Rozloučení se Zvědavcem

Odcházím ze Zvědavce z donucení, i když nemohu říci, že bych sám někdy nepochyboval. Není snadné psát články, které mají vyzývat k zamyšlení, dát lidem podněty k hledání skrytých příčin problémů ve společnosti, a přitom číst tolik nevybíravých útoků na vlastní osobu. Přesto jsem člověk, který se nedá zastrašit ani odradit lidskými poklesky či arogancí, pokud je přesvědčen, že jde o dobrou věc. V případě pana Stwory to tak asi není, protože se zalekl výhružných dopisů, které mu přicházely do vlastní pošty, a tak po krátké cenzuře a mém posledním článku podlehl docela. Nutno ovšem přiznat, že pan Stvora má na otázku „dobré věci“ jiný názor, než já. Na závěr mého působení na Zvědavci si dovolím vyjádřit jen pár myšlenek.

Milí čtenáři, přiznám se, že mé vystoupení na Zvědavci byl mimo výše uvedené motivy také trochu experimentem. Věděl jsem co píši i jak to píši. Mým cílem nebylo nikoho manipulovat, ale zjistit, do jaké míry jsou lidé otevřeni novým pohledům, hledání netendenčních řešení současného neutěšeného stavu ve společnosti. K tomu, aby člověk vyvázl ze svých stereotypů myšlení, je jistá provokace nutná. Zvědavec je politický magazín a je zaměřen na kritické a kontroverzní postoje k politice současných vlád. Myslel jsem si, že je to správné místo i pro můj záměr. Mýlil jsem se. Tepat do politiky je sice prospěšné, ale mělo by se vědět, jaký model soužití lidí podporujeme. Protože politika byla vždy o řízení obce, o prosazování jistých principů soužití, které jsou zakotveny ve společenské smlouvě, tedy v ústavě. Pokud nejsme schopni vnímat sami sebe nezaujatě, pokud jsme v rozporech ve věci základních otázek soužití na té nejnižší úrovni, pokud o tomto soužití nechceme ani rozumně diskutovat, je celý politický systém postaven na vratkých základech.

Ověřili jsme si na mých článcích, jak jsou mnozí lidé ochotni zatracovat rozum, mluvit o instinktech, které nám vládnou a jsou rozumem nepřekročitelné, a vedle toho nejsou ani v nejmenším schopni tyto instinkty uznat v jejich nahé podstatě, pokud to nevyhovuje jejich fixním představám, jak mají být účelově svázány a omezeny v zájmu jistých morálních pravidel. Tato pravidla jsou ovšem v historických základech postavena na rozumu a na kořenech helénské civilizace. A ta byla striktně patriarchální. Veškeré genderové snahy o změnu hodnotových měřítek mezi pohlavími směřují k likvidaci patriarchátu. Bohužel jen bourají a nic nového nestaví. Tradiční rodina musí fungovat patriarchálně, není citovým rájem ani místem prostého vyhovování. Má své existenční opodstatnění a milostná láska není jejím setrvalým pojivem. Jiná sociální struktura postavená na rovnosti pohlaví a volnějším naplnění citových i sexuálních potřeb při zachování rodové kontinuity je pro současné myšlení lidí nepřijatelná. A to pro ženy i pro muže. Dlužno podotknout, že mám na mysli lidi zakotvené v moderní a dominantní nadcivilizaci. U izolovaných a starších kultur tomu tak není ani nebylo. Matriarchát nikdy v historii neexistoval a existovat nebude.

Jakákoliv kritika je mlácením prázdné slámy, pokud nenabízí alternativní řešení. Zjistili jsme, že nabízet lidem nový pohled či řešení nevycházející z jejich většinového názoru nemá smysl. Když tak jen velice mírně a velice opatrně s rizikem nepochopení. Obecný lid mě odsoudil jako nebezpečného blázna nebo fašistu a uvalil na mě cenzuru. Vyplývá z toho pro mě nemilé zjištění. Obecný lid má znaky stáda a jako se stádem s ním musí být zacházeno mocí, musí mu být dán výměr pastvy a plot nabitý elektrickým proudem, aby měl objektivně určené hranice, kam smí a jaký prostor je mu zapovězen. Jisté je, že ten zapovězený prostor je tím rozlehlým světem, kam mohou svobodně létat jen vyvolení. Netěší mě to a ztrácím víru v sílu svobodného ducha i veškeré duchovní snahy o nápravu úpadku společnosti apelující na rozum. Mocným budiž tato epizoda stvrzujícím mementem.