Evropský stát, ano či ne?

Na půdě senátu České republiky se rozvinula zaujatá debata na téma evropské ústavní smlouvy a budoucnosti Evropské unie. Pozornost, jaká v poslední době ožila v hlavách českých politiků na toto nikterak nové téma, není náhodná a má svoji příčinu: Názory na evropskou ústavu a euroskepticismus prezidenta České republiky Václava Klause a celé hradní skupiny jeho poradců. Náš pan prezident si za své nezávislé a neortodoxní vystupování na světovém fóru vysloužil už kdejakou kritiku a možná i výsměch. Jeho NE evropské ústavě a evropskému superstátu nelze neslyšet ani přehlédnout. Vlivem hlučných hlasů proti evropské ústavě ozývajících se z prezidentské kanceláře postupně klesá i podpora Evropské unii ze strany českých voličů. Nebude proto na škodu zamyslet se nad významem a budoucností Evropské unie a nenechat se při tom vést touhou Hradu zviditelnit sebe i Českou republiku v očích zbytku světa bez účasti většiny rozumě smýšlejících občanů.

Evropské společenství má tendenci se konstituovat na základě ústavního principu. Souhlasně se slovy Václava Klause musím říct, že nám tak pomalu a jistě vzniká nový superstát sjednocující národní státy v uskupení ne nepodobném federaci Spojených států amerických. Názory politiků na smysl EU se různí, postkomunistická garnitura liberálních pravičáků na Pražském hradě však nálepkuje pozadí evropské integrace jednoznačně: Jde o socialistickou a komunistickou ideologii sjednocení evropského proletariátu v boji proti třídnímu nepříteli ve formě národních států a jejich touhy po bohatství a moci. Co to vidíme na naší politické scéně? Paranoiu nebo hluboké pronikání pod povrch věcí a odhalení nové evropské revoluce či komunistické internacionály? Při té příležitosti si připomeňme základní motiv, který před lety vedl ke vzniku myšlenky o sjednocení Evropy. Důvodem byla rostoucí hospodářská síla USA a vliv této bezkonkurenční světové velmoci na globální ekonomiku. Takové moci nemohl konkurovat žádný vyspělý evropský stát, Německo, Francie ani Anglie. Jako možné řešení se jevilo sjednocení Evropských států do uskupení srovnatelného s ekonomickými možnostmi USA. Základní podmínkou bylo vytvoření jednotného trhu schopného generovat kapitálové investice a přijímat produkci zboží srovnatelně s prostředím amerického trhu a jeho spotřebou. Jen tak mohla být vytvořen protiváha americké expanze směřující na třetí trhy, ale i do samého srdce evropského hospodářského prostoru za účelem jeho kapitálového ovládnutí.

Myšlenka a následná realizace sjednocené Evropy měla ryze hospodářsko mocenský motiv a EU vyrůstala na čtyřech základních pilířích tvořících základ jednotného trhu: Svoboda pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Pojem svoboda zde ovšem neměl a nemá význam liberalizovat evropský trh do podoby volnější, než jaký je v jednotlivých státech Evropy či v samotných USA, nejde o to dát mu ideální svobodu bez všech regulací a organizačních stimulů současných zastupitelských demokracií těchto států. Smyslem evropské integrace bylo odstranit napříč Evropou všechny překážky celní, měnové, daňové a národnostní tak, aby Evropa fungovala jako jeden celek s jednou hospodářskou politikou a jednou centrální bankou. Jestliže Václav Klaus dnes mluví o svobodě a odvolává se na autority politické ekonomie typu Hayek, Friedman a podobně, má na mysli neviditelnou ruku trhu, které se nesmí klást žádné překážky, má na mysli omezení intervencí státu do spontánní funkce trhu, má na mysli monetarismus - vládu peněz a mechanismů s ní souvisejících. Když pan prezident mluví o svobodě, nemá na mysli svobodnu člověka, ale svobodu tržních subjektů pracujících za účelem vlastní síly a prosperity. Tato politováníhodná záměna ideologie neomezeného tržního hospodářství a pravicové politiky za smysl a obsah EU jako lidského prostoru má za následek, že se Česká republika zjevuje světu jako duchovní centrum tržního náboženství v čele s hradní skupinou a hlavou státu papežštější než papež.

Sjednocení evropského trhu vyvolává otázku významu současných národních států v rámci EU, jejich role ve smyslu ochrany národních zájmů těchto zemí. Je-li vše v současném globálním světě určeno bohatstvím a schopností nadnárodní ekonomiky vytvářet dostatek materiálních hodnot pro život lidí, je na místě se ptát, nakolik účelové a diferencované zasahování současných států do vlastních tržních mechanismů má ještě nějaký pozitivní smysl. Moderní stát vznikl jako ochrana soukromého kapitálu před cizí mocí, jeho cílem bylo zajistit nedotknutelnost a převahu bohatých kapitalistů nad ekonomickými subjekty jiných národů, a to jakoukoliv silou, především však silou vojenskou. Vnitřní funkce státu, jeho zákonodárství a silové resorty zřízené na prosazení těchto zákonů do života lidí, mají potom význam násilné organizace života občanů. Vznikající zákony a celé veřejné právo má za cíl přinutit občany moderního státu, aby se chovali a pracovali ve veřejném zájmu. Co je to „veřejný zájem“, o tom se však vedou spory od samého začátku. Praxe ukazuje, do jakých zrůdných forem se dostává starost zákonodárných sborů o nastolení pravidel, jimiž se má usměrnit jednání lidí tak, aby odpovídalo představě politických stran a špiček o veřejném pořádku. Stále neproniknutelnější zapletenec paragrafů veřejného ale i občanského práva, které se mění ze základních principů spravedlnosti na stejně direktivní soubor nařízení a opatření na organizaci života lidí, a neomezený prostor pro jejich výklad stran zkorumpované justice vede k postupnému oklešťování základních lidských práv a svobod až na dno. Sociální politika národních států nakonec sama paralyzuje fungování tržního hospodářství a je zdrojem mnohovrstevného plýtvání zdroji daňových poplatníků a nakonec i vytvořenými hodnotami. Ptám se proto: Je nějaký důvod pro zachování suverenity takových států?

Globální ekonomika se utvořila v nadnárodní formě, globální ekonomické subjekty postupně stále více diktují světu podmínky ekonomické prosperity, v takové situaci národní státy přestávají být tím, čím původně byly, a ztrácejí jakýkoliv smysl. Jsou pouhou líhní vypočítavých politiků, chamtivých byrokratů, bující a nenasytné exekutivy správních orgánů a organizací, nacionalistických šovinistů, a tak dále. Jak je potom možné chápat volání Pražského hradu po suverenitě národních států v rámci EU? Jaký zájem sledují kritiky všech euroskeptiků? Jaká zaujatost kypí v žilách našich klausovců? Nejde náhodou pouze o budoucnost jejich politických a mocenských ambicí, o zachování zdrojů obživy současných politických garnitur, zajištění jejich práva na existenci jako skupin, které si dělají ze svého státu soukromou živnost zdůvodněnou ideály národní samostatnosti? Nepotřebujeme evropskou ústavu, nepotřebujeme evropský superstát, jsme suverénní národ, který si o životě vlastních občanů bude rozhodovat po svém, křičí do světa naši hradní páni, chceme skutečnou demokracii v rámci EU, ne centralizaci její moci, abychom si mohli vládnout a užívat moci podle vlastních měřítek svobody, podle vlastních měřítek občanské společnosti, podle námi vymyšlených zákonů, v jejichž dikci budou občané tohoto státu krmit nás a ne úředníky v Bruselu.

Egoistická zaslepenost českých odpůrců evropské ústavy a jejich nenávist k nadřízeným úředníkům EU vede tak daleko, že napadají i závěry a diskuze evropského fóra směřující k ochraně životního prostředí a k ekologickým otázkám doby. Jak jinak je možné hodnotit výroky Václava Klause ve stylu „žádná ekologická hrozba neexistuje, natož pak nějaké globální oteplování, všechny katastrofické scénáře jsou výplodem ekologického náboženství,“ nebo zaujaté články Tomáše Haase, poradce prezidenta republiky, který upadá do nepříčetnosti při pomyšlení, že by nějaké „nekompetentní a neprokázané“ teorie klimatologů či jiné ekologické lobby měly mít za následek regulaci tržní ekonomiky, měly nařizovat současným státům pravidla hry a nutit je přispívat daněmi na oltář společné věci všech lidí tohoto světa, jakou je záchrana přírody před zpustošením? Svět se nedá regulovat, vypouští na veřejnost Haas svá nestrávená moudra o spontánním řádu, žádná opatření vydaná z centrálních postů EU na snížení emisí, využití alternativních zdrojů energie, ochrany prvotních zdrojů nemají smysl, vše musí zařídit neviditelná ruka trhu a naše prozíravost liberálních politiků v čele s panem Klausem. Přitom minulý přínos EU právě v cílené ochraně přírody a životního prostředí se dá jen těžko popřít. A je vcelku příznačné, že jde o dodatečné funkce společenství, jimiž se EU staví nad prvotní ekonomické zájmy a hledá tak svůj význam v rovině lidské a nadčasové. Přes stálou nedostatečnost všech ekologických opatření nutno říci, že regulativy EU, jejich tlak a dotace na odsiřování průmyslových exhalací, na čističky vod a katalyzátory výfukových plynů měly pozitivní přínos. Krušné hory se začínají znovu zelenat lesním porostem, do našich řek se vracejí pstruzi, už si ani nevzpomínáme na poplachy a zákazy vycházení v souvislosti se zamořeným ovzduším našich měst výfukovými plyny automobilů.

Tím se dostávám k tématu, kterým se rozšiřuje původní smysl EU a nabírá s sebou otázky lidského života, životního prostředí a kultury. Není pochyb, že původní záměr hospodářské unie sdružující suverénní státy postupně přerůstá v nový evropský stát, v nový význam evropského prostoru, který není pouze zárukou ekonomické síly, ale připravuje půdu pro budoucí mnohoznačný život lidí bez partikulárních národních zájmů a s citem pro společné otázky lidstva. Pouze takový stát bude schopen uvádět řešení problémů globálního charakteru do reálného života a na jeho cestě mu nesmí překážet státy současné. Pouze takový stát ve spolupráci s dalšími kontinentálními uskupeními typu USA bude schopen urychlit přechod na ekologické zdroje energie a provoz mobilních prostředků na bázi vodíku a kyslíku namísto fosilních paliv. Ze čtyř pilířů ekonomických vzniká naděje na vytvoření dalších pilířů ekologických, obecně lidských a kulturně společenských.

Prvním pilířem bude určitě péče o to, co je nám všem společné a drahé, péče o přírodu. Té bude nutné podřídit mnohé z ekonomických zájmů a touhy po bohatství každého z nás. Hmotné bohatství nemůže být v budoucnu kritériem lidského štěstí, kvetoucí zahrada, jako naše vlastní prostředí k životu, však ano. Dalším pilířem musí být péče o člověka, o jeho výchovu a jeho sociální cítění. Doufejme, že postupně budou vyčleněny hmotné prostředky pro všeobecné vzdělávání mládeže na té nejvyšší úrovni, pro tvůrčí zaujetí a myšlenkový rozkvět lidí, pro duchovní zdroje, jež nebudou řízeny trhem a penězi, nýbrž vzdělanci, filozofy a kantory v tom nejryzejším založení, jinými slovy hodnotami lidské vznešenosti a ušlechtilosti namísto hodnot konzumních. Jen tak bude dán prostor k harmonickému rozvoji lidí a ne k jejich spotřebnímu úpadku.

Třetím pilířem, jímž může evropský stát přispět k rozkvětu kultury lidského života, je jeho univerzalita a potencionální netečnost k otázkám příslušnosti, vzájemnosti a uspokojení bytostných potřeb člověka. Současná sociální politika národních států, v jejímž středu je přerozdělování zdrojů od úspěšných k neúspěšným, od silných k slabým, od snaživých k lajdákům, nuže tato politika „sociální spravedlnosti“ je jedním z hlavních důvodů úpadku kultury lidského společenství vůbec. Maximou sociálního člověka a jeho bytí není být nakrmen cizáky, nýbrž nalézt zdroje obživy a blaženosti ve společné cestě a vzájemné pomoci bližních. Superstát velikosti evropského společenství nemůže být záštitou ani garantem kulturnosti svých občanů. Při své rozlehlosti a globálním charakteru se naprosto vymyká roli, s níž by měl určovat kulturní statky tak obrovského množství lidí a národů v celku. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o nevýhodu, euroskeptici mohou zajásat a zvolat, k čemu stát, který nemůže dát lidem kulturu? Omyl. Na takovou schopnost jsou krátké již současné národní státy. Kultura lidí nezraje tím, co se jim nabízí k použití, ke shlédnutí, ke spotřebě, kultura lidí je dána aktivním utvářením konkrétních společenství na společné cestě ke společným hodnotám, ke společné výchově svých potomků, kteří se dokáží obětovat pro blaho celku, zkrátka k vybudování všech zapomenutých tradic, jimiž si minulá společenství vybojovala své místo na slunci, své štěstí a život v respektu k pravidlům dobrého chování, k uchování duchovních hodnot a v úctě k moudrosti svých předků. Kultura žádného lidského společenství se nedá přikázat nebo nastolit zákony. Každý kult, mýtus či mrav dobrý pro každého musí vyplynout ze spontánní zkušenosti reálného společenství a z reálného soužití postaveném na společném názoru a kolektivní spolupráci. Bez vzájemnosti a pocitu zakotvení jedince v celku není žádná kultura. Taková společenství však musejí být omezená, spočetná a mohou vzniknout teprve tehdy, když zmizí současné státy jako organizátoři a propagátoři života nezávislých jedinců. V rámci globální evropské vesnice tak vznikne vakuum, prostor pro neřízené sebeutváření libovolných existenčních uskupení, komunitních spolků, rodů či kmenů, které nebudou spoléhat na almužnu svého státu. Ten bude příliš veliký a příliš neschopný se postarat o jejich členy, bude proto dost důvodů začít se starat sama o sebe svobodně, odpovědně a nezávisle na státě samotném. Bude dost důvodů hledat kulturní obsah lidského života ze života samého, překročit stín současné bídy plynoucí z hmotného bohatství a individuálního přežívání v odcizeném celku organizovaném státní mocí.

Na závěr si neodpustím ještě jednu otázku: Co je lepší, evropský superstát nebo národní organizace státního zřízení v zemi, kde politici pohrdají veřejným míněním a občané politiky, v zemi, kde korupce a líté ženy ovládají justici, veřejnou správu a školství, v zemi, kde zločinecká mafie prorůstá všemi mocenskými strukturami včetně policie, v zemi, kde muži vládnou ekonomice jako mafiánští bossové, tunelují podniky, banky, klíčový průmysl a základem jejich cti je okrást či zničit každý náznak snahy o poctivé uplatnění tvůrčích schopností? Moje odpověď je jasná: ANO evropskému státu. Jaká je ta vaše, milí čtenáři?

Doplnění vydavatele: Uveřejňuji tento článek spíše jako polemiku. Osobně se s názorem autora na Evropskou unii neztotožňuji.