Sicko

Varování: Tohle je špatný článek. Prozrazuje totiž předem děj filmu a podsouvá vám, co si máte myslet. Pokud si chcete uchovat moment překvapení, doporučuji jej nečíst.

Měl jsem dnes možnost vidět nejnovější film Micheala Moore Sicko. Do distribuce bude uvolněn 29. června, ale jak už jsem psal, na internetu už obíhají jeho kopie. Neodolal jsem. Jaké byly mé dojmy? Řekl bych, že smíšené.

První polovina filmu je opravdu impresivní. Jehlou a nití si muž zašívá velkou tržnou ránu na koleně. Nemá pojištění a tudíž nemá na vybranou. Kamera ukazuje detail rány. Vypadá to ošklivě. Muž se směje.

Jiný muž přišel na cirkulárce o dva prsty a nemocnice (pojišťovna) mu dala na vybranou: Buď mu přišijí zpět prostředníček, což ho bude stát 60 tisíc dolarů, nebo prsteníček za výprodejní cenu (bargain price) 12 tisíc. Vybral si to levnější. Jeho prostředníček teď hnojí půdu na zahradě. Zachránit se daly prsty oba...

„Padesát milionů Američanů nemá žádnou zdravotní pojistku,“ začíná hlas vyprávěče. „Osmnáct tisíc z nich zemře tento rok, prostě proto, že nejsou pojištěni. Ale ten film není o těch, kteří nemají pojistku. Ten film je o těch, kteří ji mají.“

A pak už „jede“ případ za případem.

Stařík pracující v jakémsi provozu zpracování odpadků pro velký supermarket. Věk: 79 let. Měl být dávno v důchodu, ale nemůže si to dovolit. Je sice pojištěn, ale pojišťovna mu neplatí všechny léky, které potřebuje. Nemá na to, aby si je platil sám. A tak pracuje. Dokud totiž pracuje, má a on a jeho žena ty léky zdarma. „Myslím, že budu dělat, dokud nenatáhnu bačkory,“ směje se svraštělou tváří.

Manželský pár, který měl zdravotní pojištění. Jenže pak muž dostal srdeční infarkt a pak další a další. Navíc byla u jeho manželky diagnostikována rakovina. Pojišťovna sice platila, ale tzv. deductible (částka, kterou musí zaplatit pojištěnec z každé hlášené pojistné události) začala narůstat do takových rozměrů, že museli vyhlásit osobní úpadek. Přišli o vlastní dům a stěhují se k dětem, kde budou bydlet v suterénu.

Dívka, které měla autonehodu, čelní srážku. V bezvědomí byla dopravena ambulancí do nemocnice. Pojišťovna odmítla zaplatit zákrok, neboť nebyl „nahlášen předem a schválen“. „Jak jsem měla žádat o schválení, když jsem byla v bezvědomí?“, ptá se dívka.

Atd. atd. Desítky případů. U některých se zdržíme déle, u některých méně. Ale všechny jsou strašlivé. Slzy se derou do očí při sledování těch „malých“ lidských tragedií. A to skutečně. Moore dokáže vyhmátnout to nejcitlivější. Typicky moorovska kamera chvílemi přibližuje, chvílemi vzdaluje objekt, prudké pohyby kamerou navozují autentický pocit amatéra, ve skutečnosti přispívají k dojmu, že jste přímo tam, že s těmi lidmi mluvíte sami. Zdánlivě nezúčastněný hlas vyprávěče, který nad každým případem shrnuje jen holá fakta, je působivý. Velmi účinný je také střih, kdy Moore prokládá jednotlivé příběhy nemocných lidí záběry smějících se politiků a vysokých papalášů některých pojišťoven.

V další části filmu Moore odhaluje viníky. Ukazuje se, že pojišťovny (ruku v ruce s politiky, které mají obtočeny kolem prstů) dělají psí kusy, jen aby nemusely platit.

„Musela jsem tu práci položit,“ říká do kamery mladá sympatická žena. „Nemohla jsem to dále dělat.“ Vychází najevo, že její pracovní náplní bylo sedět u telefonu a sdělovat pacientům, že nemají nárok na zaplacení toho kterého úkonu. Její povinností bylo odmítat, odmítat, odmítat. Za jakoukoliv cenu. Lékaři posudkových komisí, kteří dostávají prémie za každý případ, který ušetří pojišťovně platbu.

„Toto je 'hit man' (hit znamená úder nebo udeřit, man je člověk či muž. V tomto smyslu muž, který má udeřit. V mafiánské hantýrce najatý vrah. Pozn. editora.), říká vyprávěč, zatímco kamera zabírá dobře vypadajícího muže kolem čtyřicítky. „Je placený za to, aby našel v každém případu něco, co by pojišťovně umožnilo vyvléknout se z povinnosti platit.“ „Jdeme po každém případu, jako bychom vyšetřovali vraždu,“ říká ten člověk. Zkoumáme staré chorobopisy pojištěnce, hledáme, zda něco – cokoliv, nezatajil na začátku. Ukáže-li se například, že pojištěnec neřekl pojišťovně při uzavírání pojistky, že měl v mládí třeba zarděnky (příklad), a později měl, dejme tomu, dopravní nehodu, tedy úplně nesouvisející případ, pojišťovna odmítne zaplatit léčbu, protože pojištěnec „něco zatajil“ při uzavírání smlouvy.

Až dosud je celá sekvence záběrů nesmírně přesvědčivá a hádám, že utnout ten film v tom okamžiku, vynesl by možná Moorovi cenu. Jenže přibližně od poloviny se něco stane a Moore se rozhodne, že nám dá sežrat svou dávku propagandy.

Navštěvujeme postupně Kanadu, Británii a Francii. V každé zemi porovnáváme lékařskou péči. Samozřejmě každá z nich vychází proti té americké jako idylka. Ovšem, že pohled je to zjednodušený. Moore vidí jen to, co vidět chce. Neřekl, že například v té Kanadě se čeká 9-12 měsíců na MRI sken nebo na návštěvu u ušního specialisty (moje vlastní, osobní zkušenost). Rovněž je pravdou, že Francouzi mají 35 hodinový pracovní týden, veškerou péči i léky zdarma, pět týdnů dovolené. Ale co už Moore nějak „zapomněl“ sdělit, že ten nádherný sociální systém balancuje na hraně kolapsu, že se stát zmítá v sociálních nepokojích a jeho občany brzy čeká bolestivý přechod do reálu.

První rána do hlavy

Dozvídáme se, že jediný politik, který to kdy myslel s americkým lidem dobře, byla (a je) Hillary Clinton. Ta přece chtěla zavést univerzální medicare (zdravotní péči) pro všechny. A skoro se jí to podařilo, nebýt zlých republikánských politiků a lobistů pojišťoven.

Druhá rána do hlavy (silnější)

Moore objevil na americké půdě ráj. Místo, kde je lékařská péče špičková a zdarma. Kde každý může podstoupit jakýkoliv komplikovaný zákrok, aniž by se ho první ptali, zda má pojistku. Prostě ideál. Ukazovali záběry. Perfektně vybavené operační sály. Rentgeny. MRI skenery. A víte kde to místo je? Ve věznici na Guantanamo. Ti pacienti, kteří mají tak fantastické výhody proti obyčejným Američanům, nejsou nikdo jiný než „enemy combatant“ neboli „nepřátelští bojovníci“. Následují záběry, jak si hrají mezi drátěnými ploty s míčem. Kdo by jim nezáviděl?

Jen mi vrtá hlavou, je-li to tam tak skvělé, proč se nenašel ani jeden Američan, který by se tam dobrovolně nechal zavřít. Takovou otázku ale film neklade.

Třetí rána do hlavy (nejsilnější)

Poslední šok nás čeká v závěru filmu. Moore si najal v Miami loď, tedy tři lodi. Obsadil je Američany, kteří pomáhali odklízet trosky po pádu dvojčat z 9/11 a následkem toho mají dnes těžké zdravotní potíže. Pojišťovny jim odmítají zaplatit nezbytnou péči. Hrdinové Ameriky, na které se Amerika vykašlala.

Následuje černá obrazovka s nápisem: „Homeland Security laws of the United States prohibit the filmmakers from revealing how they get to their destination.“ (Zákony pro vnitřní bezpečnost Spojených států neumožňují tvůrcům filmu sdělit, jak se dostali ke svému cíli.) A co je ten cíl? Inu, ostrov svobody, Kuba.

A jsme tam. Na Kubě. Skupina amerických hrdinů, nemocných odklízečů trosek z 9/11 a Micheal Moore jdou ulicemi Havany. „Kde je tady nějaký lékař?“, ptá se Moore anglicky „náhodných“ hráčů domina na ulici. „No tady za rohem. Tamhle je nemocnice. A lékárna je za druhým rohem.“ „Všechno ve vzdálenosti jednoho bloku?“, naivně se diví Moore. „Ano, všechno. Obvykle je to tak tady všude,“ sděluje „prostý“ kubánský občan.

Lékárna na Kubě. „Můžeme dostat …?“ (následuje jméno léku, které jsem nechytil). „Jistě, jen mi dejte vaše jméno.“ Lékárník si píše jméno a přináší požadovaný lék. „Kolik to stojí?“ „3,20 pesos.“ „To je asi pět centů,“ říká žena, která lék potřebuje, a pláče dojetím. „U nás, v USA, to stojí 120 dolarů... celkem hodně. Zvlášť když žiji z penze 1000 dolarů měsíčně a potřebuji ty léky 2 – 3 každý měsíc.“

A pak ještě navštívíme nemocnici v Havaně, kde je všem Američanům poskytnuta špičková péče. Jsou provedena všechna potřebná vyšetření a určeny diagnózy. Následuje léčba. Vše zdarma. Zpátky se vracejí vypulírovaní, noví lidé.

Kdybych sám nepoznal socialistické zdravotnictví na vlastní kůži, asi bych nad tím také plakal dojetím.

Kupodivu, tak jako v případě vězňů v Guantanamo, ani jeden z nemocných Američanů na Kubě nepožádal o azyl. Všichni se vrátili z komunistického ráje zpět.

Prosím, aby mi bylo rozuměno. V mnoha věcech má Moore jednoznačně pravdu. Téma, které si vybral, je palčivé. Ale Moore nám ukazuje jen jednu stranu mince. Jen to, co chce, abychom viděli. Nevidí a nechce vidět, že i jiné systémy mají problémy. Moore nám nabízí černobílý svět a jednoduché řešení.

Na Kubě jsem byl mnohokrát. Je to nádherná země. Ale prostí Kubánci by rádi vyměnili současný řád za ten americký, o kterém si (jistě naivně) myslí, že je lepší.

Film stojí za shlédnutí. Ale doporučuji vám v polovině se zvednout a odejít. Než začne být film propagandistický. Uchováte si tak v sobě syrový, umělecky dobře zpracovaný pohled na americké zdravotnictví bez příkras. Ostrou obžalobu nemocného systému. Viníka Moore odhalil dobře. Nápravu ale hledejme jinde.

Hodnocení
Násilí	není
Erotika, sex	není
Zbraně ve filmu	nejsou
Filmové triky	nejsou
Počet výbuchů a spektakulárních explozí	žádný
Počet rozbitých automobilů	žádný
Počet mrtvých	žádní
Počet bělošských padouchů	žádný
Počet černých kladných hrdinů	žádný
Počet homosexuálů a lesbiček	žádní
Počet mladých, vnadných žen v roli vedoucích úderných týmů nebo úspěšných manažerek	žádná
Stupeň politické korektnosti (na stupnici 0-5)	0
Stupeň propagandy (na stupnici 0-5)	4
Celkové hodnocení  3

Film si můžete pomocí Bittorrent stáhnout zde: http://thepiratebay.org/tor/3711348/Sicko.2007.DVDrip (680 MB)