Írán: válka se blíží

Spojené státy plánují katastrofální útok na Írán. Podle Bushových intrik bude tento plán způsobem, jak si „koupit čas“ ohledně katastrofy v Iráku. Když oznamoval to, co nazval „posílením“ amerických jednotek v Iráku, George W. Bush označil za skutečný cíl Írán. „Zastavíme podporu [povstání v Iráku] z Íránu a Sýrie,“ řekl. „A budeme hledat a ničit sítě poskytující našim nepřátelům v Iráku moderní zbraně a výcvik.“

„Sítě“ znamená Írán. „Je zde pevný důkaz,“ řekl 24. ledna mluvčí ministerstva zahraničí, „že jsou do těchto sítí zapojeni íránští agenti, že v Iráku pracují s jedinci i skupinami a jsou tam posíláni íránskou vládou.“ Tento „důkaz“, stejně jako Bushovo a Blairovo tvrzení, že měli nezvratné důkazy o vyvíjení zbraní hromadného ničení Saddámem Hussajnem, postrádá jakoukoliv věrohodnost. Írán má přirozeně blízký vztah k irácké šíitské většině, stojí jednoznačně proti Al-Kajdě, odsuzuje útoky z 11/9 a podporuje Spojené státy v Afghánistánu. Sýrie dělá totéž. Vyšetřování New York Times, Los Angeles Times a dalších, včetně britských vojenských úředníků, skončila závěrem, že Írán zbraně přes hranice nedodává. Generál Peter Pace, velitel amerického výboru náčelníků štábu, řekl, že žádný takový důkaz neexistuje.

Protože se americká katastrofa v Iráku prohlubuje a domácí i zahraniční opozice roste, neokonzervativní fanatici jako viceprezident Cheney věří, že pokud mají ovládnout íránskou ropu, nesmí začít jednat později než na jaře. Veřejnosti jsou servírovány přesvědčivé mýty. Bushovci ve shodě s Izraelem, washingtonskými sionisty a fundamentalistickou křesťanskou lobby říkají, že jejich „strategií“ je skoncovat s íránskou jadernou hrozbou. Írán však ve skutečnosti nemá ani jedinou jadernou zbraň a ani nikdy nevyhrožoval, že ji získá; CIA odhaduje, že i když k tomu bude politická vůle, bude Írán schopen získat jadernou zbraň nejdřív v roce 2017.

Narozdíl od Izraele a Spojených států se Írán řídí pravidly smlouvy o nešíření jaderných zbraní, mezi jejíž původní signatáře patří, a dovoloval rutinní inspekce, které z ní vyplývaly – až do bezdůvodných represivních opatření v roce 2003 na příkaz Washingtonu. Žádná zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii nemluví o Íránu kvůli jeho odklonění civilního jaderného programu k armádnímu využití. IAEA říká, že po většinu z posledních tří let její inspektoři mohli „jít kamkoliv a vidět cokoliv“. 10. a 12. ledna prošetřili jaderná zařízení v Isfahánu a Natanzu a 2. a 6. února se tam vrátí. Ředitel IAEA, Mohamed El-Baradei, říká, že útok na Írán bude mít „katastrofální důsledky“ a jen režim povzbudí, aby se stal jadernou velmocí.

Narozdíl od USA a Izraele Írán nenapadl žádné jiné země. Naposled vstoupil do války v roce 1980, kdy ho napadl Saddám Hussajn, podporovaný a vyzbrojený USA, jež mu dodávaly chemické a biologické zbraně vyráběné v továrně v Marylandu. Narozdíl od Izraele, světově páté největší vojenské mocnosti s termonukleárními zbraněmi mířícími na Střední východ, který se bezpříkladným způsobem vzpírá rezolucím OSN a uplatňuje světově nejdelší ilegální okupaci, se Írán chová v souladu s mezinárodním právem a nezabírá žádné jiné území než své vlastní.

„Hrozba“ ze strany Íránu je zcela smyšlená za pomoci a na základě podpory dobře známého servilního mediálního jazyka, který poukazuje na íránské „jaderné ambice“ stejným způsobem, jakým zahrnul do běžně používaného slovníku Saddámův neexistující arzenál zbraní hromadného ničení. Součástí toho je démonizace, která se stala běžnou praxí. Jak řekl Edward Herman, prezident Mahmúd Ahmadínedžád „nám prokázal velkou službu, že nám to usnadnil“; ale bližší prozkoumání jeho notoricky známé poznámky o Izraeli z října 2005 odhaluje její překroucení. Podle Juana Coleho, amerického profesora moderní historie Středního východu, a ostatních analytiků jazyka farsi Ahmadínedžád nevolal po „vymazání Izraele z mapy“. Řekl: „Tento režim, který okupuje Jeruzalém, musí zmizet ze stránek historie.“ To, říká Cole, „neznamená žádnou vojenskou akci ani jakékoliv zabíjení.“ Ahmadínedžád přirovnal zánik jeruzalémského režimu k rozpuštění Sovětského svazu. Íránský režim je represivní, ale jeho moc je rozptýlená a vykonávaná mulláhy, s nimiž je Ahmadínedžád často ve sporu. Jakýkoliv útok by je jistě sjednotil.

„Pevným důkazem“ je hrozba ze strany Spojených států. Americké námořnictvo se začalo koncentrovat ve východním Středomoří. Jde skoro určitě o součást toho, co Pentagon nazývá CONPLAN 8022, což je letecké bombardování Íránu. V roce 2004 byla vydána národně bezpečnostní prezidentská směrnice 35 nazvaná Oprávnění k rozmístění jaderných zbraní (Nuclear Weapons Deployment Authorization). Samozřejmě je to utajované, ale předpokládá se, že NSPD 35 schvaluje hromadění a rozmisťování „taktických“ jaderných zbraní na Středním východě. To neznamená, že je Bush proti Íránu použije, ale poprvé od nejnebezpečnějších let studené války se ve Washingtonu otevřeně debatuje o provedení toho, co bylo později nazýváno „omezené použití“ jaderných zbraní. To, o čem debatují, je šance na další Hirošimu a radioaktivní spad na Středním východě a ve střední Asii. Seymour Hersh loni v New Yorker odhalil, že americké bombardéry „provádí simulační lety nesení jaderných zbraní... od minulého léta“.

Dobře informované Arab Times v Kuvajtu říkají, že Bush napadne Írán před koncem dubna. Jeden z nejvyšších ruských vojenských stratégů, generál Leonid Ivašov, říká, že Američané použijí jadernou munici nesenou řízenými střelami vypouštěnými ze Středomoří. „Válka v Iráku,“ napsal 24. ledna, „byla jen jedním prvkem v sérii kroků v procesu destabilizace regionu. Byl to jen jeden krok, aby se dostali blíž k Íránu a dalším zemím. [Když začne útok na Írán] na Izrael určitě dopadnou údery íránských řízených střel. Izraelci, stavějící se do pozice oběti, utrpí relativně snesitelné škody a pobouřené Spojené státy nakonec Írán destabilizují tak, aby to vypadalo jako vznešená odvetná mise... Veřejné mínění je už pod tlakem. Bude pěstována anti-íránská hysterie, úniky informací, dezinformace a tak dále... Zůstává nejasné, zda se Kongres chystá válku schválit.“

Na otázku ohledně rozhodnutí amerického Senátu neschválit posílení amerických jednotek v Iráku viceprezident Cheney odpověděl: „To nás nezastaví.“ Loni v listopadu volila většina amerických voličů Demokratickou stranu, aby ovládla Kongres a zastavila válku v Iráku. Bez ohledu na fádní projevy „nesouhlasu“ se to nestalo a není pravděpodobné, že se to stane. Vlivní Demokraté jako nová předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová a případní prezidentští kandidáti jako Hillary Clintonová a John Edwards se předvádí před izraelskou lobby. Edwards je ve své straně považován za „liberála“. Byl jedním z vysoce postavených členů amerického týmu na nedávné izraelské konferenci v Herzilji, kde mluvil o „neslýchané hrozbě světu a Izraeli (sic!). V čele těchto hrozeb je Írán... Na stole jsou všechny možnosti k zajištění, aby Írán nikdy nezískal jadernou zbraň.“ Hillary Clintonová řekla: „Americká politika musí být jednoznačná... Musíme nechat všechny možnosti na stole.“ Pelosiová a Howard Dean, další liberál, na sebe upozornili zaútočením na bývalého prezidenta Jimmyho Cartera, který dohlížel na dohodu mezi Izraelem a Egyptem z Camp Davidu a měl tu drzost napsat pravdivou knihu obviňující Izrael z toho, že se stal „státem apartheidu“. Pelosiová řekla: „Carter nemluví za Demokratickou stranu.“ To má pravdu, bohužel.

V britské Downing Street dostali dokument nazvaný „Odpověď na obvinění“ od profesora Abbase Edalala z londýnské Imperial College, který i jménem ostatních usiluje o odhalování dezinformací o Íránu. Blair mlčí. Až na vzácné čestné výjimky parlament také ostudně mlčí.

Může se to skutečně stát znova, méně než čtyři roky po invazi do Iráku, která za sebou nechala nějakých 650 000 mrtvých? Prakticky stejný článek jsem napsal počátkem roku 2003; tehdy šlo o Irák, dnes o Írán. A není pozoruhodné, že není napadena Severní Korea? Severní Korea má jaderné zbraně. To je pro Íránce jasná a hlasitá zpráva.

Podle mnoha průzkumů, jako byl ten od BBC World Service tento měsíc, se „my“, většina lidstva, od Bushe a jeho vazalů jasně distancujeme. A pokud jde o Blaira, všichni vidí, že tento muž je nyní politicky i morálně nahý. Takže kdo mluví otevřeně, kromě profesora Edalala a jeho kolegů? Privilegovaní novináři, vědci, umělci a spisovatelé, kteří občas mluví o „svobodě slova“, jsou úplně tišší. Na co čekají? Na vyhlášení další tisícileté říše, na houbovitý oblak nad Středním východem, nebo na obojí?

Článek Iran: A War Is Coming vyšel 3. února na serveru antiwar.com. Překlad Erik Sedláček - děkuji.