Patriarchát nebo matriarchát?

Patriarchát znamená v terminologii sociálních věd dominantní úlohu muže ve společnosti. Jde o pojem moderních společenských věd a historie k němu nenalézá ekvivalent. Těžko budeme hledat ve filozofických spisech minulosti téma, které by řešilo otázku vlády z hlediska výběru pohlaví. Je to jednoduché, veškerá moudrost o hodnotě a obsahu lidského bytí civilizovaného světa brala za prostý fakt patriarchální způsob fungování rodiny i obce a neměla žádnou potřebu o něm polemizovat. Člověk byl jeden a jako jeden muž hledal smysl i ctnosti, které by vedly k blahu obce a celé lidské společnosti. Teprve moderní věk objevil ženu v její podřízenosti a nahotě jako člověka, který se hlásí o svá práva. Ty práva jí přiřkl. Zanikl tím však patriarchát?

Feministické hnutí posledních dvou století pozvedlo v očích myslitelů i politiků ženu na úroveň člověka. Nyní již není pod pojmem člověk v otázkách obecných věcí zahrnut pouze muž, dále však zůstal člověk jeden jako jeden muž. Co tím chci říci? Nepochybně to, že žena jako člověk má dnes všechna práva jako muž, může volit jako muž, může být zaměstnána jako muž, jakmile se však vrátí ke své roli ženy, přestává být člověkem a stává se opět ženou v tradičním smyslu patriarchálního chápání rodiny a obce. Co to pro ni znamená?

Žena jako člověk byla zařazena do pracovního procesu a byl jí předán plný podíl odpovědnosti za stav i celkové směřování společnosti. Zcela jinak tomu ale je, když se z veřejného života vrací do soukromí a ke své rodině. Zde je od ní požadováno, aby byla věrnou manželkou, starostlivou matkou a pečovala o rodinný krb. Přitom by měla být podřízena autoritě muže, tak to žádá křesťanská morálka, protože ten kdo slouží Pánu, musí umět poslouchat. Rodina je základ státu. A koho jiného by měla žena poslouchat ve své rodinné službě než muže? Nesouhlasíte? Říkáte, máme rovnoprávnost a žena už dávno není služkou svého mužského protějšku? Já říkám ne. I v tom posledním torzu rodiny, které zbylo z dřívějších úplných rodin ve formě rodiny nukleární, tedy přímých rodičů a jejich dětí, stále vládne patriarchát. Proč? Protože v manželském páru, kdy má být žena věrnou sexuální partnerkou a zároveň obětavou matkou, ve smírném rodinném svazku, který má vydržet alespoň do dospělosti svých dětí, to ani jinak nemůže fungovat. Někdo musí mít poslední slovo bez diskusí o tom, komu takové právo náleží. A ten, kdo takto nese odpovědnost za svá rozhodnutí, nemůže být zároveň jejich poslušným vykonavatelem. Stran ženy nejde o žádné ponižující postavení, tak jako není ponižující pro vojáka podrobit se rozkazům svého velitele.

Podívejme se však na celou věc nezaujatě a bez předsudků. Všechny snahy o plnohodnotné začlenění ženy ve společnosti se dnes vybíjejí v takových věcech, jako jsou rovné pracovní příležitosti, podíl žen na státní správě či zastoupení žen v politice. Veškeré feministické hnutí se pochlapilo a řeší problémy tam, kde nejsou. Žena jako člověk je přece rovnoprávná, žena jako člověk může zastávat libovolnou veřejnou funkci. Feministky stejně jako filozofové od okamžiku, kdy dosáhly rovnoprávnosti žen, zacházejí s ženou jako jeden muž. Co se děje s ženou jako ženou, nad tím zavírají oči. Aby v rodině přestal platit patriarchát, musely by se totiž vztahy v rodině změnit natolik, že by se zhroutil celý systém sociálního i právního zabezpečení rodiny. A pro něco takového nemá nikdo vůli ani odvahu minimálně proto, že žijeme s podstaty kultury, která si říká křesťanská. Jako první by padl institut manželský. K tomu totiž, aby žena byla v nejužších a intimních rolích ženy rovnoprávná, nemůže být věrnou a oddanou manželkou jednoho muže. Abychom to pochopili, musíme se podívat nezastřenýma očima na smysl manželství vůbec a sexuální vztahy v něm.

Pro muže bylo vždy samozřejmě výhodné mít doma podřízenou ženu, služku a matku svých dětí pod hrdelním trestem nevěry a vedle toho si ponechat možnost radovat se z darů krásy života a ženských půvabů mimo domácí krb. Prostituce bývala v minulosti skutečným uměním, orgie potom výrazem takřka božského vytržení. Muži se dokonce neomezovali jen na ženy, ale hořeli obdivem i ke krásným chlapcům. Filozofové takový stav nanejvýše usměrňovali nabádáním mužů k uměřenosti. Uměřenost ženy manželky byla přirozeně povinná. Manželská smlouva od začátku potírala ženskou sexualitu a tím udělala z ženy nedostatkové zboží. Každé nedostatkové zboží stoupá na ceně, proto žena svobodná, vzdělaná a povolná byla odměnou i výdobytkem mužů silných a bohatých. To jistě přispělo ve své době k žádoucí přirozené selekci a snaze mužů, požívat co nejvyšší úcty. Stejnou funkci má manželství dodnes a jako takové může fungovat pouze na patriarchálním principu, přestože patriarchát ve správě věcí veřejných již přestal existovat. Pro jeho úplné zrušení je nutné zrušit současné pojetí trvalého manželského svazku a dát ženě volnost projevit se ve své plné sexualitě. A ta rozhodně není stvořena pro jednoho muže na celý život. Ženský sexuální potenciál je totiž mnohem vyšší, než je tomu u mužů. Řečeno prostými slovy: Žena může v sexu uspokojit více mužů, aniž by sama ztratila svůj sexuální apetit. Naopak tomu tak není a platí to v drtivé většině případů. Dejte ženě pána a její vášeň rozkvete, ale rozhodně ne pouze pro něho a rozhodně ne v manželství.

Jak by tedy mělo vypadat společenství, v němž má žena přirozenou a plnohodnotnou roli? Žena by měla být smyslným středem, nymfou inspirující k sexuálnímu naplnění ve styku s více muži. Žena nemůže být vnímána jako vlastnictví jednoho muže. Stejně tak ani ona nemůže žádat muže pro sebe, zpronevěřila by se tak vlastní touze a přirozenosti. Žena, zejména pak krásná žena, by měla patřit všem a nikomu. Ona by měla určovat, kdo pro ni bude v dané chvíli žádoucí. Ona by měla usilovat o to, aby byla žádoucí pro toho, koho si vybere. Jen v takovém případě se muž přestane cítit v roli patriarchy. V takových poměrech ovšem nemůžeme chtít, aby rodina a péče o potomstvo byly záležitostí geneticky určeného páru. Výchova dětí a otázky základní existence rodu musejí být věcí celého společenství a jeho kolektivní odpovědnosti, společenství, v němž ženy mají rovnocennou úlohu s muži. Nemohou být podřízené jako služky ani nadřízené jako matky. Nepůjde v žádném případě o matriarchát či patriarchát, ale o výraz toho, čím se uskutečňuje touha lidí po ryzí vzájemnosti.

Zde se plnou měrou ukazuje paradox, jímž aktivistky za rovné příležitosti žen bojují na nesprávné frontě, když mluví o uplatnění ženy ve veřejném životě a o její roli v soukromí mlčí, nebo naopak hájí její privilegia z patriarchálního řádu. Výsostné postavení matky postavené do role „dárkyně života“ a blížence dětí zbavuje muže odpovědnosti za péči o své děti a staví ho do role otce ochránce a vůdce rodiny. Pokud ho žena není poslušná, jako pravý patriarcha ji potrestá tím, že ji zatratí včetně jejích nezvedených dětí. Jinou možnost trestu dnes ani nemá. Dárkyní života není ona, ale příroda. Její přirozené mateřské pudy končí s odkojením novorozence, dále má možnost se navrátit do rovnocenné role s muži, pokud vymění roli matky zpět za roli pohlavně svébytné a svévolné bytosti. Výchova dětí může být potom společnou věcí obou pohlaví a vůdčí roli rodového společenství může převzít muž nebo žena podle úcty, jakou si získá od všech členů. Teprve tehdy bude patriarchát minulostí a matriarchát zůstane pouhým varovným mýtem jako dosud. Dlužno dodat, že cesta ke konečnému vítězství ženy v jejím uznání jako rovné partnerky muže je v rukou žen, v jejich změně přístupu k mužům, v jejich změně sexuálního chování, kdy jednoduše převezmou iniciativu v souladu s vlastní přirozeností. Z muže dobyvatele se tak stane pouhý objekt sebevědomého a neskrývaného zájmu.