Kurvítka II

Před časem jsem zde v rubrice Humor uveřejnil článek Kurvítka. Autor v něm vyložil teorii, že každá užitečná věc obsahuje nejméně jedno zařízení jménem kurvítko. Kurvítko neslouží k funkci zařízení a nemá žádný význam kromě jediného. Je tam proto, aby se po skončení záruky rozbilo a znemožnilo tak původní funkci zařízení. Účelem je, aby si spotřebitel koupil zařízení nové. Pokud dokážeme kurvítko odstranit, zařízení to nijak neomezí ve své funkčnosti a bude fungovat dále naprosto spolehlivě. Článek měl dosti značný ohlas, čtenáři v diskuzi nejenže souhlasili, ale uváděli celou řadu příkladů kurvítek v nejrůznějších zařízeních a strojích.

Vzpomněl jsem si na kurvítka nedávno, když jsem poslouchal hororový příběh mé přítelkyně, která vlastní novější auto značky Renault. Takové auto je samozřejmě vybaveno množstvím skvěle promyšlených kurvítek. Jedno z nich se onehdy ozvalo. Projevilo se to rozsvícením jakési kontrolky na řídicím panelu. Auto chvílemi jelo, chvílemi nejelo. Moje přítelkyně zajela do servisu, kde po zevrubné prohlídce konstatovali, že stačí jen cosi rozebrat, očistit kdesi kontakty a ono to zase bude dobré. Vyčistili kontakty a řekli si o pět tisíc. O několik dnů později se kontrolka opět rozsvítila. Přítelkyně tedy zavezla auto znovu do servisu. Nechali si ho tam déle, pozorovali ho z různých úhlů, proměřovali a vážili. Nakonec verdikt zněl, že kurvítko se bude muset vyměnit, ale protože jde o francouzské kurvítko, tak to bude trošku drahé. Ale že se pokusí sehnat kurvítko už použité kdesi po známosti. Nepamatuji si už na všechny detaily. Vím jen, že když zhruba po měsíci dostala moje přítelkyně auto zpátky, byla lehčí o dalších pár tisíc. A kurvítko věrné své funkci se za několik dnů opět ozvalo. Další návštěva servisu. Shlukli se kolem toho jejího vozu tam všichni autorizováni mechanici firmy Renault. Škrábali se na hlavě, zkoušeli to i ono. Nahlíželi do moudrých knih, telefonovali na všechny strany. Bylo zřejmé, že jde o nějaký zcela nový typ kurvítka v provedení de-luxe, které nikdo z mechaniků ještě neznal.

Abych ten příběh zkrátil. Kurvítko v Reanultu se ukázalo být velmi robustně navrženo. Vyžádalo si ještě několik návštěv servisu, zešedivění šéfa techniků a mnoho, mnoho peněz. Nakonec se to povedlo, ale na konci té štrapace byla peněženka mé přítelkyně lehčí o několik desítek tisíc korun a šéf autoservisu chytil nervózní tik do oka.

Mám tu svou přítelkyni rád a nepřeji ji nic nehezkého. Ale tajně jsem se přistihl, jak si říkám, vidíš, holka, kdybys měla japonské auto (jako já), nic takového by se ti nemohlo stát. Japonská auta kurvítka nemají.

Nikdy, opakuji nikdy nechvalte dne před večerem. A nikdy nepodceňujte kurvítka. Jsou všude. Snad i v kapesnících. Japonských. Musí být, jinak by se výrobky nekazily, firmy by krachovaly, protože by si nikdo nic nekupoval, a dělníci by byli na dlažbě. Kurvítka jsou hnacím motorem doby. Z toho musíme vycházet, když přijde jejich chvilka a ony se ozvou. Tak tomu bylo i v mém případě.

Jak už jsem řekl, mám japonské auto značky Toyota. Úžasný stroj z roku 1994, tedy z období, kdy vývoj kurvítek byl ještě v plenkách. Samozřejmě, že už tenkrát kurvítka existovala, ale byla jednoduchá, lehce nalezitelná a z výrobků odstranitelná. Abych pravdu řekl, myslím si, že moje toyotka nějak unikla pozorností designerů kurvítek. Do dnešních dnů (a jezdím s ní denně), se žádné neozvalo. Stroj chodí jako hodinky. Rychle musím zaklepat na dřevo.

Moje manželka to štěstí neměla. Vlastní také Toyotu, ale mnohem čerstvějšího data a poněkud luxusnější. Šestiválec jako hrom se všemi doplňky. A byla to právě její Toyota, kde se ozvalo jedno z (jistě nesčetných) kurvítek.

„Svítí mi kontrolka mazání oleje,“ oznámila mi žena asi před dvěma měsíci. Hm. Že by stroj nemazal? Kdo nemaže, nejede. Tohle nelze podceňovat. Objednal jsem se v servisu. Přijali mě. Převzali vůz. Zavezli na rampu. Napojili na různé kapačky a monitory. Pak různě kroutili knoflíky a mačkali tlačítka. Trvalo to asi hodinu. Pak přišli. „Nic to prý není,“ řekli. „Tedy nic, co by ohrozilo provoz stroje nebo bezpečí řidiče. Jen sensor O2 potřebuje vyměnit.“ Ale nemusíme ho prý měnit. Auto bude jezdit i tak, akorát to zatracené světélko bude svítit a svítit a svítit. A řekli si o 109 dolarů, 44 centů. Za diagnostiku.

Odjel jsem uklidněn. „Nic to není,“ povídám autoritativně manželce. „Jen senzor O2. Ale ten stejně nepotřebujeme. Prostě si toho světélka nevšímej.“

Uběhl týden, pak druhý a třetí. „Svítí mi další kontrolka,“ povídá večer manželka.

„Jaká?“

„Kontrolka, že je vypnuté ABS.“

„A máš ho zapnuté?“

„Samozřejmě, že ano, nikdy to nevypínám,“ dotčeně odpověděla.

Pro ty, kteří to neznají, ABS je Anti-lock braking system. Moc chytré zařízení. Samo pozná, kdy je kluzko a brzdí přerušovaně. Na své staré Toyotě to nemám. Kupodivu jsem se dosud nezabil.

Doporučil jsem manželce, aby si nového světélka nevšímala, stejně jako si nevšímá toho od mazání. Hloupá rada. Jak si lze nevšímat, když ta světélka pořád svítí a svítí? A co když se mezitím něco opravdu uvnitř pokazilo? Co když stroj skutečně nemaže? Co když ABS není funkční? Jako to poznáme? Začala hra nervů. Kurvítka jsou citlivě navržená tak, aby znejistila majitele výrobku. Jistě se na jejich designu podíleli i psychologové.

Po dalším týdnu jsme to oba vzdali. Dnes jsem zavezl auto do servisu.

Výměna senzoru O2 nás přišla na milých 454 dolarů. V té ceně je obsažena cena za nové kurvítko ($254) a práce spojená s jeho výměnou.

Celkem nás tedy kurvítko O2 stálo 564 dolarů. Kontrolka mazání přestala svítit a jako zázrakem přestala svítit i kontrolka vypnutého ABS. Nové kurvítko bude chvíli sekat dobrotu. Tedy přesně tak dlouho, jak dlouhá je jeho záruka. Myslím, že asi rok. Do té doby se mi, doufám, podaří vyměnit někde Toyotu za bryčku s koněm. A bez kurvítek.