Policejní stát

Článek s titulkem Police State se objevil v posledním čísle časopisu Insight. Napsala jej Kelly Patricia O'Meara. Volně přeloženo.

"Jsou-li Spojené státy ve válce proti terorismu a k obraně našich svobod, proč tedy zavádějí zákony potlačující tyto svobody?" ptá se zvolna vznikající koalice liberálů a konzervativců. Citují pasáže z nového anti-teroristického zákona, který prošel Kongresem o Halloweenových svátcích a jehož celé jméno je nezvykle dlouhé: Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act. Krátce, jde o USA Patriot Act. Kritikové zleva i zprava říkají, že tento zákon nejen zbavuje Američany jejich fundamentálních práv, ale navíc dělá velmi málo pro to, aby ochránil národ před teroristickým útokem.

Rep. Ron Paul z Texasu je jedním z pouhých tří zákonodárců, kteří hlasovali proti této legislativě. Tito tři kongresmani jsou hluboce rozhořčeni jak obsahem zákona, tak i snahami ocejchovat oponenty. Ron Paul sdělil časopisu Insight: "Je urážkou nazývat ten zákon "patriotickým" a naznačovat tím, že nejsem patriot jen proto, že jsem trval na tom, zjistit nejdříve obsah, a teprve pak jsem hlasoval. Domnívám se, že ten zákon podminovává konstituci, proto jsem byl proti. Nyní jsem byl ocejchován, protože prý nejsem patriot."

Pan Paul také potvrzuje šeptandu obíhající ve Washingtonu, totiž že nový zákon, který bude mít vážný a dalekosáhlý dopad na život každého jednotlivého Američana, nebyl kongresmanům před hlasováním vůbec předložen. "Pokud vím, text zákona vůbec nebyl před hlasováním vytištěn - alespoň já sám jsem jej získat nemohl. Ti, kteří jej protlačovali, hráli s Kongresem hru. Úmyslně drželi zasedání přes noc. Zákon je velmi komplikovaný. Snad jej několik členů Kongresu skutečně četlo, ale zákon zcela jistě nebyl dán před hlasováním všem kongresmanům k dispozici."

Proč? "Je to neobyčejně špatný zákon", vysvětluje Paul, "myslím, že lidé, kteří pro něj hlasovali, to věděli a proto řekli, 'dobře, víme, že je špatný, ale v této situaci jej potřebujeme.'" Snaha získat text zákona před hlasováním narážela na kamennou stěnu neochoty. Dokonce ani komise, která jej tvořila, nedostala celý text k dispozici.

Co je v tom zákonu tak špatného? "Obecně vzato," říká Paul, "nejhorší částí tzv. anti-teroristického zákona je rozšířené sledování nás všech bez náležitého povolení k prohlídce." Paul míní sekci 213 (Authority for Delaying Notice of the Execution of a Warrant), rovněž také známou pod výrazem sneak-and-peek klauzule, která umožňuje policii utajit skutečnost, že něčí obydlí má být nebo bylo prohledáno. Před tím, než tento zákon vešel v platnost, policie musela obdržet povolení k prohlídce a osoba, které se prohlídka týkala, byla o tom zpravena. Kritikové nyní říkají, že jediným hlasováním Kongresu a škrtem pera prezidenta bylo porušeno právo každého Američana dosud garantováno čtvrtým dodatkem Ústavy.

Čtvrtý dodatek chrání před svévolnou a bezdůvodnou prohlídkou a zabavením věcí. Praví se v něm: "The right of the people to be secure in their persons, houses, papers, and effects, against unreasonable searches and seizures, shall not be violated, and no Warrants shall issue, but upon probable cause, supported by Oath or affirmation, and particularly describing the place to be searched, and the persons or things to be seized." (Nesmí být porušeno právo člověka, aby jeho osobní věci, jeho dům, jeho doklady byly bezdůvodně a bez soudního rozhodnutí prohledávány. Povolení prohledat něčí věci bude vydáno (soudcem) pouze v případě důvodného podezření, pod přísahou nebo prohlášením, ve kterém se přesně uvádí místo nebo osoba, které mají být prohledány, a věci, které mají být zabaveny.)

K protestu se připojuje i organizace ACLU (American Civil Liberties Union), podle které existence Čtvrtého dodatku Ústavy je zde proto, aby se podezřelá osoba mohla bránit v případě neregulárnosti prohlídky. Např. policie se může splést v adrese, nebo má oprávnění pouze prohledat ukradené auto, ale nikoliv např. šatník podezřelého. Nyní je možné očekávat například i půlnoční policejní návštěvu.

Paul předvídá i možný průběh prohlídky: "Co se stane," říká, "jestliže osoba těšící se zájmu policie, bude náhodou doma, nebo se nečekaně vrátí a zastihne policejní úředníky nečekaně ve svém vlastním domě? Nemá ponětí o tom, co se děje, nikdo ji neinformoval. Může to považovat za vloupání a použít zbraň. Zákon zřetelně legalizuje tajnou prohlídku a zabavení věcí (tedy v podstatě loupež) a každý, kdo o něm smýšlí, jako proti-teroristickém, by si měl uvědomit, že platí pro všechny občany, nejen pro teroristy."

Ani paní Bernie Sanders z Vermountu (reprezentující nezávislé) nemohla podpořit tento zákon. Vadí jí podobné důvody, jako Paulovi: "Přísahala jsem na to, že budu dodržovat Ústavu Spojených států. Nyní mám vážné obavy, že hlasováním pro tuto legislativu bych fundamentálně svou přísahu porušila. A navíc obsah nové legislativy nebyl podroben vážné debatě ani rozboru."

Prezidentka ACLU a profesorka práva Nadine Strossen říká: "Ta sneak-and-peak klauzule je pouze jednou z mnoha, které budou zřejmě projednávány u soudu. Nejde zde jen o neporušitelnost a posvátnost domova. Jde zde o kanceláře a jakákoliv další místa. Je to zjevné porušení Čtvrtého dodatku Ústavy a předznamenává obrovský problém. Neuvědoměním osoby, které se prohlídka týká, se tato osoba zbavuje možnosti jakéhokoliv protestu, pozbývá svých ústavních práv."

Ještě neuschl inkoust na prezidentově podpisu a FBI už začala nového zákona využívat. Hrstka firem hlásí, že byla poctěna návštěvou federálních agentů požadujících soukromé firemní záznamy. Další ze tří zákonodárců, kteří proti zákonu protestovali, pan Otter (Idaho) poznamenává, že věděl, že ta sekce bude problémová. Pan Otter míní sekci 215, která umožňuje FBI zabavit jakýkoliv dokument na základě autorizace tajným soudem. Ten, komu jsou dokumenty zabavovány, je vázán povinnosti mlčet. Nesmí o tom mluvit ani se svým obhájcem. (Stalinismus věčně živý - pozn. vydavatele.) To je jasné porušení Prvního dodatku Ústavy (svoboda slova) a Čtvrtého dodatku (ochrana soukromého vlastnictví).

Jiní doplňují, že tyto provize dávají uplatňovatelům zákonů více práva, než si zakládající otcové státu vůbec dokázali představit a kriticky porušují občanské svobody slušných Američanů.

Stejně jako většina těch, která měla možnost přečíst si a analyzovat nový zákon, paní Strossen nesouhlasí s vícero částmi zákona nejen proto, že se zdají porušovat Ústavu, ale také proto, že kritické změny, které zákon prosazuje, mají s proti-teroristickým bojem společného buď velmi málo, nebo vůbec nic. "Není žádné spojení mezi tím, co se stalo 11. září a tím, co je v tomto zákoně. Většina věcí zde se nevztahuje k terorismu, ale jakékoliv kriminální aktivitě. Něco podobného se stalo s jiným proti-teroristickým zákonem z roku 1996, který rovněž umožňoval odposlechy a šmírování (byť ne v rozsahu nového zákona), a který byl nakonec policií využíván v boji proti drogám, hazardním hrám a prostituci."

"Hovořím-li o této legislativě," pokračuje paní Strossen, "ráda používám spojení 'tak zvaný anti-teroristický zákon', protože klauzule v něm obsažené jsou použitelné pro jakoukoliv kriminální činnost, a protože pojem terorismus definovaný v tomto zákoně je tak široký, že přesahuje cokoliv, co si lidé pod tím slovem představují." Na podobnou tendenci jiné vlády, sklouznout po kluzkém kopci zachovávání lidských práv, upozornil nedávno britský Guardian. Podle nového britského zákona vyšetřovatelé mají právo obdržet jakékoliv informace od poskytovatelů IS, aniž by k tomu potřebovali povolení soudu. Původně mělo jít o proti-teroristické opatření. Nyní je zákon zneužíván policií k postihu jakýchkoliv, i menších přestupků, např. pomáhá daňovému úřadu najít neplatiče.

Sekce 802 USA Patriot Act definuje domácí terorismus jako jakoukoliv činnost ohrožující lidský život, která je v rozporu se zákonem státu nebo federální vlády a která se zdá usilovat o (a) zastrašování obyvatelstva nebo donucení k něčemu (b) ovlivňování policejních nebo vládních úřadů pomocí zastrašování nebo donucení (c) ovlivňování vlády masovou destrukcí, smrtí nebo únosem. Na svých stánkách ACLU uveřejnila podrobný seznam všech provizí a shrnuje všechny zvýšené pravomoci pro federální šmírování. Zde je několik příkladů:

Nový zákon USA Patriot Act

• minimalizuje soudní dohled nad odposlechem telefonu a Internetu
• rozšiřuje možnost vládních úředníků provádět tajnou prohlídku
• umožňuje státnímu žalobci a ministru zahraničních věcí definovat kteroukoliv domácí zájmovou skupinu nebo sdružení jako teroristickou a okamžitě deportovat členy tohoto sdružení/skupiny
• uděluje FBI široký přístup k citlivým firemním záznamům a souborům jednotlivců, aniž je nutno prokázat evidenci o kriminální aktivitě
• vede k rozsáhlému vyšetřování amerických občanů pro potřeby zpravodajské služby

Konkrétně např. sekce 203 (právo sdílet vyšetřované informace) umožňuje, aby informace zjištěné v průběhu kriminálního vyšetřování byly poskytovány zpravodajským službám včetně, ale nejen CIA. - "To v principu znamená," říkají kritikové, "vytvoření tajné policie." Není třeba soudního rozhodnutí k uvolnění neověřených informací získaných ze zasedání tajné poroty, a poskytnuté informace se nemusejí týkat pouze vyšetřované osoby.

Tato sekce rovněž umožňuje vyšetřujícím složkám sdílet obsah odposlechnutých telefonních hovorů a internetovskou aktivitu se zpravodajskými agenturami. CIA není vázán žádným omezením v tom, jak s těmito informacemi naloží. Může je například poskytnout zahraničním rozvědkám. "To bude mít za následek vytvoření mezinárodní tajné policie," říkají kritikové.

Podle paní Strossen jedním z problémů, které provázejí mnoho sekcí nového zákona, je snížení významu soudu a soudního dohledu vůbec nad prováděnými aktivitami vyšetřujících složek. Je velmi nepříjemné, že vláda bude mít široký přístup k e-mailům a veškeré aktivitě občanů na Internetu a že cokoliv zjistí, může být sdíleno nejen mezi jednotlivými složkami činnými v trestném řízení, ale i se zpravodajskými službami a dokonce s dalšími nespecifikovanými zdroji ze zahraničí. Znovu tedy budeme mít CIA, která se zabývá špionáží vlastních občanů - něco, co tady od roku 1970 nebylo.

Paní Strossen míní operaci CHAOS - ilegální vyšetřování CIA a NSA, při kterém byly tisíce Američanů tajně šmírováno a vyšetřováno kvůli svým postojům a nesouhlasu s válkou v jihovýchodní Asii. (Tehdy ovšem zdaleka nebyly prostředky šmírování tak dokonalé, jako dnes - pozn. vydavatele.)

Tajná prohlídka ovšem není všechno, co nový zákon umožňuje, říkají kritikové. Podle sekce 216 (Modification of Authorities Relating to Use of Pen Registers and Trap and Trace Devices) mohou vyšetřovatelé snadno získat přístup k signálním, přesměrovacím a vytáčecím informacím. Zákon blíže nespecifikuje, co míní těmi "signálními, přesměrovacími a vytáčecími informacemi". ACLU vysvětluje, že jde o informace, umožňující vyšetřovatelům přesně zjistit, která osoba prohlížela kterou stránku na Internetu. Opět policie nepotřebuje žádné zvláštní povolení k získání těchto informací. Postačí jen prohlášení, že požadované informace se týkají probíhajícího vyšetřování.

To je porušením zavedených zvyklostí, kdy je nutno prokázat, že došlo, má dojít, nebo právě dochází ke kriminálnímu činu. Formálně se vyžaduje souhlas soudce. Ale lhostejno, zda soudce věří nebo nevěří policejnímu požadavku, je nyní povinen takové vyšetřování schválit. Stává se tak skutečně pouhým gumovým razítkem; policie dostává potenciálně neomezenou moc k rybářské exhibici.

Vyšetřovatelé má zajímat pouze hlavička e-mailů, alespoň tak je to definováno Kongresem. Ovšem je na vyšetřovatelích samotných, aby hlavičku e-mailu oddělili od obsahu a dále se zabývali jen jí. Kongres tedy plně věří, že si vyšetřovatelé nebudou číst obsah kontrolovaných e-mailů. Neexistuje však žádná ochrana, která by jim to znemožnila.

Chce se tedy po nás, abychom věřili, že vyšetřující složky zajímá pouze kdo komunikuje s kým, ale ne o čem. Citujíce možné politické zneužití, připomínají kritikové, že je to totéž, jako když Clintonova administrativa nebyla schopná vysvětlit, jak je možné, že stovky osobních záznamů Clintonových odpůrců si našly cestu z FBI do Bílého domu.

A to vše je jen několik příkladů sekcí nového zákona a problémů. Kritikové pochybují, že zákon umožní sledovat potenciální teroristy, ale nepochybují o jistotě, že domy a kanceláře budou prohledávány bez vědomí majitele, telefonní hovory a Internet odposlouchávány, nahrávány a dále sdíleny bůhví s kým, a to vše proto, aby se Amerika stala bezpečnou před teroristy.

Paní Strossen chápe úsilí zákonodárců reagovat tvrdě na útok z 11. září, ale stěžuje si, že je to zase ta stará hra. "Vláda má tendenci těžit z průběhu krize. Proto ji musíme stále hlídat. Je to přirozený impuls a v mnoha případech je (vládu) chápu. V jistém smyslu jen dělají svou práci - agresivně se snaží získat tolik moci, kolik jen mohou. Ale proto a právě proto máme systém kontrol udržujících v naši vládě rovnováhu. A to je rovněž důvod, proč jsem tak nazlobená. Kongres v tomto případě úplně selhal a hrál mrtvého brouka." (Poznámka vydavatele: paní Strossen je ovšem velmi naivní, považuje-li celou akci kolem nového zákona jen za jakýsi dobromyslný omyl zdůvodněný tím, že vláda se jen snaží dělat svou práci dobře. Paní Strossen si nedokáže představit, že mohlo jít o promyšlené uchopení moci.)

"Tato legislativa by útoku na WTC stejně nezabránila (kdyby už předtím existovala)", říká Paul a pokračuje: "Proto si myslím, že vzdát se našich svobod a práv výměnou za více bezpečnosti, kterou stejně nelze garantovat, je nesmysl. Vážně věřím, že je to omezení našich svobod. Konec-konců, mnoho věcí v tom zákoně se týká financí, sledování a zavírání do vězení."

"Naše práva byla značně omezena nejen našimi soudy, ale i Kongresem. Ať už to byl Kongres ochotně se vzdávající svých práv a povinností, nebo nedostatečně nezávislé soudy, je zde vidět nedostatek ostražitosti před kluzkou cestou dolů a nedostatek respektu a lásky k naším svobodám. A co si Paul myslí o tom, co by řekli zakladatelé našeho státu k tomu zákonu? "Považovali by to za důvod k revoluci. Kvůli tomu přece také bojovali," říká Paul a směje se: "Oni ovšem bojovali proti mnohem slabšímu útisku."

Konec článku

Poznámka vydavatele

Článek vyšel v Insight 9. listopadu. Předpokládám, že jej četlo na milion lidí. Hádejte, co se stalo a jaká byla jejich reakce? Vůbec žádná. Článek zapadl, aniž by vzbudil větší pozornost. Lidé tomu prostě nevěří. Od té doby, co byla výuka historie na amerických školách omezena na absolutní minimum (a to ještě jen na americké dějiny), nikdo příliš nepátrá po paralelách v historii.

Pro ty z vás, které to zajímá, neškodí si připomenout situaci v Německu z roku 1933. Leccos tehdy a nyní vykazuje až zarážející podobnost.

Po té, co v lednu 1933 šestaosmdesátiletý maršál Hindenburg s nechutí a po mnoha odmítnutích jmenoval Hitlera kancléřem, bylo nutno v rámci úplného uchopení moci zrušit v Německu poslední demokratické svobody. První den v úřadě vmanipuloval Hitler Hindenburga k rozpuštění Reichstagu a vyhlášení nových voleb naplánovaných na 5.březen.

22. února Göring sestavil pomocnou policejní padesátitisícovou armádu ze složek SS a SA a o dva dny později tato armáda vyrabovala sídlo vedení komunistické strany. Prý se tam našlo množství dokumentů potvrzujících plán komunistů k převzetí moci.

Koincidenčně, čtyřiadvacetiletý komunista Marinus van der Lubbe se rozhodl zapálit Reichstag. K provedení činu si vybral 27. únor. Historikové se dodnes přou o tom, nakolik jednal van der Lube sám a nakolik byl zmanipulován, nebo dokonce přímo najat Hitlerovou stranou. Pravdu se asi nikdy nedovíme. Když vyšlehly první plameny, SA jednotky vedené Karlem Ernstem použily podzemní chodbu z Göringovy rezidence do Reichstagu, aby požár ještě podpořily. Vstoupily do budovy Reichstagu, rozlily zde benzín a rozházely zápalné bomby. Pak se stejnou cestou vrátily. Požár už nic nemohlo zastavit. Van der Lube byl krátce nato zatčen, obviněn a nakonec popraven. Hitler využil požáru Reichstagu k obvinění komunistů a k potlačení posledních demokratických svobod.

Už 28. února požadoval kancléř Hitler vyhlášení mimořádného stavu z důvodu ohrožení bezpečnosti státu (nezní vám to povědomě?). Přesvědčil Hindenburga k vydání mimořádného opatření "Pro ochranu státu a občanů". V mimořádném opatření se pravilo: "Omezení osobních svobod, včetně práva na vlastní názor, svobody tisku, práva shromážďovacího, sledování poštovních zásilek, telegrafů a odposlech telefonů, domovní prohlídky, zabavení věcí je nyní tímto příkazem umožněno.

Co následovalo pak, všichni víme. Drobný detail: Je zvláštní, že Hitler sice prosadil domovní prohlídky bez soudního příkazu, ale aby byly tajné, to ho nenapadlo. Na to přišel až Bush. Někdy je žák lepší svého učitele.

Je tak těžké si představit, že se historie opakuje?

Doplnění 24.11. Byl jsem jedním čtenářem upozorněn na knihu The Ominous Parallels profesora Dr. Leonarda Peikoffa. Jemně mi bylo vytčeno, že se sluší uvést zdroj své úvahy o podobnosti mezi dnešní Amerikou a tehdejším Německem. Musím se ospravedlnit. Našel jsem si informace o knize profesora Peikoffa na Internetu až po upozornění zmíněného čtenáře. Skutečně to vypadá tak, že mě napadlo totéž, co jeho. Ovšem on to předpovídal už před dvaceti lety a ke svému názoru došel na základě sociologického a filosofického rozboru chování společnosti. Já jsem pouze porovnal historické podobnosti mezi tehdejším a dnešním uchopením moci. Ale od profesora Peikoffa jsem neopisoval. To opravdu ne.