Nezamyšlené důsledky války, která měla být „procházkou růžovým sadem“

Ve své monografii „Červen 1941, Hitler a Stalin“ John Lukacs napsal: „nejlepší vojenští odborníci světa předpokládali porážku Sovětského svazu nejpozději do dvou měsíců po invazi do Ruska 22. června 1941.“

Navzdory tomu, že jedinečná německá vojenská mašina se skvěle předvedla, počínaje rokem 1943 byl její útočný potenciál vyčerpán a Němci byli u Stalingradu poraženi. Němci ztratili možnost vyhrát tu válku rok a půl před tím, než byla Amerika schopná provést invazi v Normandii. Nebýt toho, že Hitler oslabil německou armádu v Rusku, nebyla by možnost americká invaze vůbec zvažována.

Lukacs se ve své monografii zamýšlí nad nechtěnými důsledky 22. června 1941. Není ani příliš pozdě ani příliš brzy se zamyslet nad nechtěnými důsledky 20. března 2003.

Před čtyřmi a čtvrt rokem sliboval Pentagon, jeho neokonzervativní poradci a mediální propagandisté Američanům válku jako procházku růžovým sadem, ne delší než 3 až 6 týdnů. O šest týdnů později, 2. května 2003, v nejtrapnější propagandistické komedii historie přistál prezident Bush na letadlové lodi USS Lincoln a oznámil konec hlavních bojových operací v Iráku, v pozadí byla věž ozdobena nápisem „Úkol splněn“ (Mission Accomplished).

Říci pravdu, on stěží začal. O čtyři roky později, v červnu 2007, kdy selhal poslední zoufalý pokus prezidenta Bushe o zvrat formou masivní ofenzívy, je americký útočný potenciál vyčerpán. Nikdy v minulosti nebyla americká armáda tak bezmocná a nikdy neměla tak málo možnosti ovládnout situaci, jako nyní.

Snad nejjasnějším indikátorem toho, že válka v Iráku není pod americkou kontrolou, je prohlášení Turecka o jeho plánu na invazi do severního Iráku, do oblasti iráckých Kurdů. Jak se červen 2007 překulil ke svému konci, oznámil turecký ministr zahraničí Abdullah Gul, že neudělají-li americké nebo irácké vojenské jednotky konec řadění kurdských partyzánů napadajících Turky, vstoupí turecká armáda do severního Iráku a převezme věc do vlastních rukou.

Sdělení ministra zahraničí nešlo nerozumět: „Vojenský plán je připraven do posledního detailu. Byl předložen vládě a ta jej schválila. Nezakročí-li buď irácká vláda nebo americké okupační jednotky, sáhneme po vlastním řešení.“

Tohle ultimatum postavilo Bushe do nemožné situace. Ani irácká vláda ani americká armáda nemají prostředky na to, aby udělaly pořádek s kurdskými partyzány v jejich náhorních opevněních. Američané nejsou dokonce ani s to okupovat pořádně Bagdád. Irácká vláda existuje jen na papíře a najít ji můžete pouze v kancelářích umístěných hluboko uvnitř Američany chráněné Zelené zóny v Bagdádu. A navíc pokud tahle papírová irácká vláda má vůbec nějakou podporu, tak je to podpora Kurdů v severním Iráku.

Zbytek země je ovládán vzbouřenci Sunnitů a shiitskými milicemi. Dokonce i Basra na jihu země byla britskými spojenci vyklízena a ponechána na pospas shiitským milicím.

Přetažené americké impérium nemá žádné jednotky, které by mohlo poslat do severního Iráku. NATO, jehož primárním úkolem bylo ochránit západní Evropu od sovětské invaze, mělo být rozpuštěno před dvěma dekádami. Dnes funguje NATO jako pomocné jednotky americké armády; bylo posláno do Afghánistánu, kde dostává na frak stejně jako před ním Britové a Rusové.

V mlze nekontrolovatelného chaosu požadují viceprezident Cheney, bývalý vyslanec USA v OSN John Bolton a spolu s nimi velká skupina křesťanských a židovských sionistů, aby Amerika zaútočila na Írán, Sýrii a na Hizballáh v Libanonu.

Nezamyšlené důsledky války, která měla být procházkou růžovým sadem, už teď daleko přesáhly možnosti Bushovy administrativy je zvládnout a budou mořit příští vlády řadu let. Pokud by administrace iniciovala nový akt agrese na Středním východě, nebylo už možné nazvat to nedbalostí, šlo by čisté šílenství.

Článek The unintended consequences of the “cakewalk war” vyšel na serveru informationclearinghouse.info 2.7. Překlad: editor.