do Kanady. Náš zájem na této věci, zejména po odchodu Romů z ČR, inspirované pořadem české televizní stanice Nova ,Cikáni jdou do nebe´, který vykreslil Kanadu jako ,ráj pro uprchlíky´, je zřejmý: Jsme hluboce zainteresováni na prosperitě a dobrém jménu naší adoptivní vlasti.

Zároveň se nás ale stejně dotýká pověst naší rodné země a cítíme, že ani jedna z nich by neměla trpět kvůli jakémusi reklamnímu programu, v němž sehrál důležitou roli pan George Kubeš, právník z Toronta, který má eminentní zájem sloužit romské klientele, za což je placen z veřejných fondů. (Mimochodem pan Kubeš avizoval své služby v ČR už v březnu 1996 v Klatovském deníku.)

Jsme si vědomi, že Romové jsou v ČR, a nejen tam, objektem násilí skinheadských skupin, a že je jim často z rasových důvodů znemožněn přístup do zaměstnání, nebo ke vzdělání. Jsme jednoznačně proti násilí a diskriminaci jakékoli skupiny lidí. Zároveň ale víme, že žádná země, ani naše Kanada (jsouce svědkem masových demonstrací proti českým Romům v Torontu 26. srpna 1997), není od těchto projevů oproštěna. Kromě toho je rozdíl mezi oficiální politikou vlády a konáním jednotlivce a také mezi perzekucí a diskriminací.

Politika nové české demokracie v oblasti lidských práv a svobod stejně jako v jiných oblastech je si podobná. Jsme zejména šťastní odbouráním víz mezi ,našimi´ dvěma zeměmi. - (Toto konstatování považuji za vrchol farizejství, protože v době psaní tohoto dopisu již sdružení podnikalo kroky pro znovuzavedení těchto ,odbouraných´ víz - pozn. autora.) Sama ČR se stala zemí, v níž mnozí uprchlíci hledají útočiště před perzekucí a násilím. Český prezident, představitelé parlamentu a vlády neustále potírají diskriminační chování. Česká vládní politika zakazuje jakoukoli perzekuci a diskriminaci.

A co víc, česká vláda nedávno připravila plán pro boj s diskriminací Romů v jejich každodenním životě cestou vzdělávání a programů zaměstnanosti a vzdělávací program pro českou veřejnost, podněcující k větší toleranci vůči Romům. Věříme, že tyto kroky budou zohledněny a široce publikovány, jak v ČR, tak za jejími hranicemi.

Samozřejmě, že je na našich imigračních úřadech, aby určily, kdo z široké řady potencionálních uchazečů z celého světa může být skutečně považován za uprchlíka. Avšak naše stanovisko je, že současný systém určování statusu uprchlíka je v Kanadě extrémě velkorysý. Věříme, že jediní příchozí z ČR, jimž bude v Kanadě udělen azyl, budou takoví, kteří prokáží pronásledování a jednoznačné selhání českých orgánů při řešení jejich stížností.

Bylo by nešťastné, kdybychom jako uprchlíka přijali žadatele, přicházejícího z prostředí, které se příliš neliší od kanadského, zatímco tolik jiných potenconálních uprchlíků je ve skutečném nebezpečí.

Děkujeme, paní ministryně, že jsme se s Vámi mohli podělit o naše myšlenky.

Představitelé Českého a slovenského sdružení v Kanadě
Josef Čermák a Miloš Suchma.

George J. Kubeš nezůstal pozadu, ihned napsal svou reakci na tento dopis sdružení a 28. září 1997 odchází z Toronta do Ottavy pro změnu jeho psaní.

Vážená paní ministryně,

píši kvůli dopisu, který Vám zaslalo České a Slovenské sdružení v Kanadě, a jehož kopie se mi nedávno dostala do rukou. Jak jistě víte, jsem právním zástupcem početných romských rodin, žádajících v Kanadě o status uprchlíka.

Já i mí klienti jsme šokováni, že sdružení, založené a podporované kanadskou vládou, aby pomáhalo imigrantům a uprchlíkům z ČR a SR, a jehož adresa je našimi imigračními úředníky poskytována všem příchozím Romům jako místo, kam se mohou obrátit o pomoc, bylo schopné dát na papír své rasistické názory.

Samozřejmě, že názory, vyjádřené v tomto dopise, jsou projevem rasismu v jeho nejzákladnější a nejčistší formě, kterou zastávají někteří členové sdružení. Text dopisu obsahuje propagandu a nemůže být zaměňován se svobodným projevem názoru. Podle průzkumů Human Rights Watch nenávidí Romy v ČR přes 91 procent Čechů, kteří by byli rádi, kdyby tito jejich spoluobčané zmizeli.

Názory, vyjádřené v dopise sdružení, jsou jasným důkazem toho, že tato nenávist je stále živá, daří se jí dobře a je stále nesena v srdcích i některých bývalých českých státních příslušníků. Jediným motivem a vysvětlením tohoto dopisu a snahy jeho pisatelů vyloučit romské žadatele o azyl v Kanadě, je nenávist, kterou v sobě nosí.

Jaký jiný motiv než nenávist může u jinak rozumných lidí vyvolat požadavek, aby asociace určená pro pomoc uprchlíkům se nakonec proti těmto žadatelům o azyl sama obrátila. (Český národ je jinak plný skvělých lidí, až na jejich nepopsatelnou nenávist k Romům.)

Dopisem Vás žádají o vyloučení Romů z řad žadatelů o status uprchlíka, aby údajně nezabírali místo těm skutečným. Tato jejich žádost může být přesným ekvivalentem Německo - kanadské asociace pro pomoc přistěhovalcům, která v roce 1938 požádala vládu Kanady, aby nepřijímala jako skutečné uprchlíky německé Židy.

(Inkriminovaná formulace v této žádosti zněla: "Kdyby už nepřišel do Kanady žádný Žid, i tak už by jich tady bylo až příliš!" - pozn. autora.)

V této souvislosti bych chtěl připomenout stanovisko hlavy ČR, prezidenta Václava Havla, filantropa bez skutečné moci, který popisuje chování českých občanů k Romům takto: "Tento druh chování, který nese nápadnou podobu s protižidovskými instrukcemi nacistického režimu, je netolerovatelný. A více než to, jde o příklad, který nám připomíná živnou půdu holocaustu, kdy tisíce českých antisemitů sice nezabíjely, ale mlčely a pomohly tak svým spoluobčanům do plynových komor..."

Nejhorší je, že dopis sdružení napsali lidé, kteří sami přišli do Kanady jako uprchlící, unikající před sovětskými tanky v roce 1968. A musím říci, že v roce 1968 většina československých uprchlíků, včetně mě, nečelila přímému ohrožení života ze strany Sovětů, zatímco Romové mají ve svých řadách za poslední tři roky 42 mrtvých, stovky zmrzačených skiny, před nimiž stát Romům neposkytuje žádnou ochranu....

...Apeluji na Vás, abyste zrušila zakládací listinu sdružení, neboť svým počínáním není hodno existence. Dopis jeho členů je pouze jedním z jejich rasistických činů. Nedávno dva moji klienti byli nuceni spát před dveřmi sdružení, protože jim nebylo otevřeno. Kromě toho jsem zde osobně několikrát požádal o pomoc pro Romy. Blanka Rohnová, bývalá předsedkyně tohoto sdružení, prohlásila ve vysílání národní televize, že jí vedená instituce nemá žádné zdroje pomoci.

Editorka českého listu z Toronta Věra Rollerová rovněž v národní televizi řekla, že Romové přijeli do Kanady popíjet pivo, dívat se na televizi a užívat si blahobytu a tím dále rozšiřovat nenávist proti sobě. Musím ovšem také zdůraznit, že znám vysoce postavenou osobu ve sdružení, pana Petera Minka, který po zveřejnění dopisu tuto organizaci opustil....

...Byl jsem také falešně potupen pracovníky ambasády ČR v Ottavě a konzulátu v Montrealu. Jsem nucen ukončit své mlčení, které mi bylo doporučeno během mého soukromého pozvání na generální konzulát. Bylo mi tam řečeno: "Pokud budete pokračovat v obhajování zájmů Romů, může to mít neblahé důsledky pro Vaše podnikání!"

Odpověděl jsem, že Kanada je demokratickou zemí, kde právníci mohou reprezentovat kohokoli, a že Kanada není totalitní zemí. Pak jsem ze schůzky odešel. Je šokující, že něco takového se mohlo přihodit právníkovi, který zastupuje v Kanadě lidská práva...

George J. Kubeš, advokát

Pokerový epilog

Dopis střídal dopis, a aby toho nebylo málo, podal Jiří George Kubeš na České a slovenské sdružení v Kanadě i na Masaryk Memorial Institut v Torontu žalobu pro urážku na cti a požadoval jako kompenzaci za ušlé zisky z tohoto důvodu čtyři miliony kanadských dolarů.

Následovaly vzájemné až patnáctihodinové výslechy obžalovaných i žalujících a několik týdnů před zahájením soudního přelíčení se právník J. G. Kubeše ozval právnímu zástupci žalované strany, aby mu navrhl smír, pokud jeho klienti místo požadovaných čtyř milionů zaplatí jen něco přes devět set tisíc.

Žalovaní tento návrh odmítli a hra nervů v dolarovém pokeru pokračovala. O týden později telefonoval Kubešův právník znovu, aby tentokrát nabídl, že stáhnou žalobu, pokud žalovaní zaplatí padesát tisíc dolarů. A to už Josef Čermák i další obvinění z trestného činu urážky na cti začali počítat.

Vyšlo jim, že by jen na soudní výlohy vydali skoro dvě stě tisíc a to ještě nebylo jisté, jestli by nakonec nemuseli Kubešovi zaplatit i požadované čtyři miliony. Dospěli tedy k závěru, že se jim vyplatí, když vysázejí na prkno požadovaných padesát tisíc s tím, že k nim přibude dohoda obou škorpících se stran, v níž bude uvedeno, že po vyplacení zmíněné částky se už nikdy o nich nebude v této souvislosti hovořit jako o lidech, kteří spáchali trestný čin.

Domluveno; vina za pomluvu byla vyplacena. Memorial Masaryk Institut uvolnil ze svého konta čtyřicet tisíc dolarů a sdružení zbylých deset tisíc. Kubešův vlk se nažral a koza Josefa Čermáka a spol. zůstala (bez padesáti tisíc) celá.

Žasl jsem a kladl si otázku: To vše se odehrává skutečně jen proto, že patnáct set romských přistěhovalců ohrožuje ekonomiku třicetimilionové Kanady?

Pak jsem si poprvé uvědomil, že země javorového listu je nejen plná neomezených možností, ale rovněž ji tvoří deset provincií a dvě teritoria, překypující kontrasty, jak se na pravý kanadský socialismus v úzkých sluší a patří.

Za anekdotu na adresu menšin, nebo za pokus o flirt s cizí dívkou, vás v něm čeká alternativní trest, báječné Twainovy příběhy o Tomu Sawyerovi a Huckleberry Finnovi jsou pro jejich údajný rasistický obsah dětem zakázány, zatímco Leninovy spisy nebo paskvil o neexistenci holocaustu dostanete v každém druhém knihkupectví...

Článek vyšel na vlastních webových stránkách spisovatele Břetislava Olšera. Ačkoliv je staršího data, domnívám se, že má stále svůj půvab a kvalitu.