451° Fahrenheita

Pozdě v noci se podíval přes pokoj na Mildred. Nespala. Ve vzduchu jemňounce tančila melodie - nacpala si zase do uši Mušličku a naslouchala vzdáleným lidem ze vzdálených míst, očí široce otevřeny a upřeně hledící do hlubiny tmy nad ni na stropě.

Nebyl nějaký vtip o manželce, která celý den jenom telefonovala, takže zoufalý manžel běžel do nejbližšího obchodu, aby se jí odtamtud telefonicky zeptal, co je k obědu? Proč si vlastně nekoupil otofonní vysílačku a nemluvil v noci se ženou, nemručel, nešeptal, nekřičel, neřval, neječel? Ale o čem by šeptal, co by ječel? Co mohl říkat?

Najednou byla tak cizí, až se zdálo neuvěřitelné, že ji vůbec zná. Byl v domě někoho cizího, jako v té jiné anekdotě o opilém pánovi, který přišel pozdě v noci domů, odemkl špatné dveře, vlezl do cizího pokoje, vyspal se s neznámou ženou a brzy ráno vstal a odešel do práce, aniž jeden nebo druhý něco zpozorovali.

"Millle...?" zašeptal.

"Co je?"

"Nechtěl jsem tě polekat. Chtěl bych jenom vědět..."

"No?"

"Kdy jsme se setkali? A kde?"

"Jak to myslíš - kdy jsme se setkali?" zeptala se.

"Myslím - poprvé."

Věděl, že ve tmě určitě vraští Čelo.

Objasňoval jí to: "Když jsme se vübec poprvé setkali - kde to bylo a kdy?"

"No, to přece bylo na -"

Zarazila se.

"Já nevím," řekla.

Zamrazilo ho. "Nemůžeš si vzpomenout?"

"Vždyť už je to tak dávno.

"Jenom deset let, víc ne, jen deset let."

"Nerozčiluj se. Dělám, co mohu, abych si vzpomněla." Zasmála se podivně a její smích se hystericky zvyšoval. "Je to vlastně hrozná legrace, že si lidi nemohou vzpomenout, kde se seznámili s manželem nebo s manželkou."

Ležel a pomalu si mnul víčka, obočí a zátylek. Přitiskl si obě ruce k očím a vytrvale na ně tlačil, jako by chtěl vmáčknout paměť zpět, kam patřila. Najednou mu připadalo ze všeho na světě nejdůležitější vzpomenout si, kde se seznámil s Mildred.

"Vždyť je to jedno." Vstala, byla teď v koupelně a on slyšel, jak teče voda a jak Mildred polyká.

"Ano, myslím, že je," řekl.

Pokusil se počítat, kolikrát polkla, a přišla mu na mysl návštěva těch dvou popelavě šedých mužů, kteří měli v tenkých rtech cigarety, a had s elektronkovýma očima, jenž se plazil hloub a hloub vrstvami noci a kamene a zahnívající pramenité vody - a chtělo se mu na Mildred vykřiknout: Kolik sis jich vzala dnes? Těch tabletek! Kolik si jich vezmeš za chvíli a nebudeš o tom vědět? A tak dále, hodinu co hodinu! Nebo třeba ne dnes, ale zítra v noci. A já nebudu spát ani dnes, ani zítra, ani žádnou další noc bůhvíjak dlouho, když už to jednou začalo. A myslel na to, jak ležela na posteli a dva řemeslníci stáli nad ní, ne sehnuti a plni zájmu, ale vztyčeni, se založenýma rukama. A vzpomněl si, jak ho tehdy napadlo, že kdyby zemřela, on určitě ani nezaslzí. Protože by to zemřel někdo neznámý, tvář z ulice, novinový obrázek, a najednou to bylo všechno tak strašlivé, že se rozplakal, ne nad smrtí, ale nad myšlenkou, že by nad smrtí neplakal, bláhový, prázdný člověk u bláhové, prázdné ženy, jejíž nitro hladový had ještě více vysál.

Čím to, divil se, že je člověk tak prázdný? Kdo ho to vyprazdňuje? A nedávno ta hrozná kytka, ta pampeliška! Ta tomu nasadila korunu! "To je ale hanba, vy nejste vůbec do nikoho zamilovaný!" A proč ne?

Nu, protože když se nad tím člověk upřímně zamyslil, copak mezi ním a Mildred nestojí stěna? A doslova ne jenom jedna stěna, ale vlastně prozatím tři! A pořádně drahé! A ti strýčkové, ty tety, ti bratránkové a sestřenice, ty neteře, ti synovci, kteří v těch stěnách bydlí, ta užvaněná banda opic, která drmolí o ničem, o ničem, o ničem a bodně nahlas, nahlas, nahlas. Od samého začátku si zvykl říkat jim rodinka. "Copak dnes dělá strýček Louis?" - "Kdo?" - "A teta Maude?" - Když někdy přemítal o Mildred, vybavila se mu nejčastěji představa děvčátka v pralese beze stromů (jak je to divné!) nebo spíš děvčátka ztraceného v rovině, kde kdysi bývaly stromy (jejich nehmotné tvary tu člověk všude mohl cítit), děvčátka uprostřed "obývacího pokoje". Obývací pokoj; Jak se teď hodilo brát tohle označení doslova! Ať přišel domů, kdy chtěl, stěny byly vždycky zabydlené a vždycky k Mildred hovořily -

"Něco se musí udělat!"

"Ano, něco se udělat musí!"

"Tak nestůjme a nemluvme tady!"

"Udělejme to!"

"Mám takový vztek, že bych si odplivl!"

O čem to všechno bylo? Mildred nevěděla, jak by mu to vysvětlila. Kdo měl na koho vztek? To Mildred nemohla říci přesně. Co se chystali udělat? No, počkej tady a uvidíš, řekla Mildred.

Počkal tam, aby uviděl.

Ze stěn se řítil uragán zvuků. Hudba ho bombarovala tak prudce, že to téměř trhalo kosti ze šlach; cítil, jak mu drnčí čelisti, jak se mu třesou oči v hlavě. Klesal pod těmi nárazy. Když bylo po všem, bylo mu jako člověku, kterého shodili ze skály na břehu, odstředivá síla mořského víru jím zatočila, vyplivla ho do vodopádu a on padal a padal dolů do prázdna a nikdy - docela - nedopadl - na - dno - nikdy - nikdy - docela - ne nikdy - docela - nedopadl - na dno... a přece padal tak rychle, že se ani stěn nikdy nedotkl... že se... nikdy... docela... nedotkl... ničeho.

Hromobití doznělo v dálce. Hudba odumřela. "Podívej!" řekla Mildred.

A bylo to opravdu pozoruhodné. Něco se stalo. Ačkoliv se lidé na stěnách pokoje sotva pohnuli a nic se ve skutečnosti nevyřešilo, člověk měl pocit, někdo zapjal pračku nebo že ho někdo nasál do gigantického vysavače. Člověk tonul v hudbě a v ryzí kakofonii. - Montag se vymotal zalit potem a blízek zhroucení z místnosti. V ní seděla v křesle Mildred hlasy vedly dále svou:

"Tak teď už bude všechno v pořádku," řekla jedna "teta"

"Jen to neříkej tak jistě," pravil nějaký "bratranec".

"A ty se nerozčiluj!"

"Kdo se rozčiluje?"

"Máš vztek?"

"Proč bych měl mít vztek?"

"Proto!"

"To je všechno strašně krásné," vykřikl Montag, ale na co mají vztek? Co je to zač, tihle lidé? Kdo je ten chlap a kdo je ta ženská? Je to muž a žena, jsou rozvedení, zasnoubení, co jsou? Panebože, nic tady nejde dohromady."

"Oni," řekla Mildred, "prostě - oni se pohádali, víš. Oni se vůbec strašně často hádají. Měl bys na to dávat pozor. Myslím, že to jsou manželé. Ano, jsou to manželé. Ano, jsou to manželé. Proč se ptáš?"

A když to zrovna nebyly tři stěny, které brzy budou čtyři a tím se sen uzavře docela, potom to byl otevřený vůz a Mildred ujížděla rychlostí sto padesáti kilometrů za hodinu přes město, on hulákal na ni a ona na něho, oba se snažili rozumět, co jeden druhému říká, ale oba slyšeli jen řev vozu. "Aspoň to zpomal na minimální rychlost!" zaječel. "Cože?" vykřikla. "Zpomal na osmdesát, na minimum!" hulákal. "Co říkáš?" zapištěla. "Rychlost!" řval. A ona ji vytáhla na sto šedesát kilometrů za hodinu a urvala mu vzduch od úst.

Když vystoupili z vozu, měla v uších pevně zastrčeny Mušličky.

Ticho. Jenom vítr jemně vál.

"Mildred." Zavrtěl sebou v posteli.

Natáhl se k ní a vyňal jí malého hracího broučka z ucha. "Mildred. Mildred?"

"Ano?" Její hlas zněl mdle.

Bylo mu, jako by byl jedním z těch stvoření elektronicky vpravených do štěrbiny mezi fonokolorni stěny, cítil, že mluví, ale jeho řeč nebyla s to proniknout skleněnou bariérou. Mohl jen posunkovat a doufat, že se Mildred otočí a spatří ho. Skrze sklo nebylo možné, aby se jeden druhého dotkli.

"Mildred, znáš tu dívku, o které jsem ti vyprávěl?"

"Kterou dívku?" Skoro spala.

"Tu dívku ze sousedství."

"Kterou dívku ze sousedství?"

"Vždyť víš, tu středoškolačku. Jmenuje se Clarissa."

"Ach tak, ano," řekla jeho žena.

"Už několik dní jsem ji neviděl - přesně řečeno čtyři dny. Nevidělas ji?"

"Ne."

"Chtěl jsem si o ní s tebou promluvit. Je zvláštní."

"Ach, já už vím, kterou myslíš, tu znám."

"Myslel jsem si, že ji budeš znát."

"Ta -" řekla v temnotě pokoje Mildred.

"Co je s ní?" zeptal se Montag.

"Chtěla jsem ti to říct. Zapomněla jsem. Zapomněla.

"Tak mi to řekni teď. Oč jde?"

"Myslím, že je pryč."

"Pryč?"

"Celá rodina se někam odstěhovala. Ale ona zmizela nadobro. Myslím, že je mrtvá."

"To určitě nemluvíme o stejné dívce."

"Ale ano, je to ta. McClellanová. McClellanová. Přejelo ji auto. Asi před čtyřmi dny. Nevím jistě. Ale myslím, že je mrtvá. Rodina se každopádně odstěhovala. Nevím. Ale myslím, že je mrtvá."

"Ale jistě to nevíš!"

"Ne, docela jistě ne. Ale skoro jistě."

"Proč jsi mi to neřekla dřív?"

"Zapomněla jsem."

"Před čtyřmi dny!"

"Úplně jsem na to zapomněla."

"Před čtyřmi dny," řekl tiše a zůstal ležet.

Leželi v tmavém pokoji a nehýbali se, ani jeden, ani druhý. "Dobrou noc," řekla.

Slyšel slabé zachrastění. Její ruka se pohybovala.Postrkovala elektrickou Mušličku, která se sunula po polštáři jako kudlanka nábožná. A už vězela zpátky v jejím uchu a bzučela.

Naslouchal a jeho žena si polohlasem prozpěvovala.

Venku se pohnul stín, zdvihl se podzimní vítr a opět utichl. Ale v tom tichu něco bylo a on to slyšel. Bylo to jako dech vydýchnutý na okno. Bylo to jako řídký proužek zelenavého světélkujícího dýmu, jako pohyb obrovského říjnového listu odvanutého přes trávník a pryč.

Ohař, pomyslil si. Je dnes v noci venku. Je to on. Kdybych otevřel okno...

Neotevřel okno.

Ráno ho mrazilo a měl horečku,

"Nebudeš přece nemocný," řekla Mildred.

Zavřel rozpálené oči. "Jsem."

"Ale včera ti bylo dobře."

"Ne, nebylo mi dobře." Slyšel, jak v salóně huláká "rodinka".

Mildred stála překvapeně u jeho postele. Cítil, že tam stojí, viděl ji, aniž otevřel oči, její vlasy, spálené chemikáliemi, takže byly jako křehká sláma, její oči, zamžené jakýmsi zákalem, který nebylo vidět, ale bylo ho tušit někde hluboko za panenkami, nabarvené, našpulené rty, tělo odtučňovací kúrou vyhublé jako kudlanka nábožná, maso podobné bílé slanině. Nemohl se upamatovat, že by někdy byla vypadala jinak.

"Přineseš mi aspirin a trochu vody?"

"Musíš vstát," řekla. "Je poledne. Spal jsi o pět hodin déle než obyčejně."

"Nevypnula bys telestěnu?" žádal ji.

"Je tam zrovna moje rodinka."

"Nemůžeš ji vypnout, ani když mi není dobře?"

"Zeslabím ji."

Vyšla z pokoje, s telestěnou neudělala nic a vrátila se. "Je to lepší?"

"Díky."

"Hrají můj oblíbený program," řekla.

"Dáš mi ten aspirin?"

"Když tys ještě nikdy nebyl nemocný." Opět se otočila k odchodu.

"No tak teď jsem. Dnes nepůjdu do práce. Zavolej místo mě Beattymu."

"Včera v noci jsi byl legrační." Stanula ve dveřích provázena jemným bzučením.

"Kde máš aspirin?" Podíval se na sklenici vody, kterou mu podávala.

"Ach!" Vrátila se znovu do koupelny. "Stalo se něco?"

"Jenom požár, nic víc."

"Zažila jsem prima večer," řekla v koupelně.

"Cos dělala?"

"Dívala jsem se na telestěny."

"Co vysílali?"

"Pořady."

"Jaké pořady?"

"Jedny z nejlepších, jaké kdy hráli."

"O čem?"

"Vždyť víš, o partě."

"Ach ano, o partě, o partě, o partě." Chtěl zamáčknout bolest v očích a najednou se mu ze zápachu petroleje udělalo špatně, až začal zvracet.

Mildred vstoupila provázena bzukotem. Překvapilo ji to. "Pročs to udělal?"

Polekaně se podíval na podlahu. "S knihami jsme spálili nějakou stařenu."

"Ještě že se koberec dá omýt, to je výhoda." Přinesla mop a dala se do práce. "Byla jsem včera u Heleny."

"Copak na tvé telestěně nešel program chytit?"

"Šel, ale já ráda chodím na návštěvy." Vrátila se do salónu. Slyšel, jak si prozpěvuje.

"Mildred?" zavolal.

Objevila se se zpěvem a lehce luskala prsty.

"Nezeptáš se mě, jak to včera bylo?" řekl.

"Co jak bylo?"

"Spálili jsme tisíc knih. Spálili jsme nějakou ženu.

"No a?"

Salón explodoval rámusem.

"Spálili jsme výtisky Danta a Swifta a Marca Aurelia."

"To byl nějaký Evropan, ne?"

"Něco takového."

"Nebyl to radikál?"

"Jakživ jsem ho nečetl."

"Byl to radikál." Mildred si hrála s telefonem.

"Nechceš na mně, abych zavolala kapitánu Beattymu, že ne?"

"Musíš!"

"Nekřič na mě!"

"Já jsem nekřicel." Najednou se v posteli vztyčil, rozzuřen a zrudlý hněvem a třásl se. V horkém vzduchu řvaly telestěny. "Já mu zavolat nemůžu. Já mu nemůžu říct, že jsem nemocný."

"Proč?"

Protože máš strach, pomyslel si. Jsi jak dítě, které předstírá, že je nemocné, a bojí se zavolat, protože po několika slovech by rozhovor vypadal takhle: "Ano, už je mi líp, pane kapitáne. V deset večer jsem tam."

"Nic ti není," řěkla Mildred.

Montag klesl zpátky do postele. Sáhl pod polštář. Kniha, kterou tam ukryl, byla stále na svém místě.

"Mildred, co bys tomu říkala, kdybych - prostě kdybych na čas nechal zaměstnání?"

"Ty chceš všechno nechat plavat?- Po všech těch letech práce, a jen proto, že nějakou ženskou a její knížky -"

"Mělas ji vidět, Milile!"

"Co je mi do ní, neměla mít knihy. Byla za to odpovědná sama, to si měla uvědomit. Nenávidím ji. Pomátla tě a my teď přijdeme o všechno, o dům, o zaměstnání, o všechno."

"Tys tam nebyla, tys to neviděla," řekl. "V knihách musí něco být. Něco, co si nedovedeme představit, když kvůli tomu zůstane žena v hořícím domě; něco v nich musí být. Jen tak pro nic za nic by tam člověk nezůstal."

"Neměla rozum."

"Měla zrovna takový rozum jako ty nebo já, možná lepší, a my jsme ji spálili."

"To je pro mě jako loňský sníh."

"Ne, žádný sníh; to je oheň! Vidělas někdy spálený dům? Doutná kolik dní. A tenhle oheň pro mne do smrti nezhasne. Bože! Celou noc jsem se snažil v duchu ho uhasit. Jsem z toho už šílený."

"Na tos měl myslet, než ses stal požárníkem."

"Myslet! Copak jsem měl na vybranou? Můj dědeček a můj otec byli požárníci. Dělal jsem prostě bez přemýšlení všechno po nich."

Telestěna hrála taneční šlágr.

"Dnes máš ranní směnu," řekla Mildred. "Už jsi měl být dvě hodiny pryč. Právě jsem si na to vzpomněla."

"Není to jenom ta mrtvá žena," řekl Montag. "Včera v noci jsem myslel na všechen petrolej, který jsem vypotřeboval za posledních deset let. A myslel jsem na knihy. A poprvé jsem si uvědomil, že za každou knihou stojí nějaký člověk. Nějaký člověk si ji musel vymyslet. Nějakého člověka to stálo pořádně času, než ji dostal na papír. A na tohle jsem já předtím nikdy ani nepomyslel!" Vstal z postele.

"Někomu to možná trvalo celý život, než zapsal několik svých myšlenek, které ho napadly, když se rozhlížel po světě a po životě, a pak přijdu na dvě minuty já a bum! Je po všem."

"Dej mi pokoj," řekla Mildred. "Já jsem nic neudělala."

"Tobě mám dát pokoj! To je všechno krásné, ale jak můžu dát pokoj sobě? Nepotřebujeme si dávat pokoj. Čas od času potřebujeme mít opravdu pořádné starosti. Jak je to dlouho, co jsi měla opravdu pořádné starosti. Kvůli něčemu důležitému, kvůli něčemu skutečnému?"

A potom zmlkl, protože si vzpomněl na minulý týden a na dva bledé měsíčky, které zíraly vytřeštěně na strop, a na hada-pumpu se zkoumajícím okem, a na dva muže s obličejem jako z mýdla a s cigaretami, které se jim hýbaly v ústech, když hovořili. Ale to byla jiná Mildred, to byla Mildred tak hluboko v nitru téhle Mildred a s takovými starostmi, s takovými opravdovými starostmi, že spolu ty dvě ženy neměly nikdy nic společného. Odvrátil se.

Mildred řekla: "Tak, teď sis to spískal. Vidíš - venku před domem? Podívej se, kdo tam je."

"To je mi jedno."

"Právě přijel Fénix a nějaký člověk v černé košili s oranžovým hadem na rukávě jde po cestičce sem."

"Kapitán Beatty?" zeptal se.

"Kapitán Beatty."

Montag se nepohnul, ale stál a hleděl do studené běloby zdi přímo před sebou.

"Jdi a pusť ho dovnitř, ano? Řekni mu, že jsem nemocný."

"Řekni si mu to sám!" Přešla několika kroky sem a tam a zůstala stát se široce rozevřenýma očima, když elektrický anunciátor od předních dveří zavolal tiše, tichounce její jméno - paní Montagová, paní Montagová, někdo tu je, někdo tu je, paní Montagová, paní Montagová, někdo tu je - a pak oněměl.

Montag se přesvědčil, je-li kniha pod polštářem dobře schovaná, pomalu vlezl do postele, přihladil si pokrývku přes kolena a na prsou a napolo se posadil; za chvíli sebou Mildred pohnula, vyšla z místnosti a kapitán Beatty s rukama v kapsách vpochodoval dovnitř.

"Vypněte `rodinku`," řekl Beatty a podíval se kolem, na všechno kromě Montaga a jeho ženy.

Tentokrát Mildred neotálela. Naříkavé hlasy v salóně přestaly ječet.

Kapitán Beatty s pokojným výrazem v brunátné tváři se posadil do nejpohodlnějšího křesla. Dal si načas, než si nacpal mosaznou dýmku, zapálil ji a vyfoukl velký oblak kouře. "Jen mě tak napadlo, že sem zajdu a podívám se, jak je našemu nemocnému."

"No a co byste řekl?"

Beatty se usmál a odhalil přitom průsvitně růžové dásně a cukrovou bělostnost svého chrupu. "Všechno je mi jasné. Chtěl jsi mi zavolat, jestli si můžeš vzít dnes volno."

Montag se napřímil v posteli.

"No dobře," řekl Beatty, "vezmi si volno!" Prohlížel si svůj věčný zapalovač, na němž stálo TENTO ZAPALOVAČ ZAPÁLÍ MILIÓNKRÁT SE ZÁRUKOU, a začal nepřítomně škrtat chemickou zápalkou, sfoukl plamínek, škrtl, sfoukl, škrtl, promluvil několik slov, sfoukl. Podíval se na plamínek. Foukl, podíval se na sloupek kouře: "Kdy budeš v pořádku?"

"Zítra. Možná pozítří. Začátkem příštího týdne."

Beatty zabafal. "Tohle sedne dřív nebo později na každého požárníká. Ale potřebuje jen porozumění, aby pochopil, Jak to chodí. Potřebuje znát dějiny našeho povolání. S tím už teď nováčky nekrmí jako dřív. Zatracená pitomost." Zabafal. "Dneska už se na to pamatují jenom velká zvířata." Zabafal. "Já tě do toho zasvětím."

Mildred sebou neklidně pohnula.

Beatty si dal celou minutu načas, aby si to v hlavě srovnal a rozpomněl se, co všechno chce říci.

"Ptáš se, kdy to s tím naším zaměstnáním začalo, jak k tomu došlo, kdy, kde? No, já bych řekl, že to doopravdy začalo někdy v době té záležitosti, které se říká válka Severu proti Jihu. I když se v naší služební knížce prohlašuje, že to bylo dřív. Fakt je, že jsme se nedostali skoro nikam, dokud se trochu nevypracovala fotografie. A potom - film na začátku dvacátého století. Rozhlas. Televize. Věci se začaly dělat pro masy."

Montag seděl v posteli a nehýbal se.

"A poněvadž se začaly dělat pro masy, zjednodušily se," řekl Beatty. "Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí, tuhle, tamhle, po celém světě. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Počet obyvatel se zdvojnásobil, ztrojnásobil, zčtveronásobil. Filmy a rozhlas, časopisy, knihy, všecko se vyrovnalo na stejnou limonádovou úroveň - rozumíš, co říkám?"

"Myslím, že ano."

Beatty se zadíval na kroužky kouře, které vydechl do vzduchu. "Představ si to. Člověk devatenáctého století se svými koňmi, psy, kočáry, pomalým pohybem. A pak, ve dvacátém století - pusť svou kameru rychleji! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na vtip, na senzační závěr."

"Senzační závěr," přikývla Mildred.

"Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti- nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku. Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi (ty ten titul znáš určitě, Montagu; pro vás, paní Montagová, je to pravděpodobně jen podvědomá vzpomínka na nějaký titul), kteří, jak říkám, všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která prohlašovala: Teď si můžete konečně přečíst všechny klasiku: držte krok se sousedem! Vidíš? Z dětského pokoje na universitu a zpátky do dětského pokoje: to je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století nebo o trochu déle."

Mildred vstala a začala přecházet po pokoji, brala do rukou věci a zase je pokládala. Beatty si jí nevšímal a pokračoval:

"Pusť ten film rychleji, Montagu,. honem! Vezmi si všechny ty obrázkové magazíny: Click, Pic, Look, Eye, Now, Flick, Here, There, Swift, Pace, Up, Down, In, Out, Why, How, Who, What, Where, Eh?, Uh!, Bang!, Smack!, Wailop, Bing, Bong, Bum! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů asi tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas!"

Mildred urovnávala přikrývky. Montag ucítil, jak se mu srdce divoce rozbušilo, když natřásala polštář. Právě ho vzala za ramena a pokoušela se ho donutit, aby se posadil a ona mohla polštář vzít, pěkně ho načechrat a položit zpátky. A možná, aby vykřikla a vytřeštila oči, nebo aby prostě sáhla pod podušku a řekla: "Co to tu je?" a s dojemnou nevinností vytáhla ukrytou knihu.

"Skolní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filosofie, dějepis, cizí jazyky; angličtina a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně. Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc, než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a zašupovat kontakty?"

"Ukaž, narovnám ti polštář," řekla Mildred.

"Ne," zašeptal Montag.

"Zip úplně nahradí knoflík, a právě tahle chvilka chybí člověku na přemýšlení, když se ráno strojí; ráno je filosofická doba, a proto melancholická doba."

Mildred řekla: "Ukaž!"

"Jdi pryč!" sykl Montag.

"Ze života se stává jeden jediný kotrmelec, Montagu; všechno je samé bum, bác a hej!"

"Hej!" zvolala Mildred a škubla polštářem.

"Proboha, nech mě být!" vykřikl divoce Montag.

Beatty vyvalil oči.

Mildredina ruka pod polštářem ztuhla. Prsty ohmatávala obrysy knihy, a když rozeznala tvar, objevilo se na jejím obličeji překvapení a potom děs. Otevřela ústa, aby se zeptala...

"Zbavte divadla všeho repertoáru kromě šašků a do pokojů si pořiďte skleněné stěny a hezká světla, která po těch stěnách běhají nahoru dolů jako konfety nebo krev nebo sherry nebo bublinky v šampaňském. Hraješ rád baseball, Montagu, že?"

"Baseball je skvělá hra."

Teď už Beattyho skoro neviděl, jenom někde za kouřovou clonou slyšel hlas.

"Co je tohle?" zeptala se Mildred téměř radostně. Montag si jí prudce lehl na ruce. "Co to tam je?"

"Sedni si!" zařval Montag. Uskočila s prázdnýma rukama. "Nevidíš, že mluvíme?"

Beatty pokračoval jakoby nic. "Hraješ rád kuželky, Montagu?"

"Kuželky? Ano."

"A golf?"

"Golf je skvělá hra."

"A co basketbal?"

"Skvělá hra."

"A biliár, kulečník? A fotbal?"

"Samé skvělé hry, jedna jako druhá."

"Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, co? Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte skvělejší sportovní podívané. Víc kreslených seriálů do knih. Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci. Z měst jsou turistické noclehárny, lidé táhnou z místa na místo jako kočovné tlupy, jdou za přibývajícím měsícem, dnes bydlí v místnosti, kde ty jsi spal dopoledne a já včera v noci."

Mildred vyšla z pokoje a práskla dveřmi. Televizní "tety" se daly do smíchu televizním "strýčkům".

"Teď si vezměme menšiny v naší civilizaci, ano? Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Jen abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů, chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika. Postavy vystupující v této knize, v této hře, v tomto televizním programu jsou osobnosti čistě smyšlené, nemají představovat skutečné malíře, kartografy nebo řemeslníky kdekoliv na světě. Čím víc se zvětšují trhy, Montagu, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotk` něčích názorů. Je třeba šetřit nejvnitřnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé, plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! A oni je zavřeli. Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy, tak to alespoň prohlašovali ti zatracení snobští kritici, rozbředly ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt, říkali kritikové. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojeni a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš, Montagu. Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Bohudíky, celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů."

"Dobře, ale Jak to bylo s požárníky?" zeptal se Montag.

"Ach," v jemné mlze tabákového dýmu se k němu Beatty naklonil, "co se dá vysvětlit líp a přirozeněji? Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo `intelektuál` stalo nadávkou, jak si to také zasloužilo. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach. Jistě se pamatuješ na chlapce ve škole, který byl obzvlášť `nadaný", který se nejčastěji hlásil a odpovídal na učitelovy otázky, zatímco ostatní dřepěli jako hromada vycpaných panáků a měli na něho vztek. A nevybrali jste si právě tohohle nadaného chlapce, když jste po vyučování chtěli někoho zmlátit nebo potýrat? Samozřejmě že ano. Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních; a potom jsou všichni šťastni, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný nebo podle nichž by ses mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl! Bůh ví, kdo by se stal terčem sečtělého člověka? Já? Nestrpím to ani minutu. A tak, když se nakonec všude na světě stavěly domy ohnivzdorné (tvoje domněnka včera v noci byla správná), nikdo už nepotřeboval požárníky pro staré účely. Dostali novou práci, stali se ochránci klidu naší mysli, lidmi, kteří odstraňují náš palčivý, snadno pochopitelný a oprávněný strach z méněcennosti; stali se oficiálními cenzory, soudci a katy. To jsi ty, Montagu, a to jsem já."

Dveře salónu se otevřely, objevila se v nich Mildred a podívala se na ně, podívala se na Beattyho a pak na Montaga. Zelené, žluté a oranžové ohňostroje zaplavovaly stěny pokoje za ní a prskaly a vybuchovaly v rytmu hudby vyluzované téměř výhradně bubny, tamtamy a činely. Pohnula rty a něco řekla, ale zvuky to přehlušily.

Beatty si vyklepal dýmku na dlaň své ruky a prohlížel si popel, jako by to byl symbol, který je třeba rozluštit a vypátrat jeho smysl.

"Musí ti být jasné, že náš civilizovaný svět je tak obrovský, že si nemůžeme dovolit, aby menšiny byly nespokojené a neklidné. Zeptej se sám sebe, co u nás chceme dosáhnout především? Lidé chtějí být šťastni, není to tak? Neslyšels to celý život? Chci být šťastný, říkají lidé. No, a nejsou? Copak je pořád něčím nezaměstnáváme, neposkytujeme jim dost zábavy? Pro to žijeme, pro nic jiného, nemám pravdu? Pro užitek, pro vzrušení. A musíš připustit, že naše kultura nás tímhle přímo zahrnuje."

"Ano."

Z pohybu Mildrediných rtů ve dveřích mohl Montag přečíst, co říká. Pokoušel se nehledět na její ústa, protože Beatty se mohl otočit a přečíst to také.

"Černoši nemají rádi Černouška Sambo. Spalte ho. Bělochům je proti srsti Chaloupka strýčka Toma. Spalte ji. Napsal snad někdo knihu o vlivu kouření na rakovinu plic? A kuřáci brečí? Spalte tu knihu! Žádá se klid, Montagu. Mír, Montagu. Nezatěžujte svými problémy ostatní. Anebo ještě líp: hoďte je do spalovací pece. Pohřby že jsou špatné a pohanské zařízení? Tak je rovněž zlikvidujte. Když někdo umře, za pět minut už se veze k Veliké Peci, všude po celé zemi jsou vám k službám přenosná krematoria, která jsou přenášena helikoptérami. Deset minut po smrti je z člověka jenom obláček prachu. Nevtipkujte o lidech v nekrolozích. Zapomeňte na ně. Spalte všechny, všechno spalte. Oheň je jasný a oheň je čistý."

Ohňostroje v pokoji za Mildredinými zády uhasly. A ona jakoby zázračnou shodou současně přestala mluvit. Montag zadržel dech.

"Tady v sousedství byla jedna dívka," řekl pomalu.

"Teď je pryč. Myslím, že je mrtvá. Nemůžu se ani upamatovat na její obličej. Ale ta byla jiná. Jak - jak je to možné?"

Beatty se usmál. "Tu a tam se to stává. Myslíš Clarissu McClellanovou? Máme její rodinu v kartotéce. Dávali jsme na ně pozor. Dědičnost a okolí jsou zvláštní věci. Za několik málo let si člověk všechny brouky z hlavy nevyžene. Domácí prostředí může nadělat spoušť v tom, co se pokoušíme natlouct lidem do hlavy ve škole. Proto jsme také rok co rok snižovali věk pro přijímání dětí do školky, až je teď skoro vytahujeme z kolíbek. Kvůli McClellanovým jsme měli několik planých poplachů, když bydleli v Chicagu. Knihu jsme nikdy žádnou nenašli. Záznamy o strýčkovi jsou pestré; je to asociál. A to děvče? Byla jak časovaná bomba. Podle toho, co jsem viděl v jejích školních záznamech, rodina ji určitě podvědomě ovlivňovala. Nestála o to vědět, jak se co dělá, ale proč se to dělá. A to může člověka lehce zmást. Začne se pořád ptát proč?, a jestli nepřestane, určitě ho z toho brzo rozbolí hlava. Tomu chudákovi děvčeti je líp, jestli je mrtvá."

"Ano, mrtvá."

"Takových podivínů není naštěstí moc. Víme, jak je zničit v zárodku. Bez hřebíků a bez dřeva dům nevystavíš. Když tedy nechceš, aby stál, schovej dřevo a hřebíky. Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil: ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic. Nech ho zapomenout, že je na světě něco takového jako válka. I když je vláda neschopná, ožralá, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, to všechno je v pořádku, jen když o ní lidé nepřemýšlejí. Mír, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, v kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Namačkej do nich plno údajů, které nejsou nebezpečné, vraž do nich tak nemožné hromady "faktů", až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že úplně `srší` vědomostmi. Potom se jim bude zdát, že myslí; budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojeni, protože fakta toho druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filosofii nebo sociologu, aby si mohli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojeností. Každý, kdo dovede rozebrat a zase složit telestěnu - a dnes to dokáže většina lidí - je šťastnější než člověk, který se pokouší s logaritmickým pravítkem vypočítat, změřit nebo dát do rovnic vesmír; ten nemůžeš změřit nebo dát do rovnice, když zároveň nechceš, aby se člověk cítli jako zvíře a docela osamocený. Já to znám, zkoušel jsem to; vzal to čert. Tak jenom sem s bary a s večírky, s akrobaty a kouzelníky, s odvážlivci, s tryskovými auty, s motocyklovými helikoptérami, se sexualitou a s heroinem, jen víc všech těch věcí, v kterých si přijde na své automatický reflex. Jestli je divadelní kus špatný, když film nic neříká, nestojí-ii hra za nic, podrážděte mě theriminem,* a hodně nahlas! Budu si myslet, že reaguju na hru, a zatím to bude jen nervová reakce na chvění vzduchu. Ale to je mi jedno. Mám prostě rád pořádnou zábavu."

Beatty vstal.

"Musím jít. Přednáška skončila. Doufám, že jsem ti všechno vyjasnil. Důležité je, aby sis zapamatoval, Montagu, že my jsme Dítka Štěstěny, Duo Usměváčků, ty a já a ostatní. Stojíme proti hloučku těch, kteří chtějí všechny udělat nešťastné, a odhalují proto rozpory v teorii a myšlení. My podpíráme hráz. Pořádně se opři. Nedopusť, aby příval melancholie a ponuré filosofie zaplavil náš svět. Spoléháme na tebe. Nevím, jestli si uvědomuješ, jak jsi důležitý, jak jsme důležití pro tenhle náš šťastný svět."

Beatty potřásl Montagovou bezvládnou rukou.

Montag seděl dosud v posteli, jako kdyby se dům kolem něho hroutil a on nemohl vstát. Mildred ze dveří zmizela.

"Ještě něco, a už jdu," řekl Beatty. "Na každého požárníka přijde aspoň jednou v životě slabá chvilká. Zeptá se sám sebe: O čem se vlastně v knihách píše? Ach, takhle na tu otázku dostat odpověď, co? Ale na mou čest, Montagu, za mlada jsem si jich musel několik přečíst, abych se dozvěděl, po čem jdu, a v knihách se píše o ničem! O ničem, co bys mohl učit nebo čemu jde věřit. Když to jsou romány, jednají o lidech, kteří nikdy nežili, o mátohách autorovy fantazie. A když to nejsou romány, je to ještě horší: jeden profesor nadává druhému idiotů, jeden filosof utápí druhého na lžíci vody. A všichni se motají sem tam, jeden rozsvěcuje nové hvězdy, druhý zhasíná slunce. Člověk nakonec neví, čí je."

"A co se stane, když si nějaký požárník, čistě náhodou - nemyslím tím nic zlého - vezme nějakou knížku domů?"

Montag sebou trhl. Otevřené dveře na něho hleděly velikým prázdným okem.

"Přirozená chyba. Jenom zvědavost," řekl Beatty. "Nebudeme kvůli tomu nijak malicherní, ani se nerozčilíme. Dovolíme požárníkovi, aby si tu knihu nechal čtyřiadvacet hodin. Když ji do té doby nespálí, prostě přijdeme a spálíme ji za něho."

"Přirozeně." Montagovi vyschlo v krku.

"Tak co, Montagu? Přijdeš dnes na jinou, na pozdějši směnu? Snad tě ještě dnes večer uvidíme?"

"Nevím," řekl Montag.

"Cože?" Beatty se na něho podíval trochu překvapeně.

Montag zavřel oči. "Snad přijdu později."

"Rozhodně bychom tě postrádali, kdyby ses neukázal," dodal Beatty a strčil si zamyšleně dýmku do kapsy.

Už nikdy nepřijdu, myslel si Montag.

"Uzdrav se a už nemaroď," řekl Beatty.

Otočil se a vyšel otevřenými dveřmi.

Montag se díval oknem, jak Beatty odjíždí v zářivém brouku natřeném barvami žlutého plamene, s černými, uhlovými pneumatikami.

Přes ulici a podél cesty stály ostatní domy s holými fasádami. Co to říkala Clarissa jednou odpoledne? "Nejsou už žádná zápraží. Strýček říká, že kdysi mívaly domy zápraží. A na nich někdy sedávali večer lidé a hovořili, když se jim chtělo hovořit, kolébali se v houpacích židlích nebo mlčeli, když se jim chtělo mlčet. Někdy tam jen tak seděli a přemýšleli, přemítali o různých věcech. Strýček říká, že architekti přestali navrhovat zápraží, protože nevypadala pěkně. Ale strýček říká, že to je jenom záminka, která přikrašluje pravý důvod; skutečný, skrytý důvod byl asi ten, že nechtěli, aby tam lidé tak posedávali, nic nedělali, houpali se, hovořili. To byl nesprávný společenský život. Lidé příliš mnoho mluvili. A měli čas na přemýšlení. Proto zápraží zmizela. A zrovna tak zahrádky. Už žádné zahrádky, aby se v nich dalo sedět. A jen se podívejte na nábytek. Už žádné houpací židle. Ty jsou moc pohodlné. Vyžeňte lidi ven, ať se hemží sem tam. Strýček říká... a ... strýček... a... strýček..." Její hlas se ztratil v dálce.