Hnutí k potlačení rodičovské autority

Pravděpodobně nejzrádnější hnutí vpašované do západních demokracií v průběhu konce dvacátého století má velmi málo společného s právy homosexuálů, s právy žen nebo s potlačováním svobody slova.

Soustřeďuje se kolem špatně pojmenované kampaně za legalizaci „práv dítěte“.

To pojmenování je zrádné a chybné, protože je lží.

Dítě nemůže rozhodovat o tom, co je pro něj dobré. Tak kdo by to měl dělat?

Odpověď: o tom, co je pro dítě dobré, rozhoduje stát a vláda. A proti komu by tato rozhodnutí měla směřovat? Odpověď: téměř vždy proti rodičům.

Takže ta sporná agenda, kterou hnutí prosazuje, by správně měla mít v podtitulku, že jde o konflikt mezi právem státu a právem rodičů.

Pro ty, kteří se snaží uvalit na nás novou společnost, je tou nejimpozantnější překážkou v cestě tradiční rodina.

V potvrzení „práv dítěte“ se ve skutečnosti snaží nahradit autoritu rodiny autoritou státu.

Mělo by nám to znít velmi podezřele a měli bychom se ostře proti tomu stavět.

Byla to právě úřadující kanadská senátní Komise pro lidská práva, která minulý týden zveřejnila - bez plného uvědomění si, co dělá -, zprávu „Děti, mlčenliví spoluobčané“, zřejmě připravenou a diktovanou hnutím za „práva dětí“.

Zpráva požaduje okamžité znovu-vyškolení kanadských rodičů, aby si uvědomili negativní efekt tělesných trestů.

Zpráva navrhuje nový výzkum alternativních metod disciplíny. (Šťouraly by mohlo napadnout položit otázku, proč existující alternativní metody nefungují?) Dále zpráva požaduje, aby parlament zrušil výjimku v trestním právu, která dosud umožňuje rodičům dětem naplácat.

To není všechno. Zpráva doporučuje federální vládě, aby přijala celostátní strategii v boji proti donucování v Kanadě. (Domníváte se, že tato „celostátní strategie“ zabrání sociálním pracovníkům v donucování rodičů, jako se to stalo v notoricky známém případě rodiny mennonitů (anabaptistů) v jižním Ontáriu?)

Podkladem senátní studie byla stížnost, že Kanada neplní své mezinárodní závazky ohledně Práv dítěte, ke kterým se zavázala v roce 1991 ještě za vlády Chretiena.

Jedním z bizarnějších požadavků této smlouvy byla klauzule, že rodiče nemají právo mluvit do toho, co se jejich dítě rozhodne číst. Kanada se k této smlouvě přihlásila, ale zdá se, že některé matky a otcové stále ještě stále tuto ostudnou autoritu uplatňují.

Zdá se, že se senátní komise zapomněla zeptat, zda vůbec Kanada měla právo něco takového podepsat.

Vzhledem k tomu, že většina legislativy v tomto směru spadá do autority provinčních úřadů a nikoliv federální vlády, souhlas všech provincií byl před schválením nezbytný.

Podepsaly všechny kromě Alberty.

Chretienova vláda smlouvu za Kanadu podepsala bez ohledu na to, že legálně k tomu neměla podle vlastních platných zákonů mandát. Premiér Alberty Ralph Klein souhlasil smlouvu podepsat o osm let později, to ale retrospektivně Chretienovu smlouvu nelegalizovalo.

Takže zůstává otázka: Má Kanada, vzhledem k tomu, že její podpis byl z hlediska našich zákonů neplatný, nějaké závazky vyplývající z Konvence o dětských právech?

Tuto otázku si senátní komise nepoložila.

A je tady ještě další otázka, kterou si komise odmítá položit. Jak je možné, že od doby, co kampaň proti „násilí“ začala zakazovat rodičům a učitelům používat tělesné tresty, začalo být násilí dospívajících mnohem častější a často až extrémně kruté?

Některé školy nyní musí mít stálou policejní přítomnost na chodbách. Slyšíme o dětech, které přicházejí do škol ozbrojeny, aby se mohly bránit jiným dětem, slyšíme o učitelích, kteří se obávají útoku ze strany svých studentů. Tyhle jevy se objevily po začátku kampaně proti tělesným trestům.

Prostě řečeno, bylo by možné, že toto hnutí tím, že odebralo učitelům a rodičům právo použít fyzický trest, bezděčně udělilo toto právo samotným dětem? Je to důvod, proč dnešní úroveň násilí na školách dosahuje stupně, který byl dříve nemyslitelný?

Komise před těmito do oči bijícími fakty strká hlavu do písku a má jedinou žhavou snahu implementovat svou agendu dětských práv.

Pokud by komisi doopravdy šlo o bezpečnost dětí, proč se nepokusila najít odpovědi na tyto nejsamozřejmější otázky namísto aby papouškovala stranickou linii levicových sociálních liberálů? Jednoduše řečeno, ta zpráva komise je odfláknutá a povrchní.

Článek Movement seeks to usurp family's authority vyšel 6.5. v Calgary Sun.