Argo – „bojový“ pes

Jmenuji se Argo a jsem argentinská doga – nebo spíš argentinský dog. Narodil jsem se první den letních prázdnin roku 2004 v malé vesničce poblíž Znojma. Když prázdniny skončily, přijel si pro mě můj nový páníček. Hned, jak se objevil na našem dvoře, tlačil jsem se k němu. Chudák bráška – zůstal z nás štěňátek poslední. Vlastně jsem ho ve všem odstrkoval stejně jako i ostatní – hned od narození. Jsem totiž prvorozený!

Ten večer mne můj nový páníček vezl až do Prahy. Byla to moje první jízda autem, tak jsem mu trochu poblinkal sedačku. Několikrát mě cestou vyvenčil a pozdě v noci jsme dojeli k němu domů, kde mi začal nový život. Byl jsem nejroztomilejší štěňátko v okolí a každý si se mnou chtěl hrát. Zvlášť děti a to mi dělalo dobře.

Zvykl jsem si spát s páníčkem v posteli a dodnes vyčkávám, až s paničkou usnou a nenápadně se k nim přikradu. Páníček to nemá rád a snaží se mě vyhazovat, ale stejně ví, že je to marné. Občas mě sice zamkne na noc do kuchyně, kde mám svůj pelech, ale já vím, že to dlouho nevydrží. Pokud je páníček hodně protivný, lehnu si raději pěkně na záda na sedačku a snažím se, aby mě nenachytali. Asi o tom vědí, ale já stejně vždycky včas seskočím a dělám, že ležím na zemi.

Miluji cestování. Pokaždé předem vycítím, že je v plánu nějaký výlet, a dávám najevo, jak moc se těším. Říkají, že mám cestovní horečku, ale dodnes jsem nepochopil, co to je. Zkrátka se snažím, aby na mě nezapomněli, pletu se jim pod nohy a nakonec si sednu před dveře. Hrozně rád se prodírám mezi lidmi. V autobuse či vlaku musím být vždy první a stejně tak venku. Pokud je třeba narvané metro a páníček řekne vpřed, jsem jako tank.

Vodu moc nemusím. V létě, když jsme s kamarádem Thorem na Vysočině, tak to s ním do rybníka skočím, ale nechápu, co on na tom plavání má. Ti rotvíci jsou divný… Semtam se stane, že se z vycházky vrátíme a já vypadám jako prase. Nestává se to zas tak často, jsem čistotný, ale pokud k tomu přeci jen dojde, páníček mne přenese do vany a tam důkladně osprchuje. Voda nesmí být moc studená, to nemám rád. Pak mě osuší mým ručníkem, ale já stejně běhám po bytě jako střelený, abych byl co nejdříve úplně suchý. „Nechtíc“ se otírám o vše, co mi přijde do cesty.

Co ještě na Thorovi kromě toho, že se tak rád rochní ve vodě, nechápu, je, jak vzorně poslouchá. Snažil jsem se ho sice „pokazit“, bral jsem mu aporty a provokoval ho, ale on je jak cvičená opice. A ještě se u toho ten blbec tváří vesele. To já sice taky poslechnu, ale nic se nemá přehánět. Dávám páníčkovi jasně najevo, že to není samozřejmost. Když zavolá „ke mně“, nepřiběhnu slepě jako Thor, nejdřív se rozhlédnu, proč vůbec volá, jestli není v okolí něco zajímavého. Třeba zajíc.

Panečku, takové honění zajíce, to je zábava. A páníček to nesnáší. Vždycky, když se po půlhodinovém běhání po polích vrátím, následuje dlouhá přednáška. To se pak tvářím chápajícně provinile a jdu vzorně vedle nohy. Tak si říkám, že už jsem mu to dlouho neudělal. Je legrační, jak pak pobíhá, volá mě a píská na píšťalku. Ale pud je pud a mí argentinští předkové, kteří lovili pumy a divočáky, se nezapřou.

Nejhorší jsou kočky! Ty nenávidím k smrti. Ještě víc než drzé psy, kteří si na mě dovolí otevřít tlamu. Ty mrchy mi sice vždycky utečou, ale až já jednou nějakou chytím, tak ji to spočítám! Nevím, jak to páníček dělá, ale vždycky, když jdeme ven, asi ví, jestli nějakou potkáme nebo ne. Když jsem na vodítku, můžu si být jistý, že někde nějaká bude. Když jsem na volno, tak nic. Představte si, že jedna taková potvora se nám občas dokonce prochází pod okny! Mám svojí pozorovatelnu - nízkou skříň, na které sedím nebo ležím a koukám z okna. A vždycky mne popadne amok, když se dívám, co si ta černá svině dovolí. Klidně se mi promenáduje před barákem a ještě na mě kouká! Kdybych na ní mohl…

Štěkám málo, ale když už, tak to stojí za to. To samé s vrčením. Jen ať si někdo nemyslí, že mám z něčeho strach. A u psů to platí dvojnásob, nikdy neútočím první, ale vrčet na mě nikdo nebude!

Jednou se po ulici klátil nějaký opilec a když mě uviděl, motal si to přímo směrem ke mně a na páníčka už z dálky volal, „že se psů nebojí“. Tak jsem se postavil do pozoru, naježil, zavrčel a začal štěkat předstíraje touhu po něm skočit. Opilec se málem podělal strachy a řval na páníčka, ať si tu „bestii“ pořádně drží a že „má mít náhubek“.

Rád se také fotím – no posuďte, nejsem krásný model?

U okna…

Na zádech...

Nerušit, spím…

U tyče...

Slepice – sice hadrová, ale aspoň něco…

Za záclonou…

Na vycházce - cyklostezka…

Dej si na mě bacha!

V mlze…

Když „zůstaň“, tak si aspoň sednu…

Jo a až budete zase volat po zákazu „bojových psů, vzpomeňte si na mě!

A ještě slovo páníčka na závěr:

Jelikož nemalá část lidí je ve své podstatě hloupá a povrchní, podléhá i vlastnictví určitého psího plemena módním trendům. Je to asi deset let, co se takovým módním trendem stal americký pitbulteriér. Následkem bylo, že se psí útulky začaly plnit právě těmito psy se zanedbanou výchovou, bez výcviku.

V médiích se poměrně pravidelně objevují hysterické výkřiky volající po zákazu chovu „bojových psů“. A konzument – jak je od něj požadováno – kýve. Zakázat, zakázat!

V jedné diskusi jsem četl celkem trefnou hlášku: „O zákazu chovu bojových psů se mluví vždy, když někoho pokouše německý ovčák…“

Jak ale rozlišit, co je a co není „bojový pes“? Ustanovit politicky korektní znalce, kteří budou vyhodnocovat stavbu těla každého jednotlivého psa, podle níž určí míru „bojovnosti“? Co pak se „zakázanými psy“? Vyhubit na základě rasového původu? Psí holocaust? Absurdní, že, ale v současném systému bych se ani tomuto nedivil.

Psi jsou VŽDY vizitkou svého pána. Každý, kdo si pořizuje psa by si měl především uvědomit, že jde o živého tvora, který bude vyžadovat nemalou péči, výchovu a výcvik. Jsou psi, kteří mají poslušnost doslova v krvi (zmíněný rotvajler Thor) a činí jim nesmírné potěšení, když mohou svému pánovi oddaně splnit vše, co mu uvidí na očích. A pak jsou takoví, jako Argo, jejichž výchova vyžaduje větší pozornost.

A na co by především měli pomyslet všichni ti, kteří si chtějí psa pořídit jen jako módní doplněk? Pes se nedá vypnout a zavřít do skříně. Zvlášť pokud se jedná o psa do bytu, je třeba brát v potaz, že bude potřebovat pohyb a pravidelné venčení. V případě štěňat nesmíme zapomínat, že bude nějakou dobu trvat, než se naučí správně venčit a že jejich zoubkům padne i ledasco za oběť. Raději nebudu na Arga žalovat.

A hlavně: Každý pes je svérázná osobnost a o tom, že myslí a má i svůj duchovní život, nepochybuji. Jeho plnohodnotný život je závazkem pro páníčka.