Hon na sexčarodějnice: dva případy

Lidé v ČR si, tak jako jiní Evropané, už zvykli na to, že se v USA díky odlišnému právnímu systému občas dějí velmi podivné věci. Nedávno jsem narazil na dva případy, jejichž tragikomičnost hraničí snad až s šílenstvím. Jedním jsou dva teenageři obvinění z šíření dětské pornografie a druhým je učitelka, které údajně ukazovala porno svým žákům. V obou případech je spravedlnost asi nejen slepá, ale i hluchá a přihlouplá. Anebo si zkrátka vybrala dovolenou.

První případ se odehrál na Floridě. Dva mladí lidé, sedmnáctiletý Jeremy a šestnáctiletá Amber, spolu udržovali intimní vztah. Krom obyčejných věcí, které spolu chlapec a dívka mohou v tomto věku dělat, si pořizovali fotky sebe sama nahých při nespecifikovaných sexuálních aktivitách, a ty si pak posílali přes email. Nějakým způsobem se však k jejich fotografiím na Jeremyho počítači dostala policie, kterou v její neskonalé moudrosti nenapadlo nic lepšího, než oba zatknout a obvinit je z výroby a držení dětské pornografie.

Absurdita takového obvinění bije do očí. Podle předchozích rozhodnutí soudu v případech sexuálních kontaktů mezi dvěma nezletilými nemůže být ani jeden z nich obviněn ze zneužívání toho druhého. Jinými slovy, dva nezletilí spolu mohou mít sex zcela legálně, jen si nesmí pořídit z takové činnosti záznam. Tento záznam je totiž již dětskou pornografií. Soud, který nakonec rozhodl v poměru dva ku jednomu v neprospěch obžalovaných, svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že oba dva nezletilí byli příliš „nedospělí“, aby si uvědomovali případné důsledky takového jednání, a že samotná produkce takového materiálu jim mohla způsobit duševní trauma (samotný sex nemohl?). Klíčovým argumentem bylo, že se fotografie mohly případně rozšířit po internetu a tím ublížit oběma nedospělým.

Nad touto logikou klesá průměrnému Evropanovi čelist a v mozku se mu odehrává boj mezi nutkáním se smát a zároveň plakat. Já nejsem právník, práva nestuduji a neřekl bych, že by moje znalosti v této oblasti byly nějak hluboké, nicméně si matně vzpomínám, že by se zákony měly vždy vykládat v souladu s jejich „duchem“, čili by se měl brát ohled na záměr, se kterým byl zákon vytvořen. Zákony trestající produkci či držení dětské pornografie mají, snad je tomu tak i v USA, chránit děti před zneužíváním a sexuálním vykořisťováním ze strany dospělých za účelem zisku. Jak potom může někdo použít podobný zákon k terorizování dvou téměř zletilých lidí, kteří si pro vlastní potřebu pořizovali lechtivé fotografie? Argumentovat duševní nevyzrálostí je přeci nesmyslné, nejde tu o jedenácti či dvanáctileté děti, ale o téměř dospělé jedince, kteří si jistě dost dobře uvědomovali, co dělají. Pokud je soud chtěl chránit, tak odvedl mizernou práci. Chtěl chránit někoho, kdo to nepotřeboval, před ním samotným.

Nezbývá než doufat, že oba dva dotčení nezískali záznam v americké databázi sexuálních zločinců. V tom se totiž ocitají stovky mladých lidí, kteří udělali jedinou chybu: neověřili si věk svého sexuálního partnera/partnerky, za což byli odsouzeni a za což jsou nyní veřejně pranýřování v internetové databázi, kde se nacházejí spolu s pachateli znásilnění, zneužívání a jiných zvráceností.

(Zcela na okraj: tento případ, ačkoliv se stal v USA, jen utvrdil můj odpor k případné změně české legislativy, která by trestala držení dětské pornografie. Nedovedu si představit lepší prostředek, jak někoho obvinit, zcela znemožnit a zničit mu život pouhým umístěním několika elektronických fotografií na disk jeho osobního počítače.)

V jiných článcích jsem již naznačil, co si myslím o směřování západní společnosti. Je jejím (a ne jen jejím) charakteristickým znakem, že ráda podléhá davové hysterii a pořádá hony na domnělé vnitřní nepřátele. Ve středověku jimi byli čarodějníci, kacíři, protestanti, posléze Židé, ateisté, homosexuálové a podobně. Během druhé světové války se v Evropě zase lovili Židé, jejich napomáhači a příslušníci jiných ras podlidí, pod válce na řadu přišli kolaboranti (skuteční i domnělí – u nás jsme se s rozlišováním nepárali: zkrátka jsme provedli etnickou čistku několika milionů Němců s tím, že jde beztak jen o samé vlastizrádce). Během války studené se lovnou zvěří stali údajní komunisté na Západě a údajní agenti západního imperialismu na Východě.

Člověk by řekl, že by z toho lidé mohli se vstupem do nového století a tisíciletí vyrůst. My jsme si ale řekli ne, společnost lační po krvi, takže je třeba najít nové oběti. V současném západním světě jde vlivem převládající politické korektnosti a snahy státu chránit všechny bez rozdílu, ať již si to přejí, či nikoliv, především o domnělé rasisty, teroristy, korupčníky, sexuální devianty nebo pedofily. V průběhu takových honů se spravedlnost často stahuje do ústraní, presumpce neviny je vesele ignorována a pouhé obvinění z takového jednání stačí k totální společenské likvidaci obviněného.

Zvláště případy domnělého sexuálního obtěžování hony na čarodějnice připomínají více než silně. Skupince unuděných puberťaček stačí přijít s obviněním, že je učitel tělocviku nevhodně osahával (vzhledem k tomu, že některá děvčata jsou skutečná nemehla, je třeba je občas postrčit), a učitel má skutečně velký problém. Automaticky je na něj pohlíženo jako na vinného, který se má obhájit před neodpouštějícím a ignorantským davem. I když většina z takových obvinění (alespoň u nás) nepřeroste ve skutečný proces, bohatě dostačují k likvidaci kariéry obviněného a jeho vyloučení ze společnosti.

Většinou jsou z různých sexuálních přečinů obviňováni muži, není tomu však tak v následujícím případě.

V americkém Connecticutu byla obviněna čtyřicetiletá suplující učitelka základní školy z toho, že svým žákům na třídním PC ukazovala pornografii. Dle její výpovědi došlo k celé situaci následovně: před hodinou na počítači napsala email svému manželovi, načež odešla na toaletu. Po jejím návratu nachytala několik žáků, jak brouzdají po stránkách věnujících se módě a účesům. Od počítače je promptně odehnala, nicméně později se začaly na obrazovce objevovat fotografie s pornografickým obsahem, zřejmě ve formě pop-up oken. Snažila se je zavřít, ale vzhledem k její nedostatečné znalosti práce na počítači se jí to nepodařilo. Počítač nevypnula, protože jí bylo předtím nařízeno, aby ho nechala běžet.

Jakkoliv banální a snad i vtipná taková příhoda může být, v USA vám může přinést až 40 let za mřížemi. Policie se neobtěžovala ani tak zjišťováním, v jakém stavu bylo softwarové vybavení počítače a zda-li bylo zobrazení nevhodného materiálu chybou učitelky, jako spíš výslechem žactva, které pochopitelně barvitě popsalo, co na počítači uvidělo. Stranou toho, že je celá hysterie ohledně nebezpečnosti vystavení dětí pornografii zcela nepodložená, učitelka má velké štěstí, že je žena, a tedy má dobrou šanci, že bude šetření zastaveno. Kdyby totiž byla muž, měla by to u poroty spočítané: muž přeci nemůže udělat chybu, na tu nemá nárok, protože je od přírody takříkajíc prase a deviant. Jako v předchozím případě však byl zákon použit k útoku na dobrou pověst a integritu zcela nevinné osoby.

Závěrem bych poznamenal jednu věc. Ačkoliv se tyto případy odehrály ve Spojených státech, kde se často podobné nesmysly a banality zveličují a rozmazávají, obávám se, že se postupně západní hon na sexuální zločince přesouvá do střední Evropy. Do českého právního řádu jsou vnášeny zákony trestající různé sexuální přečiny, a jejich předlohou bývají právě obdobné zákony v zemích dále na západ, které často působí výše popsané absurdní situace. Já osobně doufám, že česká tradice zlehčování života a všeho zlého v něm odolá tomuto trendu, či ho alespoň rozmělní natolik, aby nezpůsoboval takové absurdní situace, v jaké vyústil například za velkou louží.

Článek vyšel 17.2. na blogu Viktora Dvořáka, odkud jej přebírám a děkuji autorovi za souhlas.