Zvířecí holocaust

Ve svém nedávném článku (Rakovina přírody – člověk) jsem psal o zkázonosném vlivu člověka na své okolí. Držel jsem se spíše obecné roviny. Dnes budu podstatně konkrétnější a naturálnější. Budu se zabývat továrnami na nezměrné utrpení a transporty předcházejícími smrt v nesnesitelných mukách.

Při zpracovávání tohoto tématu jsem mnohokrát narazil na opravdu otřesné fotografie a skutečnosti, ze kterých běhal mráz po zádech. A proč to nepřiznat, čas od času jsem měl problém udržet slzy, které se mi draly do očí při myšlenkách na utrpení a beznaděj, jež denně zažívá nespočet zvířat určených na porážku.

Předesílám, že nejsem fanatickým vegetariánem. Označil bych se za svátečního masojeda. Příčinou mého vyhýbání se masu z „potravinářských zvířat“ je především způsob, jakým jsou tato zvířata (dají-li se ještě zvířaty nazývat) chována a následně zabíjena. A to teď nemám na mysli doslova bestiální rituální košer porážky, kdy je mučení zvířat chápáno jako součást zavrženíhodného „náboženství“ (toto téma se již na Zvědavci jednou objevilo – v článku pana Richarda Krále.

Pojďme se nyní podívat trochu podrobněji na to, jakou cestou projdou maso a uzeniny, než se dostanou do vaší lednice či mrazáku a následně i na váš talíř.

Začněme u velkochovů. Obchodní řetězce tlačí výkupní ceny masa dolů, což nutí i „výrobce“ k úsporným opatřením. Na to doplácí především zvířata, která byla degradována na výrobní jednotky na růst masité svaloviny. Žijí v nepředstavitelném stresu, mnoho z nich je chronicky nemocných a i krutá smrt pro ně bývá vysvobozením. Manažerský přístup vyžaduje, aby bylo zužitkováno vše, co se nějak zužitkovat dá – ruka trhu nezná slitování.

Vysoká inteligence prasat je všeobecně známa. Přesto málokoho trápí, že v podmínkách velkochovů jsou jejich životní potřeby omezeny na minimum. Chovná prasnice je doslova strojem na produkci selat. V době porodu a kojení je uzavřena v individuálním boxu, jenž bývá tak malý, že se v něm nemůže ani otočit. V takovýchto podmínkách zvíře dříve či později zešílí. Po třech až čtyřech letech bývá prasnice z chovu vyřazena.

Krátce po narození se provádí kastrace samců – z ekonomických důvodů bez lokálního umrtvení (s tím umrtvením se mi to nějak nezdá, ale nikde jsem nenarazil na informaci tvrdící opak). Selatům bývá amputován ocas. Ve vepřínech jsou prasata ustájena po několika v malých ohradách s minimální podestýlkou. Rytí, jedna z jejich základních stravovacích potřeb, je jim úplně znemožněno. Po 5 až 9 měsících čeká vykrmená prasata často i několikahodinový transport a porážka. O nešetrném způsobu nakládky a vykládky tohoto „zboží“ nemusím snad ani psát. Úhyn při transportu není až tak výjimečnou událostí. Pak přichází jatka a všudypřítomná smrt vyděšených zvířat.

Vzpomínám si na letní prázdniny, které jsme jako děti trávily v jedné malé vesničce na Vysočině. Za vesnicí stál vepřín a paní z JZD nás občas pustila, abychom se na prasátka podívaly. Výsledkem bylo, že jsme si vytvořily asociaci prase = nepředstavitelný smrad. Ale i jako dětem nám bylo líto malých čuníků tísnících se v ohrádkách zapáchající budovy bez oken.

Pojďme dále: Kuřata – brojleři (speciálně vyšlechtěný druh na produkci „bílého“ masa) jsou v podstatě hybridními tvory. Jejich růst je tak rychlý (téměř dvakrát rychlejší než u normálních kuřat), že by v běžných podmínkách těžko přežila. Dá se říci, že jejich svalovina přeroste kostru.

Jsou většinou chována v obrovských halách s nepřetržitým osvětlením, které stimuluje jejich aktivitu k tomu, aby co nejvíce žrala a tím co nejdříve tak dosáhla požadované velikosti. Přísun krmiva (granule obsahující mimo jiné i mleté kohoutky a slepice pošlé při chovu) je nepřetržitý, životní prostor minimální.

Podmínky přepravy jsou taktéž děsivé – pravděpodobně každý z vás již někdy potkal kamion přeplněný drůbeží namačkanou v přepravkách. Porážka je dnes sériovou automatizovanou záležitostí – ptáci jsou jeden za druhým zavěšováni za končetiny hlavou dolů a postupně projíždějí omračovací komorou a podřezávacím strojem, který jim přetne krční tepny. Omráčení nebo podřezání však nemusí být dokonalé a kuře tak může v bolestech umírat i několik minut. Objem produkce je s rostoucí oblibou „zdravého“ kuřecího masa obrovský.

Za zmínku stojí i okolnosti produkce vajec. Po vylíhnutí jsou kuřata tříděna podle pohlaví a samečci (pro výrobu vajec zbyteční) usmrcováni. Samičkám se často upaluje špička zobáku v rámci prevence před zraněním při vzájemných konfliktech. Po necelých pěti měsících jsou slepice dávány (obvykle po pěti) do snáškových klecí. Podlaha klece je z pletiva – bez pevné podložky, na níž by mohly slepice aspoň pevně stát. Znemožnění prakticky jakéhokoli pohybu je příčinou špatného fyzického stavu, který má za následek zhoršenou imunitu, psychický stres i následné poruchy chování. V kleci často dochází k vážným poraněním pařátů nebo křídel, ke zlomeninám vlivem u nosnic velmi časté osteoporózy kostí. V klasické chovné hale bývá umístěno okolo 20 tisíc nosnic. Při běžných prohlídkách proto nemusí být případné nemocné a slabé slepice nikdy nalezeny a jsou tak odsouzeny k pomalé a útrpné smrti. Denně v takové hale umírá v průměru 5 slepic. Po přibližně 12 měsících intenzivní snášky klesá slepici produkce vajec a je vyřazena na druhořadé maso.

Opět se vrátím ke svému dětství a prázdninám na Vysočině. Součástí malé vesničky o sotva 40 staveních byly krom vepřína i dva kravíny. Ostatní děti braly jako obrovskou atrakci, když se mohly jít podívat na kravičky nebo telátka. Mne tento pohled naháněl husí kůži. Opět nepředstavitelný zápach, malé kotce na řetězu uvázaných krav, žalostné bučení, vpředu pás na žrádlo, vzadu na výkaly. Z velkých očí se dalo vyčíst mnohé…

Hovězí maso je svalovina speciálně vyšlechtěného, tzv. masného skotu. Jsou poráženi především jednoletí jateční býci a krávy, půlroční telata nebo víceletí býci stejně jako vyřazené dojné krávy. Jak jsem již zmínil, život v intenzivních výkrmech je spíš noční můrou. Krmí se koncentrovanou směsí obilovin, silážovaného sena a různých přídavků (včetně živočišných mouček, u nás již (oficiálně) pouze rybích). Na tvrdé, výkaly a močí pokryté podlaze těžká zvířata špatně stojí a trpí přerostlými a zanícenými paznehty, obtížně uléhají a uklouznutí, pády a zranění nejsou výjimečné.

Doba JZD a kravínů, jež si pamatuji ze svého dětství je již aspoň částečně pryč. Nyní se přichází v chovu skotu k tzv. extenzivním chovům ve volném výběhu. Je však otázkou, jak takto chovaná zvířata snáší pozdější často i vlivem obchodu v rámci Evropy několikadenní transport za smrtí.

Jenom při tuzemských převozech na jatka uhyne každoročně přes tisíc zvířat.

S mlékem je to obdobné jako s vejci. Ne nadarmo se ujalo nejen v managementu (v rámci tzv. matice BCG), ale i v běžné mluvě sousloví „dojná kráva“ – v honbě za falešnou efektivitou jsou dojnice enormně zatěžovány. Pro srovnání: Začátkem minulého století produkovala průměrná dojnice osm až deset litrů mléka denně. Dnes, po desetiletích intenzivního šlechtění, je to dvoj i vícenásobek. Produkce mléka obnáší obrovskou fyzickou i psychickou zátěž. Trpí samozřejmě i telata, která jsou jakýmsi vedlejším produktem „výroby“ mléka. Ta bývají od matky odstavena zpravidla již několik hodin po porodu, což má samozřejmě za následek přerušení přirozeného vztahu. V našich chovech hyne krátce po narození průměrně 10% telat.

Nevím, do jaké míry je označení BIO věrohodné a nejde-li pouze o chytrý marketingový tah, ale zvyšující se nabídka mléka, jogurtů, sýrů a dalších produktů z ekologicky šetrných chovů je dle mého názoru tou správnou cestou k aspoň trochu lepšímu svědomí každého z nás.

Pro silnější povahy doporučuji článek Jatka - zabíjení na běžícím páse.

Ještě otřesnějším tématem jsou pak pokusy na zvířatech. Jde o ničím neobhajitelné a mnohdy samoúčelné zrůdnosti. Podrobněji se jimi zabývat nebudu, nemám na to sílu. Vadí mi, když kdokoli trpí. Ať už jde o jakoukoli živou bytost. Mému chápání se vymyká, jak může být někdo schopen mučit. A je jedno, zda se tak děje v izraelských vězeních či v laboratořích výzkumných ústavů.

Cílem tohoto článku není detailně popsat, ale spíše nastínit tématiku. Není problém zapátrat po podrobných informacích. Pokud jsem někoho přiměl k zamyšlení či dokonce k aktivnímu vyhledávání dalších informací na toto neveselé téma, pak se můj záměr splnil.

Na úplný závěr bych bez jakéhokoli komentáře zmínil seznam vegetariánů a veganů, na nějž jsem narazil:

Seneca, Ovidius, Sokrates, Platon, Pythagoras, Hippokrates, Hérakleitos, Diogenes, Vergilius, Buddha, František z Assisi, Leonardo da Vinci, Isaak Newton, Blaise Pascal, W.Shakespeare, J.W.Goethe, Friedrich von Schiller, Friedrich Nietzsche, Richard Wagner, J.J.Rousseau, L.N.Tolstoj, Voltaire, Mahátmá Gándhí, Abraham Lincoln, T.A.Edison, Henry Ford, Charles Darwin, G.B.Shaw, Albert Schweitzer, Arthur Schopenhauer, Jack London, Adolf Hitler a mnoho dalších.

Zpracováno za použití materiálů ze stránek www.svobodazvirat.cz, www.ohz.cz, www.gnosis9.net, www.vegetarian.cz.