Šroub se utahuje

Když jsem před léty odcházel ze socilistického Československa, vedla mě k tomu snaha zajistit pro sebe a své děti normální život. Takový, abych se nemusel bát, že někde něco řeknu - a budu pak (já i mé děti) na mnoho let poznamenán Kainovým znamením. Zvolili jsme Kanadu. To jsme ještě netušili, jak si osud dokáže zažertovat. Proti tomu, co si vymysleli tady, byli komunisté v jistém smyslu obyčejní žabaři.

Ti z vás, kteří čtou Zvědavce pravidelně, si možná vzpomenou, na článek Stačí zvednou telefon - a muž přijde o veškerý majetek a následný článek Jak jsem protestoval. Šlo o Bill 117 - podivný zákon, který se připravuje zde v Ontáriu. Zákon má řešit násilí v rodině, ve skutečnosti je ale formulován tak drakonicky, že žena na jeho základě je schopná připravit partnera o rodinu, střechu nad hlavou a finančně ho zcela zruinovat.

Problém začíná už s definicí pojmu "násilí v rodině". Ta je totiž tak široká, že do ní spadá i hašteření a dokonce i obyčejné pozvednutí hlasu. Abych byl úplně přesný, nemusí dojít ani k tomu pozvednutí hlasu. Stačí je-li žena pomstychtivá nebo majetku-chtivá. Jediné, co musí udělat, je vytočit tísňovou linku 911 a říct, že se cítí ohrožená. Policie muže zatkne a odvede do vyšetřovací vazby. S důkazy si žena lámat hlavu nemusí. Je na partnerovi, aby dokázal, že tomu tak nebylo. Následujícího dne stane zadržený před vyšetřujícím soudcem.

Souhlasí-li s přiznáním viny (= další číslo do statistiky o prokázaném násilí v rodině) a slíbí-li, že se bude chovat slušně a že projde sérii "přeškolovacích" kursů, je mu povolen podmínečný návrat domu.

Neuzná-li vinu, čeká ho dlouhý a finančně vyčerpávající právní boj. Z čeho a jak má tento boj platit ovšem není jasné. Žena totiž může mezitím požádat o tzv. emergency intervention order - mimořádné zablokování majetku. Na základě této žádosti soud může okamžitě (a bez mužovy přítomnosti, dokonce aniž by byl tento oficiálně uvědomen) zablokovat veškerý mužův majetek a převést majetnická práva na ženu. Týká se to i toho majetku, který muž získal před tím, než svou partnerku poznal!

V průběhu 24 hodin tak muž přijde nejen o rodinu, o děti, o střechu nad hlavou ale i o všechno, co dosud vlastnil. Až ho pustí z vazby, nebude se mít kde vrátit. Zbudou mu jen dluhy a povinnost je platit. Ty se totiž nepřevádějí.

Až do konečného rozhodnutí soudu (což může trvat několik roků) bude muži zakázán jakýkoliv (i telefonicky) kontakt s rodinou, včetně dětí, protože součásti opatření je i tzv. restraining order - zákaz přiblížit se ke své rodině.

I v případě, že by muž soud vyhrál (jsem zvědav, jak se dá prokázat, že tehdy před rokem nezvýšil hlas), nemá vyhráno. Partnerka se může odvolat k vyšší instanci, což znamená další roky soudních tahanic a astronomických účtů za právní pomoc.

Zákon se nevztahuje jen na manžele, ale na jakýkoliv poměr mezi mužem a ženou, tedy například i prostitutku a jejího zákazníka.

Obhájci nového zákona argumentují, že to není tak hrozné, protože muž má právo do třiceti dnů požádat soudce o navrácení majetku. Partnerka má ovšem legální právo být tomuto jednání přítomná. Neukáže-li se, je jednání odročeno a bude odkládáno znovu tak dlouho, dokud se partnerka nedostaví. Soudce nemůže nechat partnerku předvést, protože jde pouze o její právo zúčastnit se jednání, nikoliv povinnost. Partnerka tak může efektivně blokovat projednání o navrácení majetku ne-li neomezeně, tedy určitě hodně dlouho.

Rob Martin, profesor na universitě Of Western Ontario, a odborník na konstituční právo napsal: "This bill is classic police-state legislation and violates just about every constitutional principle that anyone with even a minimal familiarity with our Constitution might think of..." (Tento zákon je klasickým příkladem legislativy policejního státu a porušuje snad všechna práva, která mohou napadnout člověka i jen s minimálním právními znalostmi naší ústavy.)

Řada těch, kteří si uvědomují podstatu zákona, tak nějak alibisticky počítá s tím, že zákon nevydrží první žalobu k Ústavnímu soudu nebo odvolání k Nejvyššímu soudu. To může být pravda (i když si nedělám žádné iluze o moudrosti a nezaujatosti nejvyšších soudců), ale kdo to zaplatí? Muž, který by se chtěl odvolat až k nejvyšším soudním stolicím, musí počítat s astronomickými finančními výdaji. Vzniká otázka zda je bude mít z čeho platit, bude-li veškerý jeho majetek konfiskován. Feministkám se tak podařil opravdu dokonalý šach-mat.

Navíc rozhodnutí nemusí být pro provincii závazná. Už před více než desítkou let deklaroval Ústavní soud zákon o upřednostňování francouzštiny v Quebecu jako proti-ústavní. Zákon platí na území Quebecu do dnešních dnů a nic nenasvědčuje tomu, že by byl brzy zrušen.

A kdo zná zdlouhavost právních sporů ví, že je daleko těžší zrušit existující zákon, než zbránit jeho přijetí v fázi, kdy to ještě šlo.

Překvapuje rychlost, jakou byl zákon protlačen parlamentem a naprostou slepotu (nikdo mě nepřesvědčí o tom, že vědomou) sdělovacích prostředků. S výjimkou dvou článků v lokálních Ottawa Citizen, žádné provinční nebo celostátní noviny nepřinesly ani tu nejmenší zprávičku.

A co si myslet o následujícím? Do místní talk-show v Ottawě volal zneklidněný posluchač, který četl článek v Ottawa Citizen. Moderátor se odmítl o tomto zákonu bavit. Prý věc diskutoval se svým poslancem (který byl čirou náhodou členem připomínkové komise ke zmíněnému zákonu), a ten ho ujistil, že to není tak hrozné, jak bylo napsáno v novinách.

Ze zápisu jednání parlamentu vyplývá, že tzv. třetí čtení včetně hlasování a zápisu trvalo neuvěřitelných 5 (slovy pět) minut - od 18:45 do 18:50! Zasedání začalo v 18:45, první bod programu bylo třetí čtení zákona 117. V 18:50 už parlament pokračoval dalším bodem programu, zákonem 169, který se zabýval autorizaci platby za veřejné práce.

Systém trojího čtení návrhu zákona býval jednou z pojistek demokracie, očekávalo se, že návrh bude třikrát diskutován a podrobován křížové palbě poslanců a právníků, než se stane zákonem.

Jak vidno, i takovou pojistnou ochranu lze s úspěchem snadno překročit. Ukazuje se, jak zřetelně nefunkční jsou pojistky demokracie v tzv. rozvinuté demokratické společnosti. Situace je vážnější o to, že jen málo lidí ví, co se vlastně děje a z těch, kteří to ví, nikdo zvlášť nevystupuje; všichni alibisticky očekávají, že taková blbost přeci nemůže vydržet (tento názor jsem četl na jedné konferenci - napsal ho Čech).

Co se týče Kanaďanů samotných, od nich už vůbec nelze čekat revoltu. Ohloupený a neinformovaný dav, nezkušený s praktikami totalitních systémů, se veselí, přesvědčen o dokonalosti státu, ve kterém žije. Na horních palubách se ještě tančí, ačkoliv loď zvaná Svoboda (nebo Právo, chcete-li) se potápí stále více.

Bill 117 prošel 20.prosince třetím, posledním čtením, očekává ho už jen tzv. Royal Assent, (královský souhlas) což je formalita spočívající v podpisu zástupce královny. Pak se Bill 117 stane oficiálně zákonem. Ontarijský parlament tak připravil svým občanům opravdu krásný vánoční dárek.