Cizí protiraketová základna v Česku?

Spojené státy koncem letošního června požádaly Českou republiku, aby do konce září rozhodla, zda souhlasí s výstavbou a provozem protiraketové základny na svém území. Česká republika se stala předmětem zvýšeného zájmu nejspíš proto, že jako členská země NATO má vhodnou geografickou polohu vzhledem k soudobým rizikovým oblastem. Pentagon zvažuje možnost v evropském prostoru perspektivně vybudovat a provozovat pozemní část protiraketového systému pro obranu před raketovým úderem ze středního Východu nebo jihozápadní Asie. Zatím není rozhodnuto, zda se tak stane v Polsku, či v České republice.

Obě země zmiňují své zapojení do protiraketové obrany jako dlouhodobou ambici ve svých strategických dokumentech. Národní bezpečnostní strategie byly v obou státech schváleny v roce 2003 a vytvářejí základní podmínky k možné budoucí účasti v americkém systému protiraketové obrany. Tato iniciativa je vedena mimo rámec NATO na základě dvoustranných jednání Spojených států a jednotlivých zemí, kde by tyto základny mohly v budoucnu stát. Američané se nyní snaží, aby se do dlouhodobého a náročného projektu protiraketové obrany aktivně angažovalo NATO. Není divu, že zámysl hostit na svém území cizí vojska a provozovat vojenskou základnu, rozviřuje vášně některých našich občanů, zejména těch, kteří si pamatují „dočasnou“ přítomnost sovětských vojsk na našem území po srpnu 1968. O co tady vlastně jde? Článek je úvahou na toto téma s využitím dostupných údajů.

Smysl a poslání systému protiraketové obrany

Zejména v poslední době slýcháme: copak to ti Američané zase vymýšlejí? Zase nějaké rakety a ještě ke všemu v Česku. Copak jich svět nemá málo? Protiraketová obrana (PRO) však vyvstala jako objektivní nutnost, jako přirozená reakce na podmínky ve světě, které mohli Američané jen stěží ovlivnit, a sice existence hrozby balistických raket, resp. reálná možnost raketového napadení. Ať už kdo tento pojem překrucuje a prezentuje jak chce, systém protiraketové obrany je systémem od A do Z obranným a nebýt balistických raket, nikdy by nevznikla. Neměla by totiž žádný smysl. Proto je i nesmyslem tvrdit, že systémem protiraketové obrany je možné někoho napadnout. Vzhledem ke geografické poloze České republiky a jejímu členství v NATO se jí pravděpodobně většina otázek, řešených v rámci rozhodování o účinné protiraketové obraně, bude bezprostředně dotýkat a logicky by měla mít zájem se na ní v rámci svých možností podílet. Současná protiraketová obrana představuje tři systémy: protiraketovou obranu USA (USA Missile Defence – USA MD), protiraketovou obranu NATO (NATO Missile Defence – NATO MD) a protiraketovou obranu bojiště NATO (NATO Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence, ALTBMD). Protiraketová obrana NATO má řešit obranu území členských států Aliance proti raketové hrozbě všeho druhu. Má zajišťovat obranu teritoria včetně civilního obyvatelstva i armád. Projekt Aktivní vrstvené protiraketové obrany bojiště NATO má zajistit obranu spojeneckých sil nasazených v operacích proti balistickým raketám s dosahem do 3000 km. V oblasti protiraketové obrany bojiště spolupracuje NATO s Ruskem, Česká republika je do jejího řešení zapojena. Počátečních operačních schopností má tento systém dosáhnout v roce 2010. Cílem protiraketové obrany USA je vybudovat integrovaný celosvětový systém k ochraně USA a jejich spojenců proti omezenému útoku balistickými raketami všech dosahů. Není zaměřen proti konkrétnímu protivníkovi, ale na vybudování vlastní schopnosti reagovat na nepředvídatelné hrozby.

USA nabízejí spojencům možnost rozšíření působnosti americké protiraketové obrany na celé alianční území. Česká republika je prozatím zapojena do této diskuse účastí na odborných jednáních. Ministerstvo obrany uvádí, že absence informací o podstatě a smyslu systémů protiraketové obrany, či případné zkreslování informací, vytváří prostor pro bezdůvodné obavy z těchto systémů. Jenže kdo jiný by ale měl laikům vysvětlovat specifické záležitosti obranného systému pro ně srozumitelnou formou, než ne armádní specialisté?

Jde o spojenou, integrovanou a rozvrstvenou obranu proti balistickým raketám, jež bude schopna likvidovat útok rakety (raket) v každé ze tří možných fází jejího letu – počáteční vzestupné (například laserovými zbraněmi), střední (antiraketami ze země, či střelami SM-3 systému Aegis umístěnými na bojových lodích) a v konečné sestupné fázi (např. systémy Patriot PAC-3).

V současné době se nacházíme ve druhém dvouletém období (2006-7) existence systému PRO (první období v letech 2004-5). Systém PRO je budován tzv. spirálovou metodou vývoje. Jde o postupné zdokonalování systémů, jejich testování a zpětnou vazbu tak, že celá obrana nebude nikdy ukončena, nýbrž bude v souvislosti s vývojem nových technologií průběžně zdokonalována a rozšiřována. Jedním z hlavních cílů současného období je vytvořit pro něj mohutný mezinárodní základ. Právě proto Českou republiku koncem července navštívila pracovní mise amerických expertů, která bude jednat o zapojení českých ozbrojených sil, případně o jiné formě účasti Česka, například včetně základny, vývojového střediska, či umístění některých senzorů. Ve zpravodajství ČT1 13.6.2006 bylo oznámeno, že experti si prohlédnou vhodné lokality - vojenské výcvikové prostory Jince, Libavá a Boletice. Rozhodnout mají čeští politici, vojáci a nepřímo také odborníci na národní bezpečnost. Jakou podobu toto rozhodování bude mít, se zatím přesně neví. A to je i důvodem, proč se v našich médiích objevují zmatené, nepřesné a často protichůdné informace. Pentagon letos v květnu sdělil, že Spojené státy konzultují se svými evropskými partnery možnosti provozování základny protiraketového systému v Evropě pro zmaření případného útoku balistickými raketami ze Středního východu. New York Times k tomu uvedl, že americká vláda hodlá na výstavbu základny v Evropě s 10 antiraketami do roku 2011 vyčlenit 1,6 miliardy dolarů. Má posílit obranu Evropy a Spojených států proti balistickým raketám velkého dosahu Íránu a Severní Koreje. Právě Severní Korea dne 5. července 2006 předvedla demonstraci své síly, když odpálila celkem 7 balistických raket středního dosahu na bázi Scud a nejnovějšího typu mezikontinentální balistické rakety Tapeodong 2, které dopadly do Japonského moře.

Soudobá hrozba balistických raket

Balistické rakety se šíří po celém světě a dnes již nejsou výsadou pouze supervelmocí. Mohou si je dovolit i menší státy k plnění významné zastrašovací role, vyvíjení nátlaku při prosazování různých zájmů vůči sousedním a nejen sousedním zemím. Mohou to být země, podporující mezinárodní terorismus a kde je k použití této kategorie zbraní vedou různé, obvykle náboženské pohnutky. Některým arabským a asijským státům se již daří vlastní vývoj a výroba balistických raket různých kategorií, schopných nést různé druhy bojových hlavic. Zaváděním balistických raket s dosahem od několika stovek až několika tisíc kilometrů do armád různých států se stále více rozrůstají nebezpečné regiony, které se ještě před lety nezdály být pro nás tak nebezpečné. Za 10, 15 let může být situace zcela jiná. S tím úzce souvisí objektivní potřeba účinných prostředků globální protiraketové obrany.

V době íránsko - irácké války bylo v tzv. „válce měst“ odpáleno na velká města bojujících stran více než 600 raket, což mělo za následek nevyčíslitelné ztráty civilního obyvatelstva. Ve válce v Perském zálivu Irák rovněž použil desítky balistických raket Scud. Střízlivý odhad expertů uvádí, že v roce 2010 bude téměř 30 zemí schopno vyrábět jaderné, chemické a bakteriologické zbraně, a dopravit je na cíl s využitím balistických raket. Za více než 60 let existence balistických raket nikdy neexistovala a dosud neexistuje stoprocentní obrana proti nim. Bude to asi tím, že balistickou raketu lze těžko odhalit, po startu a během letu ji nelze rušit, nelze ji zastavit, ani odklonit z její balistické dráhy, na jejímž konci je předurčený cíl. Je jen jediná možnost – balistickou raketu nebo její bojovou hlavici je nutné prostě zničit. Čím dříve, tím lépe. Otázkou zůstává: čím a jak.

Nic není zadarmo

V souvislosti se snižováním globálního napětí a uvědoměním si rostoucího nebezpečí vzniku regionálních konfliktů v různých částech světa se do vývojového procesu a aktivní mezinárodní spolupráce na vývoji a výrobě prostředků protiraketové obrany zapojuje řada zemí, nejen USA a Rusko, ale i např. Japonsko, Francie, SRN, Velká Británie, Itálie, Izrael a mnoho dalších. Co však málokdo před lety předpokládal, to je mimořádná nejen technologická, ale i finanční náročnost realizace spolehlivě fungující protiraketové obrany.

Období studené války skončilo, vztahy mezi USA a Ruskem se zásadně změnily. S tím souvisí i protiraketová obrana, která v posledních letech dostává zcela nový smysl. Veškeré další kroky byly motivovány spíše novými skutečnostmi, které vyvstaly po teroristickém útoku na Spojené státy 11. září 2001. Vyvstala hlavní priorita – boj proti světovému terorismu. Za těchto podmínek není jiné cesty, než vytvoření kolektivní obrany nejen v Evropě, ale na celém světě. Systém Bushovy administrativy v roce 2004 navrhl zprovoznit celkem 10 pozemních tzv. antiraket v prostorech na Aljašce a v Kalifornii, což se také na sklonku roku 2004 stalo. Od konce roku 2005 je již k dispozici 20 antiraket. Aby byl systém PRO efektivní a účinný proti většímu počtu balistických raket útočících z různých směrů, musí být rozložen na mnohem větší ploše a musí začleňovat mnohem více technických a zbraňových systémů – na lodích, ve vzduchu, na zemi i v kosmu. Otázkou je, zda američtí zákonodárci budou ochotni vynaložit 29 miliard dolarů, aby v roce 2011 měli k dispozici protiraketové základny s 250 antiraketami (včetně 10 antiraket v Evropě), komunikačními středisky velení a řízení, radary a družicemi. Jen základní odbornou obsluhu má zabezpečovat 1445 specialistů.

Nové podmínky a nebezpečí vyžadují nová řešení

Teroristé mění nejen formy boje, ale hrozí i velké nebezpečí, že se zmocní jaderných balistických raket. Místa a směry, odkud je teoreticky možný raketový úder, se množí jako houby po dešti. Irán odmítá upustit od svého jaderného programu, Severní Korea oznamuje, že vlastní jaderné hlavice a uskuteční testy balistických raket, schopných dosáhnout území Spojených států. Čína reaguje na výstavbu amerických protiraketových základen oznámením o zvýšení výroby a zavádění svých mezikontinentálních balistických raket s využitím nové technologie vícenásobných inteligentních klamných hlavic, Rusko údajně zvládlo technologii speciálních rychlých manévrů bojových hlavic (podélného skokového vybočení) ve střední a v konečné fázi letu, která umožňuje překonat protiraketový systém tím, že se vyhnou antiraketám. Tato fakta odborníky přesvědčují v tom, že původní koncepci omezené protiraketové obrany USA je nutné upravit tak, aby respektovala tyto nové skutečnosti. Jedním z nich je uvedení „předsunutých“ protiraketových základen s antiraketami v odlehlých prostorech, což má zvýšit možnosti obrany nejen Spojených států, ale i např. Evropy, což je v případě umístění základen jen na území USA z technického a koneckonců i fyzikálního hlediska prakticky nemožné. Tak vznikla myšlenka výstavby protiraketových základen v různých evropských státech – Polsku či v České republice. Dotaz Spojených států na možnost vybudování protiraketové základny vyvolal v českých médiích „informační smršť“. Bohužel, místo aby běžnému čtenáři, který by se rád dověděl srozumitelná fakta, jsou servírovány nepřesné, zmatené a zavádějící informace, které mu moc nepomohou ve vytváření názoru na to, zda by americká protiraketová základna na našem území byla pro Českou republiku přínosem, či nikoli.

Systém protiraketové obrany nejsou jen antirakety

Aby byl systém protiraketové obrany funkční, musí mít tři základní technické části – senzory, zbraňový systém a systém velení a řízení. Senzory jsou určeny k vyhledávání, detekci, zachycení a automatické sledování balistické rakety ze země, moře, vzduchu i kosmu, zpracování parametrů předpokládané balistické dráhy, rozpoznávání druhu rakety ve změti klamných cílů (hlavic) a řízení navádění zbraňových systémů. Zbraňové systémy k ničení raket zajišťují vyhledávání, rozlišování a ničení cílů s využitím technologie kinetické energie (tzv. hit-to-kill technology), jako např. Exoatmospheric Kill Vehicle (EKV) firmy Raytheon, STANDARD Missile-3, and the Lightweight Exoatmospheric Projectile (LEAP), nebo s využitím soustředěné energie, jako např. technologie výkonového laseru.

Systém velení a řízení poskytuje velitelům údaje o cizí balistické raketě i údaje o automatickém sledování ze senzorů, pro nejúčinnější a efektivní reakci, přímé řízení a navedení zbraňových systémů k ničení rakety a podklady k součinnosti s orgány národního velení při vyhodnocení ztrát, účinnosti a zbývající doby do dopadu rakety na zem. V případě Česka se má údajně jednat o základnu s antiraketami, podobnou základně ve Fort Greely.

Jak by taková základna vypadala

Podívejme se na to, jak asi může taková základna vypadat, jak může být uspořádána a co všechno může obsahovat. Řada informací je totiž běžně dostupná na internetu. Jedná se o zodolněné objekty s veškerým technickým vybavením, umístěné až na výjimky zhruba do 40 metrů pod zemským povrchem. Samotné stacionární železobetonové odpalovací zařízení (tzv. silo) je hluboké asi 24 metrů. Uvnitř je umístěna antiraketa o délce přibližně 16 metrů a hmotnosti 25 tun (přičemž více než 20 tun hmotnosti představuje pevné palivo). Nikde není stanoveno, kolik antiraket musí na takové základně být – může jich být 10, ale teoreticky také jen jedna. Záleží to na spoustě okolností. V případě Evropy se hovoří o 10 antiraketách. Pro zajímavost - cena jedné antirakety je asi 40 miliónů dolarů. V návrhu rozpočtu Agentury protiraketové obrany MDA (Missile Defense Agency) je na fiskální rok 2005 uvedeno, že na třetím místě v zahraničí (v Evropě) by mělo být v budoucnu rozmístěno deset antiraket. Základna nejsou jen antirakety, ale i důmyslný datový a informační systém, prostředky zabezpečení, zázemí pro obsluhu a další. Důležité je, že nad povrchem by nebylo prakticky znát, že zde nějaká základna je. Těsně před odpálením se má odsunout železobetonový kryt a umožnit start antirakety přímo ze svého podzemního sila (tzn. že antiraketa se ani nepřekládá na odpalovací zařízení, ani nedoplňuje palivem). Jedinými průvodními znaky přítomnosti by pravděpodobně byly anténní soustavy systému velení a řízení. Logicky – rádiové spojení musí být nad povrchem a bez spojení není velení, resp. bez spojení by nebyla odpálena jediná antiraketa. Nutností jsou i zpevněné příjezdové komunikace, oplocení a technické prostředky zabezpečení. Sila mají být umístěna s určitým odstupem řádově několika stovek metrů. Z toho vyplývá, že výstavba protiraketové základny by si vyžádala zabrání relativně rozsáhlého prostoru se zákazem vstupu. Podobná základna je mimo zmiňovaného Fort Greely budována rovněž na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Ta v České republice by tedy pravděpodobně byla třetí.

Kolik lidí má zajišťovat provoz základny

To byla technika, ale českého občana asi bude také zajímat kolik Američanů by zde mohlo působit. Jak uvádí František Šulc z Lidových novin, základna v České republice má být podobná základně Fort Greely na Aljašce, kde je v silech již devět antiraket. Provoz základny ve Fort Greely údajně zabezpečuje 110 příslušníků Národní gardy. Jsou mezi nimi nejen operační důstojníci, ale i technici, specialisté na komunikace, počítače, ale i tak běžné profese jako provozní, kuchaři, příslušníci bezpečnostní služby i řadoví vojáci. Vzhledem k tomu, že na základně určitě není stanovená pracovní doba od 7 do 15,30 hodin, ale bojová pohotovost se drží non-stop, vychází mi z toho čtyři směny, tzn. po 27 lidech. Nějak mi to nesedí. Ledaže by bezpečnostní služba uklízela a přitom vařila guláš, závady na počítačích a údržbu antiraket prováděli operační důstojníci. Ale vážně – někde je chybné číslo. Spíše by odpovídalo, kdyby 110 lidí byla jedna bojová směna základny s 10 antiraketami. Jenže každá nová směna v počtu 110 lidí by se asi nevozila denně z Ameriky, aby odsloužila směnu a potom se vrátila zpět. Asi by bylo lepší počítat s 4 x 110, tzn. 440 příslušníky a dalšími v systému zabezpečení, suma sumárum 500 až 600 lidí a nikoliv 110. Předpokládejme, že 600 cizích specializovaných příslušníků by zde pravděpodobně mělo mít své rodiny, budou chtít také někde sportovat, bavit se a odpočívat.

Jak by ten technologický zázrak fungoval

Základna, která by mohla být v České republice, by byla součástí komplexního systému obrany proti raketám dlouhého doletu a mezikontinentálním balistickým raketám (ICBM) ve střední fázi letu. Funkce systému je soustředěna na všechny tři fáze balistické dráhy. Má být schopná zjišťovat nepřátelské mezikontinentální rakety bezprostředně po startu a přesně je sledovat ve střední fázi (v kosmu) pro účely výpočtu parametrů jejich dráhy a stanovení předpokládaného místa dopadu. Rakety této kategorie se ve střední fázi své balistické dráhy letu nacházejí několik stovek kilometrů nad Zemí. Základní informaci o místu, času odpálení a druhu rakety, kurs letu má systém získávat ze soustavy senzorů, instalovaných na Zemi, ve vzduchu, na moři i v kosmu.

Počítače mají na základě těchto informací vyhodnotit předpokládané místo dopadu a zároveň veškerý proces navedení antirakety a vypuštění prostředku ničení v prostoru mimo atmosféru EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) tak, aby dosáhl předpokládaného bodu střetu. V závislosti na místu odpálení a typu rakety na to obsluha a počítače budou mít přibližně 10 až 20 minut. Start nepřátelské rakety má detekovat systém infračervených družic systému SBIRS, pohybujících se po různě vysokých oběžných dráhách. Dráha rakety má být dále sledována radary včasné výstrahy (mj. v grónském Thule a britském Flyingdales), a nově vyvíjenými víceúčelovými radary (X-band radary), které mají předávat příslušné údaje do řídícího střediska. Antirakety GBI (Ground-Based Interceptors) jsou umístěny jen na dvou místech (v budoucnu ve třech – i v Evropě), proto musí mít široký rozsah navedení. 2. a 3. stupeň těchto antiraket je použit ze strategických balistických raket Minuteman II.

Místo původních bojových hlavic však nesou prostředky ničení EKV. Jedná se o velmi složitou soustavu o celkové hmotnosti 70 kg, tvořenou senzory, pomocnými motory s tryskami, nádržemi s pohonnými hmotami, komunikačními prostředky, ad., která vyhledá, zaměří, rozpozná a zničí cíl. Prostředek EKV přitom dosahuje rychlosti letu přibližně 5000 m/s. Středisko velení a řízení má všechny nezbytné informace předávat prostřednictvím rozsáhlé sítě komunikačního systému IFICS (In-Flight Interceptor Communications System) až přímo antiraketám. Ty musí být navedeny co nejblíže a do vstřícného kursu útočících bojových hlavic. Optoelektronické a infračervené senzory naváděcí soustavy prostředku EKV mají zachytit cíle až z relativně malé vzdálenosti a přitom musí odlišit skutečnou hlavici od klamné tak, aby byla kinetickou energií, tedy nárazem, spolehlivě zničena. Obrovské vstřícné rychlosti, rozsah prostoru, velikost obou objektů, nutnost rychlé reakce a extrémní přesnost střelby jsou často přirovnávány k projektilu vystřeleného z pušky na projektil vystřelený z jiné pušky. Spolehlivá funkce nesmírně složitého systému je přímo závislá na perfektní činnosti všech komponentů. Jestliže jeden z nich poskytne nepřesné údaje nebo selže, selže i celý systém a balistickou raketu nezachytí.

Smysl protiraketové základny na území České republiky

Hlavní nejasností zatím zůstává schopnost protiraketové základny v Česku bránit území našeho státu. Za předpokladu použití antiraket GBI k ničení balistických raket protivníka ve střední fázi letu (stovky až tisíc kilometrů nad Zemí) by to byly určitě prostory mimo Českou republiku, nejspíše Spojených států. Proč? Antirakety prostě nejsou určeny k ničení balistických raket v sestupné fázi letu, ani prostředek EKV by v atmosféře nefungoval. Přesto je o tom řada našich lidí přesvědčena a výstavbu základny u nás proto podporují. K obraně ČR by musely být použity další zbraňové systémy pro konečnou fázi letu, např. systémy Patriot PAC-3, odlišné svým principem činnosti a provozními možnostmi. Patriot je určen k obraně omezených prostorů, nikoliv celé Evropy. Patriot přirozeně není schopen zničit balistickou raketu velkého dosahu ve střední fázi jejího letu. Do takové výšky a dálky prostě nedostřelí. Ale o nich v této souvislosti americké zdroje stejně vůbec nehovoří. Ideální by byla kombinace obou systémů, ale to není příliš pravděpodobné už jen proto, že by se to neúměrně prodražilo. Ať již jsou důvody k umístění americké protiraketové základny jakékoli, její smysl s ohledem na zvýšení bezpečnosti České republiky je velmi diskutabilní. Mimochodem Poláci se na tento fakt dívají podobně. Spíše půjde o opatření a náš aktivní podíl k posílení kolektivní bezpečnosti.

Veřejná diskuse a podpora veřejnosti

Důležitou součástí této záležitosti musí být veřejná diskuse. A to nejen u nás, ale v celé Evropě. Veřejná, expertní či politická diskuse o protiraketové obraně je však zatím v naší zemi minimální. Je docela možné, že zřejmě od září, kdy bychom měli dostat oficiální nabídku, nás čeká intenzivní mediální kampaň. S rozmístěním cizích vojáků či základen musí souhlasit nadpoloviční většina všech poslanců i senátorů. Jestliže veřejnosti nebude srozumitelně vysvětleno o co tady jde, může se k výstavbě protiraketové základny či senzorů, jako např. radaru včasné výstrahy nebo naváděcího radaru antiraket postavit odmítavě (viz např. výsledky ankety na serveru www.atmonline.cz: 41% pro, 59% proti). Polsko je v tomto směru pravým opakem – diskuse za poslední rok je mnohem živější a hlubší nežli ta česká. K tématu protiraketové obrany byly v Polsku za poslední tři roky vydány tři knihy a zejména od konce roku 2005 v odborném tisku a denících vydány desítky článků o přínosech a možných rizicích zapojení Polska do projektu. Téma protiraketové obrany bylo dokonce zapracováno do vládního prohlášení. Polsko rovněž podepsalo memoranda o porozumění mezi Polským ústavem telekomunikačního výzkumu a firmami Boeing a Lockheed Martin, která vytvoří podmínky pro možné technologické zapojení polských partnerů do projektu, který by mohl Polsku přinést především určité investice do infrastruktury v nejbližším okolí protiraketové základny, např. k vybudování přístupových komunikací, letiště, zabezpečovacích služeb, ad. Polsko ale ještě důkladně zváží všechna pro i proti, než vysloví souhlas. Poláci zatím nejsou stoprocentně rozhodnuti přijmout americkou nabídku, protože se domnívají, že není pro Polsko zcela výhodná. Nepovolí proto výstavbu protiraketové základny na svém území, dokud nebude zcela jasné, že jednoznačně povede k posílení národní bezpečnosti. Polsko má v porovnání s Českou republikou v tomto směru výrazný náskok. Naši politici teď zřejmě mají jiné starosti, než otevírat jakousi veřejnou diskusi. A tak referendum může dopadnout stejně jako v případě vstupu do NATO – nemusí se konat vůbec.

Zapojení dalších evropských států

Velká Británie úzce spolupracuje s USA v oblasti protivzdušné, tzn. i protiraketové obrany. Ve Fylingdales od roku 1963 provozuje radar včasné výstrahy, který byl v roce 1992 zdokonalen pro schopnost celokruhového pokrytí. Nyní má být dále modernizován tak, aby se mohl plnohodnotně zapojit do amerického projektu protiraketové obrany a poskytovat přesná data pro sledování a navádění. Velká Británie usiluje o co možná největší otevření systému protiraketové obrany vůči Evropě a spolupráci evropských spojenců, resp. přenesení celého projektu do NATO. V neposlední řadě je Británie jednou z mála evropských zemí, která má určité technologické kapacity využitelné pro projekt. Do amerického projektu PRO je rovněž zapojeno Dánsko provozem radaru včasné výstrahy na území Grónska u letecké základny v Thule, který vybudovali Američané.

Klíčové otázky k zamyšlení

O tak důležitém opatření je nutné vést veřejnou diskusi. Češi nebudou řešit žádné technologické záležitosti, ani si lámat hlavu nad tím, zda a jak má systém fungovat a z čeho to zaplatí. Pro začátek bude stačit, když si zodpovíme otázku, zda jsme připraveni na to mít na českém území základnu (a je jedno zda malou či velkou) s cizími vojáky. Jde tedy o věc zčásti politickou, zčásti psychologickou a v neposlední řadě i morální.

V této souvislosti se nabízí otázka účelnosti případného referenda. Musíme počítat s tím, že lidé se budou vyjadřovat jen na základě omezených informací, proto nebudou schopni zvážit všechna fakta pro a proti. Lidé by se ale i tak k tomu určitě vyjádřit měli i třeba v nejobecnější rovině. Vždyť se jedná především o občany a jejich pocit bezpečí. Problém je v tom, že do konce září moc času na vysvětlování a objasňování nezbývá. Hrozí i to, že budoucí vláda rozhodne sama bez referenda.

Bez vysvětlování technických detailů srozumitelnou formou a vyvracení nesmyslů a desinformací běžní lidé nepochopí o co tady vůbec jde. Základnu si někteří z nás představují v sovětském stylu a spojují ji s jadernými zbraněmi. Zbytečné jsou obavy z možného výbuchu hlavice a paliva raket. To by již ale asi neplatilo v případě střetu antirakety s jadernou bojovou hlavicí vysoko nad našimi hlavami. Nemůžeme přece znát druh a typ bojové hlavice, ani její chování po zásahu. To přece nelze testovat předem. Lidem postačí ujištění, z čeho nemusí mít strach a naopak, kde případně hrozí ohrožení jejich bezpečnosti. Musí to vědět předem a ne až se tak (doufejme že ne) stane. Některé obavy se rozplynou poté, co se problém objasní. Nejnebezpečnější je ale tvrzení, že tady vlastně o nic nejde.

Je třeba uvažovat dlouhodobý zisk pro Česko. Nejde jen o ekonomický zisk, ten by byl asi zanedbatelný. Jde především o zisk politický, vojenský a výzkumný. Naše vědecko technická základna a specializované české firmy by se určitě aktivně zapojily v oblasti výzkumu a vývoje špičkových technologií.

Důležité jsou otázky mezinárodní a bezpečnostní. Z hlediska našeho členství v NATO by tato spolupráce byla prospěšná. Zvýšení obranyschopnosti samotné České republiky by protiraketová základna pravděpodobně nepřinesla, ale NATO jako celku. Američané a další naši spojenci by zajisté náš vstřícný krok řádně ocenili.

Je nutné ale zvážit i mínusy - cizí rakety a vojáci na svrchovaném území státu jsou jiná káva než vyslání české polní nemocnice, vojenské policie a chemiků do oblastí válečných konfliktů. Jisté však je, že tyto záměry pobuřují Rusko a Čínu. Ruský prezident Vladimír Putin se již k tomuto zámyslu vyjádřil velmi odmítavě a ruský ministr obrany Sergej Ivanov prohlásil, že výstavba protiraketové základny v Polsku nebo v České republice bude mít negativní dopad na celkový bezpečnostní systém NATO. Čína reagovala podobně a pohrozila, že přistoupí k odvetným opatřením.

Musíme předpokládat, že by se i pravděpodobně zvýšilo riziko možného teroristického útoku, nikoliv na samotnou základnu, ale na jiná zranitelná místa v naší zemi. Zavírat před tím oči a tvrdit, že je to málo pravděpodobné, je spíš krátkozraké a naivní, než prozíravé.

S tím přímo souvisí ještě jeden fakt – ze tří protiraketových základen by ta evropská byla nejblíže k zemím, ze kterých by mohly být rakety odpáleny. Udělá tím z hostitelské země zajímavý cíl. Jakmile je totiž takové zařízení (protiraketová základna) vybudováno, stává se daná země pro případ skutečné raketové války tzv. cílem prvního pořadí. Je proto potřeba otevřeně říci, že dnes na území ČR žádný takový cíl není. Pokud by ale zde byla vybudována protiraketová základna, pak by se vše od základu změnilo. Nezdá se vám to samo o sobě rizikem?

Na druhé straně členské země sdružené v obranném společenství NATO nemohou jen očekávat ochranu od mocnějších spojenců, aniž by samy přispěly svým vlastním vkladem. Záměr Spojených států vybudovat na některých vhodných místech v Evropě protiraketové základny k obraně členských zemí NATO lze z tohoto pohledu považovat za nutnou odstrašující prevenci. Neřešit vůbec protiraketovou obranu je podle všeho tím největším rizikem.

Okolo možné výstavby protiraketové základny na našem území je stále mnoho nejasností. Je to hlavně tím, že projekt je stále ve stádiu zámyslu a současně tím, že větší informovanosti přirozeně brání vyšší stupeň utajení celé řady technických a provozních údajů včetně přesného zámyslu americké vlády. Další kroky se dají očekávat na konci léta či snad až na podzim 2006, kdy by měly Spojené státy oficiálně nabídnout možnost zapojení do projektu PRO některé středoevropské zemi. Další kroky musí učinit členské státy NATO, zřejmě již v průběhu summitu NATO v Rize v listopadu 2006. Do té doby by mělo být jasněji i v Česku, zda ano či ne americké protiraketové základně.

Zdroje a obrázky:

• Jane’s Strategic Missile Systems
• materiály Agentury BMDO
• odborný a denní tisk
• materiály firem Raytheon Boeing a odborných výstav vojenské techniky
• www.army.cz
• www.spacewar.com
• www.blisty.cz
• www.missilethreat.com
• www.acq.osd.mil
• www.missilethreat.com
• www.af.mil.com
• www.army.mil
• www.fas.org
• www.nectorsite.com
• www.raytheon.com
• www.ucsusa.org
• www.designation-systems.net
• cndyorks.gn.apc.org
• www.idds.org
• www.boeing.com
• www.iht.com
• nytimes.com
• www.globalsecurity.org

Zpracováno dne 13.7.2006, publikováno v ATM - armády, technika, militaria č.8/2006 Článek lze na internetu najít na adrese http://www.atmonline.cz/analyzy/pro/zakladna.htm, odlud jej přebírám.