Přistěhovalci a uprchlíci v Kanadě

Po 11. září vystoupil v Kanadě do popředí problém uprchlíků a přistěhovalců. Kdo jsou ti lidé, kteří sem přicházejí ve velkém počtu odjinud? Ti z nás, kdo mluví česky, jsou přistěhovalci nebo jejich děti. Podobně je tomu s jinými národnostmi. Kanada měla vždycky otevřenou náruč pro přistěhovalce i pro uprchlíky. Vždyť všichni zdejší obyvatelé přišli jako takoví - s výjimkou původních obyvatel nazývaných "First Nations People", tedy Indiánů a Eskymáků. Pochopitelně se skladba přistěhovalců měnila tak, jak se měnila situace ve světě. Dnes ale dělají "noví občané" starosti těm starším. Ke starostem vedou názory a činnost federální vládní Liberální strany, reprezentované ministryní pro přistěhovalectví, paní Elinor Caplanovou. Vancouverská reportérka Donna Jacobsová uveřejnila 4. listopadu 2001 svůj rozsáhlý rozbor na téma přistěhovalců a uprchlíků. Text na této stránce představuje překlad výběru z první poloviny jejího článku.

Ministryně tvrdí, že dnes musí Kanada získávat nejlepší přistěhovalce mnohem rozhodněji než v minulosti a

Ministryně Elinor Caplanová

S ministryní nesouhlasí několik dřívějších kanadských diplomatů, např. pan Martin Collacot, který má v tomto ohledu 30 roků zkušeností. Upozornil, že většina dnešních přistěhovalců přichází z několika málo zemí a navíc je jejich hospodářský přínos podstatně menší než tomu bývalo dříve. Pan Collacot byl kanadským vyslancem ve Srí Lance, Sýrii, Libanonu a v Kambodži a později pracoval jako generální ředitel bezpečnostní služby na ministerstvu zahraničních věcí. Je v pořadí třetím významným státním zaměstnancem, který promluvil veřejně o tom, že Kanada už dávno ztratila kontrolu nad přistěhovalectvím a současně nad svou svrchovaností.

Pan John Manlon, dřívější náměstek ministra pro přistěhovalectví, označil program pro přistěhovalce a uprchlíky jakožto mrhání penězi (stojí Kanadu 4 miliardy dolarů) a při tom je neúčinný a ohrožuje kanadskou bezpečnost. Pan James Bissett, dřívější vyslanec (např. působil v Jugoslávii) a vedoucí kanadské přistěhovalecké služby, sdělil, že to není Kanada, kdo si vybírá většinu svých přistěhovalců, ale jsou to přistěhovalci, kteří si určují, že budou žít v Kanadě. Případy pochybných uprchlíků zahlcují soudy i odvolací výbory pro uprchlíky a nakonec se ukazuje, že je téměř nemožné zbavit se lidí, kteří vstoupili na kanadskou půdu.

Všichni tři muži požadují, aby se kanadský přistěhovalecký systém podrobil základnímu rozboru. Podle pana Collacota se posvátné kanadské přistěhovalecké principy skládají z ochrany uprchlíků a slučování rodin. Tyto dvě kategorie lidí tedy budou určovat, jaké pracovníky bude Kanada v budoucnu dostávat (přijímat). Jejich příchod bude znamenat, že úroveň kvalifikace bude nadále upadat.

Ministryně si dala za cíl nejprve zvýšit roční počet přistěhovalců a uprchlíků na 1% obyvatelstva, tedy na 310,000. Pan Collacot ale upozornil, že Kanada nyní přijímá dvakrát více přistěhovalců na milion obyvatel než Spojené státy a že jejich příchod znamená pro Kanadu ekonomickou ztrátu.

Na rozdíl od dřívějších přistěhovalců, kteří hospodářskou situaci posilovali, nynější přistěhovalci stále častěji končí na státní podpoře nebo jako nekvalifikovaní pracovníci. Letos hodlá ministerstvo přijmout 45,000 uprchlíků, kteří tvrdí, že potřebují ochranu kanadské vlády, přestože většina jich přichází ze Spojených států a jiných "bezpečných zemí", kde nejsou vůbec pronásledováni. Pan Collacot sdělil senátnímu výboru, že kanadské daňové poplatníky stojí vyřízení každé žádosti o azyl $50,000. Dodal, že nový zákon neochraňuje kanadské hospodářství před úpadkem, ale přímo k tomuto úpadku vede a paní ministryni charakterizoval, že mluví, jak se jí to hodí. Zatímco na jedné straně ministryně tvrdí, že se dává přednost nejlepším a nejbystřejším přistěhovalcům, ve skutečnosti se dává přednost manželským partnerům a rodinám těch přistěhovalců, kteří nemají ani vzdělání ani pracovní kvalifikaci a neovládají ani angličtinu ani francouzštinu (kanadské úřední jazyky). Hned za nimi se vyřizují žádosti uprchlíků a teprve na třetím a posledním místě jsou ti "nejlepší a nejbystřejší' - jakožto jednotliví vzdělaní, zruční a hospodářsky přínosní přistěhovalci.

Pan Collacot dodal, že ministryně dává přednost tzv. rodinné kategorii proto, že tato kategorie přináší volební hlasy lidí, kteří chtějí sponzorovat rodinného příslušníka. Řekl: "Liberální strana je přesvědčena a to často oprávněně, že je ochránkyní práv přistěhovalců. Opravdu, někteří poslanci se ve svých volebních obvodech přednostně věnují přistěhovalcům." Novinám, ve kterých rozbor vyšel, vysvětlil pan Collacot, jak přispívá přistěhovalectví Liberální straně k volebním hlasům: "Každý přistěhovalec a uprchlík může do Kanady pozvat svou manželku nebo svého manžela. Každý z nich potom smí pozvat své rodiče bez ohledu na jejich věk a zdravotní stav. Tito rodiče smějí přivést svoje svobodné a na sobě závislé děti. Děti potom smějí sponzorovat další rodinné příslušníky. Celkově přivádí jeden schválený přistěhovalec 40 příslušníků rozvětvené rodiny a při tom žádný z nich nemusí vyhovovat požadavkům na pracovní kvalifikaci ani znalost jazyka. Tito lidé se ve většině případů usazují blízko u sebe a vytvářejí skupinu, která se neintegruje do kanadské společnosti ani do kanadského hospodářství".

Pan Collacot není proti přijímání uprchlíků a poukázal na to, že Kanada má dlouhou tradici přijímání skutečných uprchlíků. V minulém roce bylo takových lidí ze zámoří 13,000. Není ani proti sponzorování členů rodiny. Jeho manželka se narodila ve Vietnamu a jejich synové tedy dosvědčují, že je v Kanadě vidět rozmanitost lidí na každém kroku. Jenže nový kanadský zákon o přistěhovalectví zachází do extrémů. Tak např. rozšiřuje počet členů rodiny, které může každý přistěhovalec do Kanady přivést. Věk "závislých" dětí se zvyšuje z 19 na 22 roků, a právo na příchod do Kanady mají i neoddaní partneři a partneři stejného pohlaví. Zákon snižuje věk nutný k tomu, aby mohl kanadský přistěhovalec sponzorovat jiného člena rodiny, z 19 na 18 roků. Při tom zkracuje dobu, po kterou je sponzor finančně zodpovědný za ty, za které se zaručil, a to z 10 na pouhé 3 roky.

Až potud to byl zkrácený text první části uveřejněné v novinách The Ottawa Citizen. Přibližně stejně dlouhý text se zabýval jinými problémy kanadského přistěhovalectví, k nímž se dostanu jindy.

Jakožto dávný přistěhovalec do Kanady jsem se setkal s mnoha nejrůznějšími lidmi. Snad největší negativní dojem na mně udělala jedna rodina, která přišla jakožto "uprchlíci" do Ottawy po r. 1990 z jedné bývalé země RVHP, kde už jim žádné politické pronásledování nehrozilo. Ostatně se nejednalo o politické ani náboženské uprchlíky. Nehodlám zemi jmenovat, protože věřím, že ta rodina nebyla pro ni charakteristická. Spíš je charakteristická pro velkou část nové vlny přistěhovalců a uprchlíků.

Žena, říkejme jí Maria, byla asi 40 roků stará, velice pohledná. Anglicky se téměř nedomluvila, a její 60-letý manžel hned od začátku odmítal chodil do kurzů angličtiny, protože byl na to podle svého názoru příliš starý. Hodlal pokračovat ve spisování populárně vědeckých knih a doufal, že mu je nějaké nakladatelství bude do angličtiny zdarma překládat, jak se dělo "doma". Pochopitelně zde za takových předpokladů nevydal nic. Syn, 14-letý, angličtinu rychle pochytil a začal chodit cvičit do organizace YMCA, protože si vzal za cíl, že se stane kulturistickým přeborníkem Ottawy. Maria byla "doma" biochemickou laborantkou a v Ottawě nechce přijmout žádné jiné zaměstnání - chce být zase biochemickou laborantkou. Do ničeho jiného ji přece nemůže nikdo nutit! Nedala na moje námitky, že se neprosadí v soutěži s absolventy zdejší průmyslovky, kteří znají moderní laboratorní techniky a dovedou při práci využívat počítačů. Na průmyslovku se nechce zapsat údajně pro nedostatečnou znalost angličtiny. "Což takhle udělat si kurz pro kadeřnice a ucházet se potom v tomto oboru, kde by byly vaše vlastní vlasy i pleť nejlepším doporučením?" Odmítnula tento můj návrh, protože práce v kadeřnictví je prý příliš obtížná a špatně placená. Vyprávěl jsem jí, jak zoufale jsem hledal na podzim r. 1968 nějakou práci. Podivila se, proč jsem hledal "zoufale nějakou práci" a proč jsem raději nešel rovnou na státní podporu, podobně jako její rodina. Je to prý velice pohodlné, ale podpora by mohla být větší. Rodina nestrádá, syn se jako uprchlík dostal na univerzitu (jak naivně jsem jí kdysi radil, že by si mohl na střední škole po vyučování přivydělávat; Maria říkala, že si "musel" pěstovat svoje svaly, a na to by měl úklid budov nebo pomoc v obchodě či v restauraci špatný vliv). Ostatně byl syn na práci moc mladý. Ona si našla za celých 10 roků placenou práci jednou na půl roku a to stačilo k tomu, aby mohla "z domu" do Kanady natrvalo pozvat svou maminku. Ta byla po infarktu a potřebovala kanadskou zdravotní péči. Maminka dostala od Kanady svůj byt a nyní má Maria problém, protože se rozešla s manželem a tedy každý budou potřebovat od sociální péče byt sám pro sebe. Mají problém, jak si rozdělit nábytek, dvě kočky, dva počítače, televizor, audio-video a auto. Jednou za měsíc jezdili autem do Toronta na schůzky s krajany, jichž prý není v Ottawě dost. Maria tedy nepočítá, že by našla zaměstnání biochemické laborantky a o jinou práci nemá zájem - netrápí ji starosti, jaká bude budoucnost, to je přece záležitostí kanadských úřadů...