Prodejná česká inteligence od Gottwalda k Havlovi

Několik článků otištěných na internetových stránkách Britských listů z poslední doby mělo velmi inspirativní ráz. Jednalo se o článek socioložky a bývalé disidentky J. Šiklové „Jak jsme se učili marxismus“ a dále pak o diskusi o známém prosudetoněmeckém aktivistovi a „renomovaném“ politologovi ( a jak jsme se dozvěděli z článku D. Kroupy, rovněž disidentovi) R. Kučerovi ( ten ovšem své disidentství v 70. letech stihl současně se svým členstvím v KSČ, což je bezesporu unikát, který by měl vejít do dějin – nebo jich bylo víc?).

Studovat formy výuky marxismu na českých školách, po čemž volala J. Šiklová, je bezesporu zajímavé a chvályhodné. Ještě zajímavější je ale sledovat počínání české společenskovědní inteligence, její chování, názory, myšlenky i „myšlenky“ a někdy doslova názorové veletoče.

Na článku J. Šiklové není nejzajímavější ani tak to, jak neskutečně hloupě se v 50 letech vyučoval marxismus ( to totiž skoro všichni v této zemi už tehdy věděli). Ostatně sama J. Šiklová se nedávno na TV obrazovkách v souvislosti s plánovanou americkou základnou u nás „proslavila“ větou „Raději se mýlit s Američany než mít pravdu s Putinem“, která jako by z oka vypadla sloganu „Raději se mýlit se stranou, než mít pravdu mimo či proti ní!“, kterým na sebe kdysi halekali rudí soudruzi.

Zajímavé je naopak to, jak reflektuje (či naopak nereflektuje) samu sebe. Tedy evidentně jako „oběť“ tohoto režimu.

Jenže studovat v „rudých“ letech 1953- 1958 tak prestižní a ideologií prosáklou školu, jako byla Filosofická fakulta, to přece muselo znamenat jasné přimknutí se k „budovatelskému“ nadšení tehdejší doby. Nejen tedy u přijímacích zkoušek vychvalovat soudruha Stalina a Komunistickou stranu Československa i Sovětského svazu (našeho osvoboditele!), ale v průběhu studia absolvovat bezpočet aktivit sloužících k šíření „komunistické ideologie“ (ještě samozřejmě patřičně zprzněné) mezi pracující lid ( ten ale v té době byl inteligentnější než tehdejší „inteligence“). A aktivní zapojení do svazu mládeže ( školení a „umravňování“ méně zdatných kolegů). A možná i vstup do KSČ….

Ve svém článku se J. Šiklová také nepřímo, ale přesto chvályhodně přiznává i k tomu, že sama nějakou tu odrůdu marxismu v té době nejspíš také učila. Třebaže nakonec „raději honem otěhotněla a ukončila zcela legálně tuto část své kariéry“.

Role české inteligence v poválečném období je mimořádně zajímavá. Začala jako rudá smršť, která po únoru 1948 vymetla z českých vysokých škol všechny pro tehdejší ideology nezávislé a nestravitelné elementy. Řada studentů, ale i profesorů byla tehdy „vyakčněna“ přímo rukama svých vlastních kolegů či žáků.

To, že na vysokých školách i v humanitních oborech stále působily některé zajímavé osobnosti překvapivé není. Jednak proto, že předcházející „buržoazní“ éra prostě těch zajímavých osobností na akademické půdě produkovala nesrovnatelně více (včetně těch, kteří se sympatiemi pohlíželi na komunistickou ideologii). A jednak proto, že nová, „socialistická“ inteligence tehdy prostě ještě nebyla po ruce.

Tehdy ještě ne.

O pár desetiletí později to ale bylo už jiné. Jaká tedy byla tato nová česká společenskovědní inteligence, když tu původní, tu, která ještě nebyla tak beznárodní a také byla neskonale inteligentnější, bolševici po únoru nemilosrdně zlikvidovali? J. Šiklová v souvislosti s inteligencí použila jen jakoby v nadsázce případné slovo, „ta děvka prodejná“. Pro „socialistickou“ inteligenci to platilo vrchovatě.

Komunističtí ideologové nahlíželi na každé učení, teorii a samozřejmě i víru, které se kdy objevily v lidských dějinách, jako na čistě utilitaristický nástroj sloužící výhradně udržení moci vládnoucí třídy. Je tedy jasné, že jinou než tuto úlohu nemohli přiznat ani té své, té rudé a „socialistické“ inteligenci. Úlohu prostitutek moci.

Těm socialistickým „inteligentům“ bychom takovýto osud mohli jedině přát.

Jenže inteligence a její kvalita má i rozhodující vliv na to, co můžeme nazvat duchem či duší národa. Právě ona jej, svými názory, svým chováním a postoji, vytváří, předurčuje, vtiskává do národního či kolektivního vědomí i podvědomí. Z tohoto vyššího hlediska se pak to, co komunisté udělali s českou inteligencí, rovná tragédii.

V době „pražského jara“ v roce 1968 někteří bývalí studenti, po únoru 1948 vyhození z vysokých škol, na nejrůznějších mítincích potkávali řečníky, kteří chvástavě hovořili o „demokratizaci“ a „svobodě slova“ - a s hrůzou v nich poznávali své někdejší kolegy, kteří je osobně ze studia vyakčňovali!

Být poučován o takto ušlechtilých pojmech od někdejších rudých fanatiků musel být hodně pokořující pocit.

Po „sametové revoluci“ v roce 1989 služebný reflex české inteligence zafungoval znovu a naprosto bezchybně. K pohodlným nejen akademickým místům se předtím dostávali hlásáním „marxismu“ a členstvím v KSČ. Nyní se naopak stali kazateli „svobody“ a „demokracie“, čímž dokázali, že mnoho z nich stále zastává starý bolševický názor, že úlohou inteligence je především posluhovat moci.

Mnoho z nás v době „sametové revoluce“ očekávalo, že se „svobodou“ přijde konečně i pluralita názorů. České akademické obci se ale vyhnula širokým obloukem. Byli špatnými učiteli marxismu, ale ještě horšími demokracie, svobody slova a liberalismu.

Jenom tak je možné vysvětlit, proč česká inteligence s takovým doslova hrobovým mlčením prošla tím neskutečným obdobím rozkrádání národního majetku a totálního popření práva a principů morálky (jako třeba že krást se nemá), které v této zemi nastoupilo po roce 1989 a trvá v podstatě dodnes. Jen tak je možné vysvětlit, že si česká „inteligence“ nevšimla ani toho, že „svoboda slova“ ve variantě největších tuzemských médií znamená beztrestné šíření lží a novodobé ( a stejně primitivní) ideologie, jako byla kdysi ta rudá.

Nebo toto mlčení lze vysvětlit tím, že česká „inteligence“ vlastně žádnou skutečnou svobodu nepotřebuje?

Pravdou je, že období po roce 1989 také českou inteligenci k žádné svobodomyslnosti příliš nepovzbuzovalo. Vláda disidentů a uprchlíků z KSČ, kteří v Havlově éře obsadili nejdůležitější a nejodpovědnější funkce ve státě, byla spíš karikaturou „svobody“. Ostatně od „osobností“ s tunami másla na hlavě, ať už z normalizačního období či 50. let, se také nic jiného ani očekávat nedalo.

Zkoumání národní historie se znovu (po kolikáté už?) stalo tabu, a tak nepřekvapuje, že vše se zase, jak příslušníci komunistických elit byli zvyklí, řešilo prázdnými hesly a ideologickými zaklínadly. A také štvanicemi na všechny odpadlíky.

Halasný antikomunismus měl zakrýt jejich vlastní kolaboraci s rudým režimem, křikem o zločinech minulosti chtěli přehlušit páchané zločiny přítomnosti!

Světovému komunismu a jeho české odnoži se tak podařilo v průběhu historie opsat pozoruhodnou parabolu. Od zuřivého a nelítostného nástupu, kdy před 70 lety ( u nás před 40 lety ) vyhladili konkurenční, povětšinou národní nebo křesťanské ( to hlavně v Rusku) elity, přes několik desítek let intelektuálního a duchovního zahnívání a bezuzdné názorové šikany až konečně k  skoro až extatickému vyvrcholení toho chmurného divadla, kterým bylo předání dříve zakázaných slůvek „svoboda“ a „demokracie“ do úst své, desetiletími prověrek a kádrování dokonale vycepované „socialistické“ inteligence.

Lze se divit, že svoboda a demokracie v jejím podání byly asi stejně tak „svobodné“ a „demokratické“, jako kdysi sociální spravedlnost byla „sociálně spravedlivá“ ve stalinských gulazích?