Komu patří poslanecký mandát?

Dezerce poslanců Melčáka a Pohanky ze sociálnědemokratického tábora do otevřené náruče trojkoalice nebyla prvním takovým případem. Stačí si vzpomenout na začátek devadesátých let a vybaví se nám rozpad poslaneckého klubu republikánů v České národní radě, pozdější přestupy pánů Wagnera a Teplíka, či jednotlivé excesy v podání Machaté, Hamplové a Kotta. Přes rozdílné pohnutky mají jedno společné: všichni poslanci si bez okolků podrželi poslanecký mandát.

Napadá mě proto otázka. Komu vlastně patří poslanecký mandát? Politické straně, která nominovala a umožnila kandidaturu vybraným kandidátům, nebo jednotlivým poslancům, kteří, vědomi si své neodvolatelnosti, mohou kdykoli bez skrupulí zahodit vše, co v předvolební kampani hlásali?

Přiznám se, že já osobně jsem zastáncem první varianty. Poslanecký mandát by měl být v držení politické strany. Ve volbách do Poslanecké sněmovny jde o soutěž politických stran a občané volí tu, ke které chovají největší sympatie a jež má podle nich ten nejlepší volební program. Jistě, na kandidátkách jsou i kandidáti známí a populární (zejména z řad tzv. umělecké fronty), jejichž nasazením se má přitáhnout pozornost veřejnosti a tím i větší počet hlasů. Nicméně si dovolím tvrdit, že není možné, aby se poslanec po svém zvolení cítil nezávislým a mohl pod slibem honosných požitků plivnout na stranu, která mu umožnila politicky vyrůst.

Jako bych už slyšel argumenty kritiků, že v demokracii nemohou rozhodovat stranické sekretariáty, že jde o totalitní praktiky a snahu omezit svobodu projevu. Nikoliv. Jde o námět ke zvýšení stability politického systému. O možnost již dopředu vyloučit lanaření jednoho či dvou poslanců s cílem převážit misky vah na svou stranu a s pomocí zrádců sestavit vládu. Riziko politické korupce by se tím značně omezilo. „Přestupy“ se totiž mohou přihodit komukoliv.

Je zcela logické, že ne všem zvoleným zákonodárcům se kroky mateřské strany mohou za všech okolností líbit. V takovém případě by měl na vybranou z těchto možností: buď se podvolit většinovému názoru, nebo nesouhlas vyjádřit rezignací na svůj mandát. Pokud by se ale rozhodl opustit stranické řady a stát se tzv. nezařazeným, či rovnou posílit konkurenci, měla by automaticky následovat ztráta poslaneckého mandátu. A pokud by chtěl zůstat členem a nadále hlasovat v rozporu s volebním programem strany, měla by ona mít možnost ho odvolat. Poté by na uvolněné místo nastoupil první náhradník daného volebního kraje. Ústava by v tomto směru měla být jednoznačně novelizována.