Republika

(rozhovor Sokrata s jeho žáky - sepsáno kolem roku 360 př.n.l.)

Sokrates: "Dalším objektem našeho zájmu je demokracie. Její vznik, a její nátura. Ve městě přerod oligarchie v demokracii probíhá přibližně následujícím způsobem. Oligarchie padne díky přehnané honbě za bohatstvím a mocí, která je jí vlastní už od jejího zrodu."

"Jak to myslíte?"

"Dobrá tedy. Důvod, proč jsou vládci oligarchie vládci, je jejich velké bohatství. Takže, když nějaké elitní dítě ztratí všechny zábrany, tito vládci nemají zájem v zákoně, který by mu zakázal utratit celý grunt, a přivést tak rodinu na buben. Naopak, cílem oligarchických vládců je skoupit majetek takových lidí, anebo jim půjčit peníze a vzít si jejich majetek do zástavy, a stát se tak ještě bohatší a respektovanější."

"Ano, to je jejich primární cíl."

"A není v tomto bodě zřejmé, že velká touha po bohatství je ve městě nekompatibilní s občanskou disciplínou, a lidé tak nevyhnutelně ztratí zájem jeden o druhého."

"Ano, to jsme si už řekli."

"A tak skrz nezájem, a skrz pobízení dětí bohatých k utrácení, oligarchičtí vládci přivedou některé své kolegy na mizinu."

"Ano, to se skutečně stává."

"A tito nešťastníci, jestli tomu dobře rozumím, potom vysedávají ve městě, ozbrojení a zadlužení, a občas dokonce zbavení politické moci! Tihle jsou sršni s žihadly - nadšeně plánují revoluci, protože nesnáší a intrikují proti těm, kteří teď vlastní jejich majetek - a jim podobným."

"Pravda."

"A tak se město přemění v demokracii - když chudí vyhrají nad útlakem, když zabijí některé své nepřátele, ostatní vyženou do exilu, a stvoří právo svobody na ústavní pozice všem, kdo neutečou - a, samozřejmě, když začnou rozdávat ústavní pozice hlasováním."

"Ano, tak se ustanovuje demokracie - buď násilně, anebo když její nepřátelé ztratí nervy a odejdou do exilu."

"Dobře. Jak tedy bude demokracie vypadat, když si jí lidé nastolí? Jak se v ní bude lidem žít? Nejsou konec konců všichni svobodní, alespoň na začátku? Není demokratické město městem svobody, a svobody projevu? Není v takovém městě každý volný dělat si co chce?"

"Ano, to se o demokraciích říká."

"A když je tam svoboda, pak si každý člověk ve městě může zařídit život jakkoliv se mu zlíbí."

"Zřejmě."

"Je to zřejmě velice různorodý režim, zejména co se lidského charakteru týče."

"Samozřejmě."

"Je to pravděpodobně nejatraktivnější ze všech režimů, které existují - jako pestrobarevný kabát s velkým množstvím vzorů, tento režim upoutá oko člověka pestrobarevností nabízené morálky. Většina lidí bude říkat, že je to nejlepší ze všech možných režimů - jako když ženy a děti koukají na hezký obrázek."

"Vskutku."

"Nikdo tam nikoho nenutí obsadit veřejnou funkci, dokonce ani toho, kdo je k tomu dobře kvalifikovaný. Taky skoro nikdo nikoho nenutí poslouchat ty, kdož sedí na úřední židli. Lidé budou odmítat jít do války, když je město ve válce, zatímco jiní budou odmítat mír v míru. V tomto režimu bude korupce, a tak i kdyby existoval zákon, který by někomu zakazoval obsadit veřejnou funkci, v demokracii není nic, co by v tom člověku opravdu bránilo. A vskutku, není to krátkodobě krásný a jakoby nebeský způsob života?"

"To pravděpodobně je - ovšem pouze krátkodobě."

"A co potom ta pohoda, kterou si užívají odsouzenci. Demokracie je přece civilizovaná! Nebo jste snad nikdy neviděli lidi odsouzené v demokratickém režimu k smrti nebo vyhnanství, kteří - nicméně - zůstávají poblíž, a straší okolí jako duch mrtvého hrdiny, který už nikoho nezajímá a nikdo si ho nevšimne?"

"Takových individuí jsem viděl opravdu hodně."

"A potom je tu pověstná demokratická tolerance. Žádné pedantské dodržování detailů, spíše pouze jakýsi obecný souhlas na věcech, kterým jsme my dali značnou váhu při zakládání našeho teoretického města. Náš argument, že pouze člověk skvělé nátury se může stát dobrým mužem, a to pouze tehdy, když od dětství žije mezi dobrými lidmi, v dobrém prostředí, a prodělal dobrou zkušenost; demokracie úplně otočí vzhůru nohama! V tomto režimu se nikdo neptá na historii a zázemí lidí, kteří se ucházejí o úřad! Všechno, co člověk musí pro křeslo udělat je říct, že je "přítelem lidu"."

"Ó ano, to je ten nechvalně známý odznak vznešenosti!"

"Tyto, a podobné kvality budou demokracii vlastní. Člověk může očekávat, že to bude zábavný režim - anarchistický, pestrobarevný, a zaručující jistou rovnost sobě rovným i nerovným."

"Ano, to je poměrně známý příběh."

"V tom případě jsme s demokracií hotovi, a můžeme se začít bavit o nejrozkošnějším ze všech režimů, a o nejvznešenějším politickém jedinci ze všech vznešených: O tyranii - a o tyranovi."

"Ano, můžeme pokračovat."

"Nevzniká náhodou tyranie z demokracie podobným způsobem, jako demokracie z oligarchie?"

"Jak to myslíte?"

"V oligarchii bylo za ideál považováno bohatství, že ano."

"Ano, a byl to slepý závod o bohatství, co v důsledku zničilo oligarchii."

"A není to slepá touha po svém vlastním ideálu, co následně zničí demokracii?"

"Co je ten ideál, který v důsledku zničí demokracii? Co tento režim definuje jako dobro?"

"Svobodu, říkám já. Tohle je věc, kterou najdete v každém demokratickém městě napsanou na všech sloupech, jako jeho nejlepší atribut. Demokratické město bude považovat svobodu za jedinou věc, se kterou se spokojí opravdový svobodný duch."

"Ano, to přesně jsme si teď řekli."

"A není to slepý závod za svobodou, co přinese změnu také do demokratického režimu - a vytvoří potřebu tyranie."

"Jak se něco takového stane?"

"Já si myslím, že se to stane když demokracie, žíznivá po víně svobody, vytvoří skupinu bezohledných závisláků na jejích službách. Když se lidí chytne opilecká touha po čisté - nenarušené svobodě, starší a rozumnější často zakročí, a vystoupí proti zjevné blbosti některých "žádostí o svobodu". Jenže když demokratičtí politici nenabízejí svobodu dostatečnému množství lidí v dostatečném množství, demokratický dav je obviní z toho, že jsou oligarchové."

"Ano, to se v demokraciích děje."

"Ti, kdo poslouchají vládce jsou pak šikanováni, je jim nadáváno, a říká se o nich, že jsou servilní non-entity. Sláva a respekt, jak v privátním tak ve veřejném životě, patří v demokracii vládcům za to, že se chovají jako ti jimž mají vládnout, a občanům za to, že se chovají jako vládci. Není takové město nakonec odsouzeno k nastolení extrémní svobody?"

"Samozřejmě že je."

"A, můj příteli, neproroste tak anarchie až do soukromých vztahů?"

"Máte k tomu nějaký příklad?"

"Například: Otec se začne chovat se jako dítě, a zvykne si bát se svých synů. Syn, na druhou stranu, se začne chovat se jako otec - necítí žádný respekt a přestane rodiče poslouchat. Všechno co chce, je být svobodný. Imigranti dostanou vládu nad občany, a občané nad imigranty, a to samé s cizinci na návštěvě. A to vše ve jménu svobody."

"Ano, to se stává."

"Na tyto, a ještě pár podobných triviálních příkladů, v podobném režimu zcela jistě narazíte. Učitelé se začnou bát žáků, a budou se s nimi bratříčkovat. Žáci si budou připadat rovni učitelům, a to se projeví na jejich docházce. Jinými slovy, mladí jsou tam obrázkem starých, a zkoušejí vyzrát na staré, ve všem co dělají. Staří se zase sníží na úroveň mladých, a všechno komentují s nadhledem a vtipem, protože nechtějí být považováni za diktátory."

"Přesně tak."

"Ale extrémní svoboda do města tohoto typu přichází, až když otroci dostanou rovná práva s jejich pány. A co se týče rovných práv žen a mužů, málem bych zapomněl na extrémní rovnost, která bude nastolena v tomto ohledu. Abych to shrnul: Všimli jste si, jak demokracie udělá duše lidí přecitlivělé na jakýkoliv zásah do osobní svobody, takže když potom někdo chce nastolit sebemenší úroveň otroctví, lid se začne bouřit a vyžene ho. Nakonec si lid přestane všímat zákonů - psaných i nepsaných - protože oslepne v přesvědčení, že nikdo by nad nikým neměl být pánem, a to ani trochu."

"Ano, o tomto velice dobře vím."

"Toto je, můj příteli, režim, který je natolik atraktivní, a natolik tvrdohlavý, že se z něj zrodí tyranie."

"Zcela jistě tvrdohlavý, ale co je dalším krokem v přerodu demokracie v tyranii?"

"Už jsme zmínili třídu jakoby ideálních a extravagantních mužů - nejodvážnější vedoucí element, a bojácný ocas. Přirovnali jsme je k sršňům - šéfové jsou sršni s žihadly, a následovníci jsou sršni bez žihadel."

"Ano, vzpomínám si."

"Dobrá tedy. Rozdělme teoreticky demokratické město na tři části. Jedna část by byli tito sršni. A protože v demokracii na ně neplatí restrikce, rostou v ní minimálně tak rychle, jako v oligarchii."

"Ano, je to tak."

"Jenže sršni jsou daleko nebezpečnější v demokracii, než v oligarchii!"

"Jakým způsobem?"

"V oligarchii jsou sršni zbyteční. Nedosáhnou na moc, a tak netrénují jejich politický brainwashing. Jenže v demokracii se političtí sršni stanou dominantním tvůrcem věcí veřejných. Ti nejodvážnější odříkají všechny nutné proslovy, a ocas je bude následovat a tleskat jim, a bude odmítat a znemožňovat vyřčení jakéhokoliv opačného názoru. Výsledek je, že demokratický systém je po chvíli ovládán třídou sršňů."

"Přesně tak!"

"Potom v tomto režimu nalezneme druhou třídu, která se vždy oddělí od zbytku veřejnosti."

"Která to je?"

"Když se všichni zabývají vyděláváním peněz, z těch, kdo mají nejdisciplinovanější temperament, se obvykle časem stanou boháči."

"Pravděpodobně."

"Dokážu si představit, že boháči generují pro sršně spoustu medu, a jsou tak pro ně důležitým zdrojem."

"Ano, koneckonců sršni nemůžou brát od těch, kdo nic nemají."

"Nazývají se "boháči", tito lidé o kterých hovoříme - jsou něco jako sršní jídelna."

"Tak, tak."

"A třetí třída se obvykle nazývá veřejnost. Manuální pracovníci s malým zájmem o politiku, a s malým majetkem jakbysmet. Toto je nejpočetnější a nejmocnější třída v demokracii, ale pouze tehdy, když je svolána dohromady."

"Ano, veřejnost vskutku je nejmocnější, ale pokud také nedostává trochu medu, obvykle se jí na shromáždění nechce."

"A právě proto vždycky dostane malý dílek medu - alespoň dokud se o to postará nějaký politik. Demokratičtí vládci seberou med od těch kdo ho mají, a dají ho těm, kdo nemají, ale nechají si z toho lví podíl."

"Ano, lid v demokracii dostane jistý podíl na bohatství."

"A ti, kdo cítí, že jim bylo odebráním majetku uškozeno, se potom mají bránit na shromáždění, anebo použít jakoukoliv jinou možnost obrany svého majetku."

"Samozřejmě."

"Jenže pak, i když tito bohatí občané nemají sebemenší revoluční úmysly, jsou obviněni z akcí proti lidu, a z toho, že jsou oligarchové."

"Přirozeně."

"A potom, když bohatí vidí, že se lid kolektivizuje proti nim - ani ne tak ze zlých úmyslů, ale hlavně pro nevědomost zneužitou nějakým sršněm - v tom bodě, ať se to bohatým líbí nebo ne, se z nich oligarchové skutečně stanou. Ne že by měli na výběr - takhle prostě chutná sršní žihadlo. Na plno se rozjedou spory, soudy, a impeachmenty, mezi bohatými a chudými."

"Ano, to se s demokracií ke konci skutečně stává."

"A není snad v davu pud, který ho v podobných chvílích nutí hledat jednoho člověka - jeho osobního šampióna? A pokud ho dav najde, nenakrmí pak lid takového jedince, a neudělá ho mocným?"

"Ano, tohle dav udělá."

"Takže, když chceme popsat růst tyrana, alespoň jedna věc je jasná. Pozice veřejného šampióna je jediným zdrojem, ze kterého se tato politická kreatura rodí."

"Ano, to je absolutně jasné. V tom případě, co spustí změnu z šampióna na tyrana?"

"Není zřejmé, že když se něco takového stane, šampión lidu se časem začne chovat jako charakter z příběhu o chrámu Dia - vlčí bůh z Arkádie?"

"Který příběh myslíte?"

"Příběh o tom, jak mezi všemi věcmi a tvory, které člověk musí obětovat při cestě za svými cíli, je rozptýlen jed. A kdo ten jed ochutná, nevyhnutelně se promění ve vlka. Nebo jsi tento příběh nikdy neslyšel?"

"Ano, tento příběh jsem slyšel."

"Není to náhodou stejné se šampiónem lidu? Jakmile si ten chlap uvědomí, že má na svojí straně absolutní "demokratickou" většinu, krev jeho smečky už pro něj nic neznamená. Začne falešně obviňovat jednotlivce, a to tyrani dělají; přivede muže k soudu, a nechá je popravit. A s tím jak průběžně likviduje životy, jeho prokletá tlama ochutná krev jeho přátel a sluhů. Začne vyhánět lidi do exilu a zabíjet; stornovat dluhy a přerozdělovat pozemky. Co je nevyhnutelný a zaručený postup pro takového jednotlivce? Nemusí být buď zničen svými nepřáteli, nebo - stát se tyranem? Proměnit se z člověka ve vlka."

"Ano, to je absolutně nevyhnutelné."

"Stane se z něj architekt občanské války proti těm, kdo mají majetek."

"Nó..."

"Dobrá tedy. Pokud je šampión nějak vyhnán do exilu, ale vrátí se navzdory všem jeho nepřátelům, nevrátí se náhodou jako "svatořečený" tyran?"

"Ano…"

"A pokud se jeho nepřátelům nepodaří poslat ho do exilu znovu, a všechny jejich pokusy zneškodnit ho přijdou vniveč - začnou plánovat jak se ho zbaví potají - najmou si třeba zabijáka."

"Ano, v takové situaci se schyluje k podobným praktikám."

"Tyranova odpověď na vzniklou situaci, je slavný požadavek, který všichni, kdo to dotáhli takhle daleko, uslyší: Tyran požádá lid o osobní ochranu - o záruku bezpečnosti pro "jejich" šampióna."

"Vskutku, to tyran udělá."

"A lid mu ochranu opravdu zaručí - a lidi se budou bát víc o jeho bezpečí, než o jejich vlastní."

"A ještě mnohem víc…"

"Nuže, mám tedy popsat štěstí takového muže, a města, ve kterém se tato vlčí kreatura zrodí?"

"Pojďme do toho!"

"Dobrá tedy. Abych začal - v ranných dnech jeho vlády, je tyran pohledný usměvavý týpek, co si najde dobré slovo pro každého. Říká že není žádný tyran, a je plný slibů jedincům i státu. Hraje si na ruku spravedlnosti, a přerozděluje majetky a otroky jeho kamarádům - a hlavně chudině. A řekl bych, že když už jsou všichni jeho nepřátelé v exilu, a do jisté míry se snížila frekvence "procesů"; další věcí, do které se tyran pustí, je válka: aby lid cítil neustálou potřebu jednoho generála."

"Pravděpodobně."

"A, možná tyrana napadnou ještě další důvody pro válku - třeba bude doufat, že jeho lid ve válce zchudne, a ztratí tak chuť do nějakých politických rejdů. A pokud tyran stále ještě má v zemi nějaké nepřátele, ve válce si vždycky najde způsob, jak je vyslat nepříteli do chřtánu. Z těchto a dalších důvodů: Není tyran zavázán svému osudu, aby rozdmýchával válečný oheň?"

"Ano, to jistě je."

"Nestane se tak tyran víc a víc nepopulární mezi občany?"

"Samozřejmě!"

"V tu chvíli ti, kdo pomohli tyranovi k moci, začnou mluvit otevřeně jak k tyranovi, tak mezi sebou. Začnou kritizovat co se děje, a tak tyran, jestli svoje řemeslo zvládá, musí být připraven odstranit jejich hlasy jeden po druhém, dokud kolem něj nezbudou jenom samí nepoužitelní budižkničemu - u těch už je jedno, jestli jsou přátelé nebo nepřátelé."

"To evidentně musí udělat, jestli chce zůstat tyranem."

"V tom případě bude potřebovat sokolí zrak - bude muset provést selekci, a eliminovat každého kdo je statečný, nebo šlechetný; nebo chytrý, nebo bohatý; protože tyranovo štěstí v neštěstí je být nepřítelem všech těchto lidí. On musí vymyslet, jak se jich zbavit, a vyčistit tak město dočista."

"Opravdu fajn způsob jak vyčistit město…"

"Ano, tyran udělá přesný opak toho, co by udělal doktor: ten by vyřízl co je nejhorší, a nechal v těle to nejlepší. S tyranem je to přesně naopak."

"Souhlasím, že to bude muset udělat, jestli chce pokračovat jako vládce."

"V tom případě, říkám já, tyrana pýchají růžky delikátního dilema: Buď strávit zbytek života obklopen idioty, a být při tom nenáviděn až za hrob - tedy v tom lepším případě; anebo nežít vůbec."

"Ano, to dilema není vůbec malé."

"A čím víc ho občané nenávidí, tím větší a spolehlivější bude potřebovat ochranku, že ano?"

"Samozřejmě."

"Kdo jsou tito "spolehliví" lidé? A kde je tyran najde?"

"Podle mě jich za ním přijde poměrně dost - z jejich vlastní iniciativy; alespoň dokud bude tyran platit podle současného kurzu medu."

"Psí tesáky - a jsou tu zase sršni!"

"Cizinci, a různá původně bezprávná individua jsou ti, o kterých mluvíte - že ano?

"Dobře; jsem rád, že se mi podařilo vytvořit správný obraz. A ve městě samotném - nerozjede se tyran takovým způsobem, že…

"Že co?"

"…že si dovolí sebrat občanům jejich otroky, udělat z otroků občany, a potom z otroků rekrutovat vlastní ochranku?"

"To by tyran vskutku mohl udělat. Koneckonců - otroci jsou ti nejspolehlivější lidé, které najde."

"Na svět přišla vskutku divná kreatura - jestli otroci jsou jediní lidé, které považuje za přátele, a jediní lidé, kterým může věřit od chvíle, kdy zabil všechny své přátele jen aby se dostal výš."

"Ano, otroci jsou jediní přátelé, které tyran má."

"Dobrá tedy. A tak zatímco si tyran užívá čerstvého přátelství s těmito lidmi, kteří teprve nedávno obdrželi občanskou pozici; co na to řeknou decentní lidé? Nezačnou tyrana nenávidět? A nezačnou se mu vyhýbat?"

"Jak by vůbec mohli jednat jinak?"

"Míříme přímo k pointě - nicméně vraťme se ještě na chvíli k tyranově armádě. K té skvělé, obrovské, a neustále se měnící armádě; a položme si otázku, jak pro ni tyran sežene potřebné zdroje?"

"Mno, evidentně - dokud jsou peníze v městských chrámech, tyran odtud bude utrácet dokud to půjde; plus majetek těch kdo mu padli za oběť; a ještě asi bude dostávat malé dávky od lidí ve městě."

"A co se stane když všechny tyto peníze dojdou?"

"Potom mu nezbude, než použít peníze jeho rodičů. Nic jiného mu nezbude, pokud bude chtít platit své opilé společníky, a své mužské a ženské přátele."

"Rozumím co chceš říct - lidé, kteří tyrana stvořili, ho pak budou muset podporovat; i s jeho přáteli."

"Nebudou mít jinou možnost."

"A tak se ptám, co když se jim to nebude líbit? Pro začátek - začnou si stěžovat: "To není správné!" A říkat: "…aby se dospělý syn nechal vydržovat svými rodiči. Právě naopak - syn by měl zaopatřit jeho otce! A co víc - my jsme tě nevychovali a nedosadili k moci kvůli tomu, abychom se my stali otroky našich vlastních otroků! A ještě při tom vydržovali tebe a tu tvojí člověčí smečku ve chvíli, kdy jsi se stal mocným! My ti přikazujeme opustit město - ty i tví přátelé a to hned!" Co myslíte, že se stane pak?"

"Můj bože! V takovém případě si lidé konečně uvědomí jak na tom jsou, a co vychovali za syna - pro koho si udělali místo ve svém srdci, a nechali ho tak vyrůst."

"Co tím myslíš, ptám se? Copak by si tyran dovolil použít sílu proti jeho příslovečným rodičům? Copak by je začal mlátit pro neposlušnost?"

"Ano - jestli jim sebral všechny zbraně tak ano."

"Parazit to je - tenhle tyran o kterém mluvíme! Zlý opatrovník pro člověka v pokročilém věku! Od této chvíle, zdá se, ta věc je oficiálně uznaná tyranie. Lidé vyskočí z pánve přímo do ohně - z pozice otroků svobodných lidí, přímo do despocie otroků."

"Ano, přesně to se stává!"

"Dobrá tedy, ptám se: je zde nějaká námitka proti tomu, když prohlásím, že jsme teď podali adekvátní popis toho, jak se z demokracie stane tyranie; včetně vnějších znaků tohoto procesu?"

"Ne, náš popis je perfektně adekvátní."

Překlad podle poslechu z nahrávky čtené Bruce Alexanderem provedl Bambus.