Dva špióni jsou lepší než jeden

Na stole leží včerejší noviny. Zaujal mě v nich redakční článek a nevím, mám-li se pokusit o jeho překlad. Hledím oknem do zahrady, jak ptáčci létají ke krmítku. Sýkorky se rozhlédnou na všechny strany, seberou slunečnicové semínko a rychle mizí. Vrabci sice u krmítka zůstávají, ale pořád se ohlížejí. "To víš", říká manželka, "mají strach o život v genech i když je tu ve městě nic neohrožuje, ani kočka".

Ta situace mě přenesla do minulosti. Pořádně daleko, až do roku 1966. Nejdřív jsem přiletěl do Kanady já a manželka s dětmi o půl roku později. Na podzim r. 1966 jsme byli v Ottawě jen dva Čechoslováci. Kája z Prahy a já z Olomouce. Vzájemně jsme se "sondovali", co jsme zač. A když jsme zjistili, že máme stejně kritické názory na situaci "doma", tyto názory jsme větrali. Jenže nikdy v žádné místnosti - ani v laboratoři, ani v našich podnájmech. Jedině na velkém volném prostranství.

Potom přiletěla na jaře manželka. Když jsme měli potřebu vyměnit si některé "politicky nekorektní názory", šli jsme do koupelny, pustili vodu do umývadla, spláchli záchod a potom šeptali. Prostě by se řeklo, že jsme byli extrémně paranoidní - strašpytli, že jim nebylo rovno.

Ano, báli jsme se. Nebyli jsme mladí furianti, mně bylo přes 35 roků. Báli jsem se případné československé rozvědky, a báli jsme se i Kanaďanů. Naštěstí jen do nástupu "Pražského jara". To, že jsme se báli československé rozvědky snad mohlo být pochopitelné, přece jsme dostali před odletem "doporučení", komu a čemu se raději vyhýbat. Proč jsme se ale báli Kanaďanů? Ve své fantazii jsme si představovali, co kdyby nás zaslechli a naše protistátní výroky nahráli - to by nás mohli časem vydírat, ne?

Nejsou to ale zrovna vrabci a sýkorky na zahradě, kteří mi připomenuli věci dávno minulé - je to jeden článek ve včerejších novinách. Má titulek "Oh say can we CIA?" - zřejmě narážku jak na americkou hymnu tak i na známou Central Intelligence Agency - americkou špionážní službu. Titulek má nalákat čtenáře, aby se poučili o názorech redakce na Canadian Security Intelligence Agency (CSIS) čili kanadskou bezpečnostní špionážní službu. U mě se mu to podařilo, ale jestli vás takové názory nezajímají, ani raději nepokračujte ve čtení, protože teď v podstatě následuje překlad:

"Pan Ward Elcock, ředitel CSIS, prohlásil, že by měla být případná kanadská zahraniční špionážní služba - kdyby se ji rozhodla federální vláda vytvořit - součástí CSIS. Neměla by být samostatná. Jenže v tom se pan ředitel mýlí.

Nebezpečí terorismu znamená pro Kanadu naléhavou potřebu získávat informace v zahraničí. V parlamentu se zrovna projednává v bezpečnostním výboru ministerstva spravedlnosti vládní návrh zákona C-36 proti terorismu. Bude se jím zabývat i parlamentní podvýbor pro bezpečnost státu, jehož předsedou je člen vládnoucí Liberální strany, poslanec Derek Lee.

Přesně řečeno, zákon o CSIS ve své části 12 už dovoluje rozvědce získávat data a vyšetřovat záležitosti, které se týkají kanadské bezpečnosti, kdekoliv na světě. Část 16 dovoluje shromažďovat "cizí údaje" i na území Kanady. Při svém vystoupení před parlamentním výborem pro přistěhovalectví řekl pan Elcock: "Skutečnost je taková, že my provozujeme svoji činnost v zahraničí..... Co se týká ochrany kanadské bezpečnosti, máme v podstatě, jak se domnívám, totéž právo a schopnosti jako má americká CIA..."

Tedy ne tak doslova, ne jako CIA. Zahraniční činnost CSIS spočívá na agentech, kteří jsou ve spojení s lidmi jiných rozvědných služeb. Utajovaná činnost CSIS je velice neobvyklá a je k ní zapotřebí ministerského souhlasu. Krátce, CSIS tedy nedělá téměř nic z toho, co charakterizuje klasickou zahraniční výzvědnou službu CIA, t.j. tajné shromažďování údajů v rozsáhlém množství oborů prostřednictvím zahraničních špiónů a "krtků". Na rozdíl od toho se CSIS zaměřuje na "bezpečnostní" rozvědné záležitosti, které jsou bezprostředně spojeny s přímým ohrožením Kanady.

Takové zaměření Kanadě neprospívá. Jsme členy špionážního klubu Západu, ale kromě "domácích" informací a špionážních údajů získávaných elektronicky prostřednictvím instituce pro bezpečnost komunikací nemáme téměř nic, co bychom mohli nabídnout výměnou spřáteleným špionážním službám. Nemáme-li co nabídnout, neočekávajme, že nám někdo jiný něco nabídne! Bez vlastních zdrojů informací jsme tedy nuceni přijímat to, co se nám nabízí, ale nemáme ani možnost zjistit, mají-li pro nás takové informace nějakou skutečnou cenu.

To ale neznamená, že by měla CSIS získat tuto novou náplň práce. Zkušenosti cizích zemí ukazují, že není dobré mít domácí i zahraniční špionážní službu pod jednou střechou. Tak mají Spojené státy FBI (Federal Bureau of Investigation) a CIA a Británie má MI-5 a MI-6, protože domácí rozvědná služba znamená "protišpionážní službu", čili je obranná, kdežto zahraniční rozvědná služba je "špionážní služba", aktivní a občas morálně zpochybnitelná.

Dejme tomu, například, že do Kanady přiletěl studovat na univerzitě mladý muž ze severní Afriky, který mluví francouzsky. CSIS si ho vezme na mušku. Jednoho dne ho najdou v sexuálně kompromitující situaci a tu zachytí na filmu. O deset let později je tento muž dávno doma a zastává místo úředníka s přístupem k vládním údajům, které svědčí o tom, že tato vláda podporuje teroristy. Kanadský agent mu ukáže dávné obrázky a pohrozí mu, že je zveřejní, jestliže nedostane požadované údaje. Úředník podlehne - a my jsme získali nového špióna. Morálně nechutné? Ano. Ale v boji proti terorismu možná nutné.

Takové vydírání je možná v oné zemi nezákonné. Jenže naše domácí rozvědná služba musí dodržovat naše vlastní zákony. A ty se mohou lišit od cizích. Také schopnosti agentů získávat údaje v Kanadě a v zahraničí se od sebe hodně liší. Je proto nejlepší mít dvě odlišné instituce, které se rozvědnou službou zabývají. Z hlediska nejbližší budoucnosti se ale mohou vyskytnout praktické problémy při budování dvou špionážních agentur. Jedním jsou vysoké výdaje, ale jakmile je agentura v chodu, nepotřebuje moc peněz, podle jednoho odborníka nějakých 20 až 30 milionů dolarů ročně. Nebezpečí terorismu ukazuje, že je taková částka vlastně pakatel. Druhým problémem je čas. Potrvá nějakou dobu, než se dá nová špionážní služba do činnosti, takže vlastně nemáme na vybranou a CSIS by měla převzít nové úkoly aspoň v nejbližší budoucnosti. I tak by ale měla být nová zahraniční služba oddělena od domácí a být pod kontrolou dvou ministerstev. CSIS je nyní řízena generálním solicitorem, ale zahraniční špionážní služba musí spadat do kompetence ministerstva zahraničních věcí. Takový mechanismus usnadní vytvoření oddělené zahraniční služby v budoucnu. Pan Elcock možná nesouhlasí, ale dva špióni jsou lepší než jeden".

Konec překladu. Co dodat? Že to s naším strachem nebylo tak přehnané? Ne - raději perličku z vlastních zkušeností, když ze mě i mé rodiny udělala invaze do Československa v r. 1968 přistěhovalce a tedy potenciálního Kanaďana. Muži od "kanadské bezpečnosti" se mě vyptávali, kdo z mých známých byl ve straně a kdo ne. Snažil jsem se jim vysvětlit, že dělící čára neprobíhala - aspoň v mém okolí - mezi těmi, co platili stranické příspěvky a ostatním obyvatelstvem, nýbrž mezi lidmi, kterým člověk mohl důvěřovat a kterých se musel bát. Přisluhovači bývali odjakživa horší než ti, kterým sloužili. Při těchto "pohovorech" jsem se zmínil o dobrém vojáku Švejkovi. "Znáte ho?" zeptal jsem se s naivní důvěrou Čecha, který si myslel, že všichni lidé na světě znají Smetanovu "Prodanou nevěstu", Čapkovu "Válku s mloky" a Haškova "Dobrého vojáka Švejka". Oba muži zavrtěli hlavou a odpověděli, že v Ottawě o azyl nepožádal, tedy aspoň že oni si toho nejsou vědomi. Koupil jsem jim tedy Švejka v anglickém překladu, v brožovaném vydání za $2.35. Snad jsem trochu zlepšil jejich chápání československých problémů.