Radar - začněme se bavit seriozně

Debata o umístění radarové základny na našem území v rámci vybudování bezpečného obranného systému nejen pro naši zemi, ale i pro celý evropský kontinent je klasickou ukázkou politického nemyšlení nejen naší politické representace, ale zobrazuje i hloubku latentní krize celé euroamerické civilizace kam patří nejen celý americký světadíl, ale i Rusko. Domnívám se však, že nejprve je třeba začít u nás doma a to směrem k rozhodujícím parlamentním stranám. Zde si myslím, že náš volič učinil dobře, když v minulém roce rozdal volební výsledky oním „patovým“ způsobem. Alespoň se nejlépe pozná, kdo je kdo. Takže se pokusme to zjistit a učiňme tak v pořadí odleva doprava.

1. Od našich dnešních komunistů nelze nic jiného očekávat. Zužující se členská základna této strany se ještě nesmířila s ideovým krachem reálného socialismu jako ekonomické kategorie a z ní vyplývající převážně totalitní praxe. Její dnešní vedení pak není schopno, až na vzácné výjimky, nalézt novou alternativu pro zdůvodnění své další existence. Vzdělaní a schopní politici této strany se točí v zajetí minulosti a čekají na zázrak. Nelze se proto divit, že kromě tradičních schémat se k ničemu dalšímu nepropracují a budou pokračovat v destrukci všeho positivního. Z jejich dnešního hlediska je to nejpohodlnější. Jenže stanou-li se v důsledku neschopnosti nalézt novou koncepci, jejími mluvčími v parlamentě mladé dámy, jejichž interpelace se hemží osobními invektivami, budou působit čím dál tím odpudivěji.

2. ČSSD současnosti se v oblasti zahraniční politiky projevila jako naprosto nezodpovědná politická strana, která neumí nic jiného než hlásat naprostou demagogii. Tito sociální demokraté, pokud je za takové lze vůbec pokládat, by si měli uvědomit, že to byli oni, kteří v roce 1998 opustili v otázce našeho přijetí do NATO deklarované referendum. Výsledkem toho bylo, že jsme se stali po prvé v naši novodobé historii agresory a to ještě vůči bratrskému srbskému národu, který v nás historicky viděl vždy staršího vzdělanějšího bratra. Agresora z nás udělala skutečnost, že jsme dali pro tuto válku k disposici náš vzdušný prostor. Na tom nic nemění skutečnost, že pak někteří poslanci této strany jezdili do tehdejší Jugoslávie, organizovali tam humanitární pomoc a účastnili se demonstrativně oslav státního svátku na velvyslanectví této bratrské země. Sešel jsem se tam s nimi jako pozvaný host a bylo mi smutno. O otázce připravované radarové základny museli její představitelé vědět, protože se o této problematice vedla předběžná jednání. A pokud vím, nikdy nedali USA najevo, že jejich stanovisko bude principiálně negativní. Jejich celková zahraniční koncepce je daná jen naprostou servilitou vůči Bruselu, kde tamější společnost byrokratů se těmito záležitostmi kromě občasných deklarací nezabývá. Již jednou jsem napsal, že pokud by chtěli něco podniknout musili by si na to odněkud půjčit letadla. Nakonec i ona tehdejší Evropa, s výjimkou Britanie, v době studené války nikdy zcela neplnila své vojenské závazky vůči NATO.

Zato byli schopni občas používat protiamerickou rétoriku. Když ale Spojené státy chtěli jednou snížit kontingent svých sil v Evropě, hned všichni dostali strach a začali se dovolávat závazků USA. A naši tak zvaní sociální demokraté jsou v tomto ohledu stejní, snad ještě méně chytří než ti v Bruselu. Jsem-li totiž spojenec, měl bych se tak chovat a ne jednat jako zcela bezzásadový kverulant.

Věřme, že snad jednoho dne tomuto vedení přestanou voliči dávat své hlasy a až nastane hodina pravdy, vznikne zde trochu jiná ČSSD. Levici v našich poměrech nikdy zcela nevymažeme.

3. KDU-ČSL se sice chová konsistentně, ale přespříliš prozápadně. Ona je ochotna v oblasti zahraniční politiky přejímat nejen stanoviska Bruselu, ale i USA, aniž se snaží svá jednání zdůvodnit. Domnívám se, že zahraničním expertům této strany schází skutečný pohled na svět.

4. SZ se sice u nás presentuje v ekonomické oblasti jako pravicová strana, což by nemusilo být na škodu, ale otázka umístění radarové základny ukazuje na obrovské rozpory uvnitř tohoto politického seskupení. Trochu humorně řečeno, mít takového vládního partnera, tak je nutno si denně brát prášky pro uklidnění.

5. ODS je jedinou stranou, která má v této věci jasno. V USA vidí záruku své bezpečnosti a to nejen v globálním měřítku, ale i proti případným snahám Německa o návrat sudetských Němců, což by vedlo k definitivní ztrátě naší identity. Jakýmsi historickým mementem je pro ně 21. srpen 1968 a 40 let komunismu. Z tohoto hlediska je zde nedůvěra vůči Rusku. Jako strana byla ODS vždy pro vstup do NATO, ale jasně se slovy svého tehdejšího předsedy Václava Klause postavila proti intervenci vůči Jugoslávii. Nenese také vinu za zneužití našeho vzdušného prostoru, neboť byla v oposici. Nedávné vyjádření

premiéra Topolánka o tom, že se hraje o osud naší civilizace, přišlo trochu pozdě, ale přece. U premiérova stanoviska se však musím zastavit. Jeho povinností je revidovat některá nesprávná stanoviska vůči dnešnímu Rusku a také je tlumočit směrem k USA. Silácké řeči na adresu Ruska jsou k ničemu.

Nyní k obecné světové politice. Tato kapitola se mi píše ne příliš dobře. Připadám si totiž jako někdo, kdo hlásá teorie na jejichž uskutečnění nemá, ale bylo by snad záhodno si přece jen k tomu něco říci, aby na naši politické scéně se situace vyjasnila. A k tomu je nutno říci pár slov:

1. Naše civilizace je skutečně ohrožena. Jsou to zásady i způsob života, na kterých jsme vyrostli. Samozřejmě je to i poměrný blahobyt. Díky vojenské síle USA a jejich bezprostřední připravenosti se zatím žádná z jiných civilizací a kultur nemůže v tuto chvíli pokusit o přímou expansi. Jenže tak všichni činí způsobem migrace. V tuto chvíli jsme ocitli v období, které můj zesnulý přítel historik Antonín Klimek nazval „druhým stěhováním národů“, jde o reálné ohrožení zevnitř. A to více než si sami uvědomujeme. My žijeme totiž způsobem, který již byl jednou vyjádřen slovy „po nás ať přijde potopa.“ Z toho plyne, že naším největším nepřítelem jsme si my sami. Řečeno ústy J. F. Kennedyho, je to naše pohodlnost, sobectví a letargie. Lhostejno, že to citoval tehdy směrem ke komunismu a ne k hrozícímu rozpadu hodnot, které zde byli po tisíciletí budovány.

2. Tento stav jsme si zavinili sami. Stačilo k tomu sto let. První světová válka totiž přinesla historický zvrat v myšlení lidí. Lidstvo se ocitlo v daleko jiné situaci než tomu bylo po Velké francouzské revoluci a skončených Napoleonských válkách. Tehdy se pozvolna začaly sice prosazovat racionalistické myšlenky, ale to již byla záležitost skutečného pokroku, kterým lidstvo procházelo po celou historii. A dominantní postavení Evropy a rostoucí síla Spojených států nebyly nikterak podlomeny. K tomu, v té době sice ještě v latentní podobě, došlo právě po roce 1918. Vznikl příšerný a nelidský experiment v podobě sovětského moci a následně pak nacismus. Oba tyto systémy jsou logickou, ale zcela degenerovanou formou právě Velké francouzské revoluce. Sovětský systém vytvořený pod heslem „vybudování socialismu v jedné zemi“ přes veškerou svou hrůznost a expansivnost nikdy nedokázal zcela zvládnout ani poměry ve vlastním státě jak ukazuje dnešní stav v muslimských zemích bývalého Sovětského svazu. Druhá světová válka pak jen dovršila dílo zkázy. Došlo sice k emancipaci a ekonomickému rozvoji řady asijských zemí, ale liberálně prováděná dekolonizace v Africe, vedla k naprostém krachu, jak demonstruje současná situace. V někdejší kvetoucí Rhodesii, v Kongu a další celé řadě jiných států lidé umírají hlady, což se za oné proklínané doby vlády bílých panů téměř nikde nedělo. Ve Rwandě došlo v krátkém období k tak příšerné genocidě, že autoři projektu „konečného řešení židovské otázky“ blednou závistí Z Latinské Ameriky se stal sud prachu nové formy komunistické revoluce. Kdysi kvetoucí a vyspělá Argentina skončila hospodářským krachem. Výbojné militantní organizace soustředěné pod praporem Islámu pracují ve dne v noci na sebevražedných teroristických za jediným účelem, kterým je světovláda. Svou oporu nacházejí v takových zemích jako je Irán, který je na cestě k získání vlastnictví atomové zbraně. V této zemí je Islám státní ideologii.

3. Za takovéto situace je nutno postavit otázku kdo je kdo. A dojdeme k závěru, že stabilní svět mohou vytvořit jen ti, kdo jsou spojeni tisíciletými ideovými a kulturními vazbami a kde funguje určitá stabilita. V daném případě se jedná o USA s Kanadou, Ruskem a Evropou. Prvořadou odpovědnost mají samozřejmě Spojené státy. Jsou vojensky i ekonomicky nejsilnější zemí světa a to úplně zaslouženě, protože nejenže vždy v obrovské míře přispěly k vítězství v obou světových válkách, ale nesly též rozhodující odpovědnost i v té třetí, ve které se sice nestřílelo, ale svět stál několikrát na prahu šílené apokalypsy. Tuto skutečnost je nutno konstatovat přes všechny chyby, kterých se Amerika dopustila. Jenže být rozhodujícím prvkem světové politiky také znamená mít smysl pro realitu. A ten právě USA ztrácejí směrem k Rusku. Jestliže se pod záminkou falešného ochránce lidských práv začínají Spojené státy starat o poměry na Ukrajině nebo v Gruzii, je jasné, že Rusko si takovou politiku nemůže nechat líbit. Pochybují, že by si něco takového nechaly USA líbit směrem k Saudské Arábii, kdyby se tam Rusko pod záminkou dodržování lidských práv začalo vměšovat. (Že se v této oblasti lidská práva nedodržují ví ostatně každý a Američanům to nevadí. Za to tam ale lidé neumírají hlady.) A činí-li tak ještě za podpory levicově liberálně smýšlející Panevropy, pak se nedivme, že se Rusko připravuje na odvetná opatření, ať již vojensky nebo ekonomicky. Ono je pořád po USA vojensky nejsilnější, na to by se nemělo zapomenout. A že Putin, i když je bývalý představitel KGB nemá dnes nic společného s komunismem, to ví každé malé dítě. Proto základním úkolem dneška je domluva Ruska se Spojenými státy. Třetím faktorem této aliance by měla být Evropa. Evropa jako spolupracující celek národních státu, ale ne žádné politicky integrovaný moloch.To by si měli uvědomit všichni ti Panevropané, kteří si sice stále na něco hrají, ale již dvakrát v minulém století prokázali svou nekompetentnost, naprostou neschopnost chápat realitu a jaký skutečně je. Francie ani Německo již žádnými světovými velmocemi nejsou a spojí-li se, tak jimi opět nebudou. Schází jim totiž k tomu vůle. A vzpomínky na téma, „kde ty loňské sněhy jsou“ vypadají více než směšně. Stejně tak je ukázková neschopnost sdělovacích prostředků, zejména našich, které dohánějí ztracené období studené války ve snaze dělat z Ruska na jedné straně bubáka, na straně druhé je vydávat za něco co ve světě již nic neznamená. Měli by si totiž uvědomit dvě věci:

1. Rusko je vojensky druhá nejmocnější země světa, která je dnes schopna se velmi účinně bránit. Navíc v současnosti jde již o zcela jasně stabilizovaný stát i po stránce ekonomické. Dnes disponuje vedle Japonska největšími zásobami deviz a zlata. Přírodní zdroje Ruska jsou dnes neomezené a Evropa, na rozdíl od USA, je na nich závislá. A dnes nelze již očekávat to, že si Rusové nechají líbit, aby kdokoliv ve jménu zástupné hry o lidských právech se mocensky vměšoval do oblastí, které jsou jejich legitimní sférou vlivu. Mám na mysli Bělorusko, Gruzii i Ukrajinu. Pobaltské republiky svým způsobem vypustili, zde jsou si Rusové vědomi, že někdejší bolševismus byl i rusifikací. Na druhé straně by si tyto národy měly být vědomi svého geografického postavení a neměli by příliš okázale provokovat.

2. Rusko není již komunistickou zemí, ale státem, který se navrací ke své křesťanské pravoslavné tradici. Z těchto důvodů veškeré reminiscence na komunistickou minulost jsou demagogii a hloupostí, která nemá obdoby.

Tito lidé jsou pokračovateli těch, kteří v minulém století hledali vždy nepřítele, kde nebyl a současně ignorovali hlavní ohnisko nebezpečí, které samo již ve své podstatě věstilo příští zkázu. Dnes jsou tyto útoky liberálně levicových evropských intelektuálů principiálně namířeny proti Rusku, v rámci ideologie multikulturní společnosti pak jsou nesmírně tolerantní vůči militantnímu Islámu. Tyto projevy jsou jen neskutečným pokračováním někdejších nositelů usmiřování – a zde je jedno šlo-li ve dvacátých letech o bolševismus nebo ve třicátých letech o nacismus. Ještě dnes se lidé dívají s despektem na snahu Karla Kramáře organizovat intervenci proti komunistům v SSSR. A právě tak málem dopadl v oněch třicátých letech i W. S. Churchill, když kritizoval politiku onoho usmiřování s nacismem. V podstatě, cynicky řečeno, za svůj návrat do velké politiky vděčil jen a jen neuvěřitelné politické hlouposti jistého Adolfa Hitlera, který neuměl chvíli počkat.

Na základě tohoto rozboru bychom měli zaujmout i naše stanovisko vůči umístění radarové základny u nás a raketové základny v Polsku. A zde formulovat zcela zásadně: Jednoznačně stojíme za umístěním naši radarové základny, pokud je namířena dlouhodobě proti hrozbě Iránu a zcela jasně říkáme své ne, pokud jakýmkoliv způsobem bude namířena proti Rusku. Další konflikt v rámci naši civilizace bychom na našem kontinentě již nezvládli. A to je nutno říci zcela jednoznačně na adresu těch, kteří hlásají zásady multikulturní společnosti a na druhé straně ve své příšerné krátkozrakosti vidí úhlavního nepřítele v Rusku.

Jenže o těchto věcech by především měli jednat oba hlavní protagonisté – USA a Rusko. Pokud se dohodnou a naleznou společnou cestu, pak skončí i různé ruské zlomyslnosti vůči USA. Rusko ve své podstatě je solidním partnerem, historicky to naposled dokázal car Mikuláš II, který v roce 1914 šel na pomoc malému Srbsku. Nakonec, na základě přímého příkazu V. I. Lenina, skončil i s celou rodinou včetně dětí pod popravčí četou bolševických vrahů.

Na závěr pak několik slov na adresu Islámu. Toto náboženství se stává čím dále více agresivním. Bylo by naivní považovat jejich sebevražedná komanda za nástroj šílenců. Jsou to lidé, kteří za své představy jsou ochotni obětovat život. Nic méně a nic více, ale myslím, že to zobrazuje trochu jinou skutečnost než na jakou jsme byli do této chvíle zvyklí. Jenže, již dnes máme zde zcela jasně vymezený obdobný politický režim v Iránu. A kdo nám zaručí, že tento pokus o světovou sebevraždou ve jménu svých představ nespustí jednoho dne jeho představitelé. Nejsem žádný ctitel paní europoslankyně Hybáčkové. Souhlasím však s tím, když prohlásila, že zatím byl svět zvyklý na totalitní materialistické režimy, ale dnes jsou zde totalitní režimy duchovní. A k tomu je třeba jen podotknout, že na tuto skutečnost ještě nejsme připraveni. A naši naivní panevropští liberálové ve své politické slepotě pak již vůbec ne. Oni totiž nerozumí ničemu a osobují si právo mluvit do všeho.

Článek mi přišel emailem od pana Kopala. V hlavičce jsem si všiml, že jej poslal na řadu dalších serverů včetně BL, Altermedia, Fragmenty a další.