Stručné teze o umělé inteligenci

Napsal jsem v minulém článku o informačních systémech, že umělá inteligence se nekoná a nikdy konat nebude. Je pro takové tvrzení nějaký oprávněný důvod? Co si lze myslet pod umělou inteligencí? Je něco takového vůbec možné? Převezme umělá inteligence někdy roli člověka v otázkách rozhodování a řízení procesů, jimiž se naplňují očekávání a potřeby člověka? Je možné věřit tomu, že s rozvojem robotiky a umělé inteligence budou vznikat chytré automaty, které nám tato očekávání uskuteční bez naší práce a účasti na výrobním procesu? Nebo každý automat či robot zůstane vždy pouze důmyslným a drahým mechanismem, který dělá přesně to, pro co je určen a na co je člověkem naprogramován?

Pod pojmem umělá inteligence, v praktickém smyslu těch slov, se chápe inteligentní stroj, tedy věc neživá. Každá inteligence nějak souvisí s vědomím. Nelze si představit jedno bez druhého. Otázka, zda by se nedalo mluvit o identitě. Uchopit inteligentně nějakou věc znamená uvědomit si její význam v kontextu reálného světa. Pro toto uvědomění však nestačí popsat ji v jednotlivostech či vyjmenovat jisté relace, které ji ke světu vážou. Existence popisu zkoumaného objektu ještě není vědomím o něm, jako o identické věci. Inteligence musí danou věc vnímat jako součást celku a o tom celku musí mít nějaký pojem, přitom onen celek se nedá vyjádřit konečným popisem jeho jednotlivostí. Vědomí není popis světa rozložený do prvků a vztahů mezi nimi, jako se modeluje reálný svět objektů v počítačových databázích. Na druhé straně každá inteligence musí být vztažena k nějakému subjektu jako k jejímu nositeli, neexistuje sama o sobě, ale jako vlastnost nebo lépe řečeno schopnost určitého subjektu. Bez subjektu nelze žádnou inteligenci vůbec myslet. Jestliže tedy inteligence má vědomí o věcech, nutně musí mít také vědomí o sobě, o svém vlastním já. Musí si uvědomit sebe jako věc, která je inteligencí obdařena.

Vědomí sama sebe v prostoru a čase a následně porozumění vlastnímu bytí je základní podstata inteligentního tvora, ne-li přímo definice. Je-li tedy inteligence odkázána na svůj vlastní subjekt, musí nutně chápat svoji podmíněnost existencí sama sebe jako věci o sobě a následně ji začít vnímat jako hodnotu, kterou je záhodno zachovat. Inteligentní subjekt proto má starost o vlastní zachování, a to je podstata živého tvora. Musí být proto živým subjektem. Problém zachování okamžitě a zcela logicky naráží na negaci ve smyslu vlastní existence a bytí. Co tuto negaci určuje, co ji může způsobit. Inteligentní subjekt proto nutně objevuje překážky vlastního bytí, začíná hledat a nacházet své nepřátele a proti nim se aktivizuje. Z toho jasně vyplývá, že pokud člověk vytvoří inteligenci, vytvoří inteligentní živou bytost. A pokud tuto bytost bude chtít mít pod kontrolou či užívat ji ke své potřebě, a takovou kontrolu bude mít pouze tehdy, bude-li moci rozhodovat o jejím bytí či nebytí, zákonitě se vůči ní profiluje jako nepřítel. Inteligentní bytost musí pochopit takové ohrožení. Z toho nutně vyplývá, že stvořením jakékoliv inteligence si člověk přivede na svět smrtelného nepřítele, svého Frankensteina.

Je tedy zřejmé, že vytvoří-li člověk vůbec něco, co bude skutečně inteligentní, vytvoří živého tvora. Jsem ovšem velice skeptický k tomu, že takový tvor bude založen na jiné, než biologické bázi, rozhodně to nepůjde s využitím Von Neumanova modelu počítače ani digitálním zpracováním informací. Ovšem umělý organismus na biologické bázi v podstatě nebude umělý jako stroj či automat, nebude ryzím stvořením nás lidí, ale nějakou zmanipulovanou zrůdou, která vychází opět z přírodních procesů a o ně se opírá. Může jít tedy o nějaký geneticky, nanotechnologicky či jinak upravený hybrid prošpikovaný čipy nebo něco podobného. Těžko si představit takové monstrum, ale pokud půjde o skutečný živý organismus, nebude možné ho využívat jako stroj, bude samostatný a oprávněný hledat si své místo na slunci. Tak se včlení do běžné soutěže o přežití a opět nám nadřazená příroda ve svém přirozeném výběru rozhodne o jeho existenci. Může být například výkonnější než člověk, nejspíš z našeho hlediska bude politováníhodný, ale pokud vznikne jako životaschopný druh, stane se konkurencí člověka. Nakonec buď zničíme my jeho, nebo on nás.

Leč nenechal bych se ovlivňovat slogany informačního průmyslu ani vizemi současných sci-fi autorů či snílků. Člověk je omezen svojí konečností a ty jeho úžasné výsledky vědeckého pokroku ve své podstatě zase tak úžasné nejsou, když uvážíme, že představují pouhé zmanipulované a účelové variace toho, co vzniklo našim přičiněním z přírody, a pro co ona sama v dané kombinaci a smyslu neměla důvod. Člověk dosud nic kvalitativně nového nevytvořil, a to co vytvořil ke své potřebě, světu jako celku více škodí, než by mu to bylo ku prospěchu. Rozhodně silou vědy a techniky nevytváříme svět lepší ani dokonalejší. Kdyby termiti zamořily zemi fantastickými stavbami tak, že by už nezbylo místo pro nic jiného, taky bychom to nepovažovali za pokrok.