To je jaro!

Do našeho severského domova přišlo jaro: sníh roztál a odhalil louky, které i pod ním zůstaly světle zelené; silný led na jezeru se rozlámal a vyplaval na břeh jako spousta bílých krokodýlů; fouká teplý vítr a slunce svítí, jako by to už myslelo vážně. Přišlo jaro a ukončilo nádhernou zimu: naše duše potřebuje tmu stejně jako světlo a tady, na 60° severní šířky, co by sněhovou koulí dohodil od polárního kruhu, kde trávím několik měsíců vzdálen od středomořského slunečního svitu, se mi dostalo tolik tmy, jako je kopců zmrzliny v dětských snech. Bůh ví, že jsem toužil po temnotě a osamocení – po chladné, tmavé, nízko položené obloze se spoustou pichlavých hvězd – po zasněžených polích a sněhem okrášlených borovicích – po slunci nízko nad obzorem, po lenošení do pozdního rána, po krátkých dnech a dlouhých večerech, po jasném ohni v krbu, po bruslení a lyžování – toho všeho bylo přehršel. A nyní přišla do našeho světa záře, slibující vzkříšení Světla ze světla, Lumen de Lumine, Φώς εκ φωτός.

Je čas na dobré zprávy. Palestinská solidarita (Palestinian Solidarity) v Londýně odmítla návrh židovských aktivistů zakázat Deir Yassin Remembered (dále DYR; pozn. překl.), nejdynamičtější a neapologetický palestinofilní subjekt, kvůli (kromě dalších hříchů) jeho spojení se mnou. V sobotu 10. března byly na výročním plenárním zasedání Kampaně palestinské solidarity (Palestine Solidarity Campaign Annual General Meeting) předneseny Tonym Greensteinem a Rolandem Rancem dva návrhy, oba neobvykle dlouhé a jednoznačné, požadující po přátelích z Palestiny, aby zaměřili svůj hlavní program na „boj proti antisemitismu a popírání holocaustu“. Slovo drzost je k popsání takové drzosti příliš slabé. Tihle chlapi jsou tak nečestní, že jsem se vůbec nedivil, když byl Greenstein odhalen jako podvodník s kreditní kartou. Greenstein v článku v Guardian s názvem Stinná stránka solidarity pošpinil DYR, jeho předsedu prof. Dana McGowana, šéfa britského DYR Paula Eisena a našeho přítele Gilada Atzmona, a mne napadl dlouhém článku Odpovědí na sionismus není antisemitismus. Pokusili se DYR zastavit, přestože DYR poskytuje stipendia palestinským dětem, přináší informace masám a připomíná palestinský boj a utrpení. Odpověděli jim Paul Eisen, Ramzy Baroud a Gilad.

Oba návrhy byly zamítnuty drtivou většinou – podle blogu Mary Rizzo 95 %. Britští přátelé Palestiny se rozhodli pro svobodu myšlení a pluralitu a odmítli Prokrustovo lože (Prokrustes – postava z řecké mytologie, lákající poutníky na své lože, které jim mělo padnout jako ulité. Ukládal je na něj a pokud byli příliš velcí, přečnívající části těla jim odsekl, pokud příliš malí, natahoval je na skřipci. Pozn. překl.) úzkoprsé sociální analýzy, vnucované jim židovskými aktivisty. Kdyby tyto návrhy přijali, hnutí by tak učinilo nelegitimními nejen Gilada, Paula Eisena nebo mne samotného, ale i Michaela Neumanna, Jimmyho Cartera a Walta s Mearsheimerem. Kdokoliv poukazuje na izraelskou lobby by měl být považován za antisemitu a zakázán. Tím pádem by se stala povinnou víra v mýtus židovských antisionistů: že na vině je jen imperialismus, zatímco židovská lobby je výmysl antisemitů. Tento názor skvěle rozebral M. Ahmed. Nedůvěra k holocaustu by se měla stát pro každého přítele Palestiny povinností. Ti, kteří chtějí svobodnou Palestinu, chtějí být sami svobodní: svobodně číst, psát a říkat, co je jim libo. A tak, aby si tuto sladkou svobodu uhájili, židovský diktát odmítli.

V porovnání se zázraky přírody nebo s významnějšími bitvami, které lidé vedou jinde, je to jen malá věc; ale nepodceňujte ji – tohle byla důležitá bitva a velké vítězství, i když jen na našem hřišti. Jak jednou řekl Churchill, není to začátek konce, ale konec začátku. Oni po dlouhá léta dostávali vše, co chtěli. Pravicoví Židé napadali Kena Livingstona a Jimmyho Cartera za jejich „antisemitismus“, zatímco levicoví Židé napadali z téhož důvodu a se stejnou zuřivostí mé přátele a mne. Člověk, pokud si chtěl udržet své postavení ve společnosti, nemohl vzít do úst slovo „Žid“ bez zbožného obdivu.

Bázliví spojenci by ve strachu způsobeném tímto náporem hlasovali pro, podíleli by se na ostrakizování sebe sama, přestali by odpovídat na dopisy a zapojili by se do mravního odsuzování. Weby, natož tištěná média, by nezveřejňovaly mé eseje a organizátoři konferencí by mě přestali zvát. Stejně jako v kůži odění komisaři obávané Čeky by židovští aktivisté v každé debatě prosazovali svou jedinou pravdu a lidé by při tom stáli v pozoru. Jen ti duchem nejsilnější, nejodhodlanější a svobodu nejvíc milující útoku jejich hejna odolali. Je londýnské hlasování poslem změn? Je snad dlouhá zima naší nespokojenosti u konce?

Je to možné, protože tohle je převládající vítr z Východu. I přes svou skvělou civilizaci a hmotný komfort Západ vždy přebíral své nejlepší a nejhlubokomyslnější ideje z Východu, ať už to bylo křesťanství z Palestiny nebo socialismus z Ruska. A dnes Rusko nabízí jako protijed na válku proti svobodám, jinak známou jako „válka proti terorismu“, volju, neomezenou a nepřeložitelnou ruskou svobodu. Rusko je neuvěřitelně svobodné, nebo spíš plné volje: člověk může v restauracích a hospodách kouřit, nemusí se poutat bezpečnostním pásem, dokonce i parkování je zadarmo, když najdete místo. Ale co je ještě důležitější, každý může říkat, psát a publikovat prakticky cokoliv. Kromě všech svobod, jež platí na Západě, můžou být Rusové homosexuály nebo se jim vysmívat, plakat nad holocaustem nebo litovat, že skončil příliš brzo, být zastánci feminismu nebo proti němu brojit, milovat Izrael nebo volat po jeho urychlené likvidaci. Ano, všichni liberálové a Židy vlastněné noviny na Západě naříkají nad ruskou nesvobodou pod „krvavým diktátorem z KGB Putinem“ (případně ve Venezuele pod krvavým diktátorem Chavezem nebo na Kubě pod krvavým diktátorem Castrem – kdokoliv se jim nelíbí je vždycky krvavý diktátor, nebo ne?), ale Rusové jsou od politické korektnosti a uctívání Židů, těch nepříjemných rysů poválečného Západu, osvobozeni.

Izrael nedávno navštívila skupina ruských spisovatelů. Sešli se zde se svými čtenáři: Izrael má totiž víc než milion rusky mluvících občanů. Čtenáři nechodili kolem horké kaše a chtěli po nich, aby přísahali věrnost vládnoucí ideologii: aby odsoudili Írán, velebili Izrael, tuto baštu demokracie na Středním východě, aby odsoudili ruské dodávky zbraní Arabům a aby tepali do ruského antisemitismu. Židé se obvykle cítí jako věřitelé a klidně přichází s požadavky.

Západní hosté by jejich očekávání splnili, i když by si pak asi stěžovali manželkám. Popírání všudypřítomného a věčného antisemitismu není o nic lepší volba než popírání holocaustu. Ale Rusko je svobodné a když se čtenáři zeptali spisovatelky Marie Arbatovové, jak trpí kvůli antisemitismu a jak strašný je život v Rusku pod Putinovou diktaturou, protestovala.

Pusťte to z hlavy, řekla. Dnešní Moskva je jako Paříž v 60. letech: máme tam víc událostí za den než vy tady za měsíc. Dnes je krásná Moskva světovým centrem. Co se nás týče, máme vás po krk a Arabové mají po krk vás i vašich požadavků. Tenhle neúspěšný projekt Západu se přežil. Kdyby mé děti jen pomyslely na stěhování do Izraele, řekla bych jim: jen přes mou mrtvolu! Rusko nikdy nebylo antisemitské. Za celých 50 let života jsem to nikdy nezažila. Říkáte, že Židé nemohli najít práci? Mé židovské matce se jednou stalo, že ji odmítli, ale díky rodinným stykům hned našla jinou, lepší práci.

To byla odpověď prominentní ruské liberální spisovatelky, kterou dala izraelskému čtenáři. Přední feministická spisovatelka Maria Arbatovová má přitom do ruské nacionalistky daleko. Její dědeček byl významný židovský vůdce a pradědeček byl zakladatelem sionistického hnutí v carském Rusku. Ale její odpověď byla univerzální a paradigmatická. Na Západě to řekli jen Tony Jutt a Harold Pinter – možná ještě Philips Weiss. Ostatní mají pořád strach. Ale slova, jež pronesli němečtí biskupové a za která se pak káli, mohou ve svobodném Rusku říkat potomci Židů i kdokoliv jiný. V Rusku, kde je politická korektnost něco neslýchaného a kde jsou plné kostely lidí, vzájemně si žehnajících „Kristus s vámi“, mystické kouzlo Židů zmizelo. Mnoho mých moskevských přátel se považuje „jen za Rusy“, přestože mají jednoho nebo oba židovské rodiče, a díky vzájemným sňatkům s Rusy je asi 80 % ruského židovstva věcí minulosti. Mnoho jich bylo pomýleno sionistickou propagandou, ale měli dost času to poznat a své unáhlenosti litovat.

Izrael toho pro to, aby je vyvedl z omylu, udělal hodně: dokonce i velmi bohatí ruští Židé zjistili, že jsou ve své „historické domovině“ málo vítaní. Oligarcha Gusinský je vyšetřován a kdykoliv přijede ze svého španělského domova, je vzat rovnou na policejní velitelství; jednomu z nejbohatších ruských Židů, Gajdamakovi, byl obestaven bankovní účet. S méně prominentními ruskými Židy se zacházelo špatně a byli ze strany izraelských starousedlíků a jejich dětí vykořisťováni, stejně jako emigranti z Maroka před nějakými 40 lety. Skoro nikdo z nich si nevybudoval kariéru, která by stála za zmínku. Nekonečná válka, plánovaná a rozvíjená izraelskými vůdci, je pro ně málo přitažlivá; řízené střely Hizballáhu je naučily, že Izrael není imunní a nezranitelný, a že chystaný útok Izraele na Sýrii nebo Írán může mezi izraelskými civilisty přinést mnoho obětí. Se svou zkorumpovaností, která je vysoká dokonce i na středněvýchodní standardy, a s předsudky hraničícími s nepřátelstvím je Izrael pravděpodobně tím nejméně přitažlivým místem k nastěhování a životu.

Díky tomu se desítky tisíc ruských Izraelců vrátily zpět do Ruska a našly skutečnou vlast a skutečný domov ve svém rodném kraji. Sionistická idea měla romantický půvab, jenže to je pomíjivé. V 70. letech jsem se potkal v Tanzanii s nějakými americkými černochy, kteří odjeli do Afriky na vlně romantického pátrání po svých kořenech. Málokdo z nich to vydržel víc než pět let. Během té doby došli k poznání, že jsou z dobrých i špatných stránek Američany, kdežto Afričané se skládají z mnoha národů a kmenů, z nichž do žádného nemohou zapadnout. Nemůžete se „vrátit“ po 200 letech, natož po 2000 let.

Ruský vědec Dan Axelrod ze Sankt Petěrburgu mi řekl, že jeho izraelští příbuzní by se rádi vrátili zpět do města a odkoupili byty, které prodali před nějakými 10 lety, ještě za Jelcina. Jediné, co je brzdí, je smutná skutečnost, že cena těchto bytů od té doby desetinásobně vzrostla. Axelrod žádné takové starosti nemá: tento syn židovských rodičů navštěvuje kostel, přísně dodržuje ortodoxní půst, je ženatý s Ruskou, jejich děti jsou pokřtěné a miluje svou ruskou vlast. Zdá se, že Rusko našlo na židovskou otázku odpověď: není to ani německý fanatismus, ani americké podrobení se, ale asimilace v křesťanské lásce. Tento ruský model je jediný, který může fungovat, a nakonec bude fungovat i v Palestině.

To je další důvod, proč je Putinovo Rusko v oficiálním, sionisty kontrolovaném západním hlavním proudu tak nenáviděné a špiněné, a je to důvod, proč je tak milované přáteli Palestiny. Můj švédský přítel a přítel Palestiny, Stefan L., mi napsal: „Ohledně Putina máš naprostou pravdu. Že je rukojmím oligarchů je jedna věc, ale ať říká pravdu z jednoho nebo druhého důvodu – máme ho rádi, toho malého špiona s tváří krysy a s akcentem kalašnikova. A vždycky, když si vzpomeneme na dobu Jelcina, mu přísaháme věčnou věrnost.“

Překlad: Erik Sedláček