Tlustoprdky

Nedávno jsem zapnula bednu a spatřila zadnici přes celou obrazovku. Byla obrovská. Když kameraman zacouval, kam až to šlo, ukázalo se, že zadnice je v úzkých. Doslova. Její majitelka zašpuntovala vstupní tubus tobogánu v Aguaparku. Kolem zadku kroužil chasník s mikrofonem a přesvědčoval zadnici, aby ma-ka-la, nevzdá-va-la to a že je supér. Být zadnice zadnička určitě by i zatlačil. Nakonec nemusel, zadnice byla bojovnice. Narvala se do tubusu, kde následována dvěma sokly zakončenými 2x pěti prstíky s jekotem zmizela. Na dalším záběru kamery vyletěla do vodního trychtýře na druhém konci tobogánu velmi veliká dívka-žena-bába, těžko v tom množství hmoty a vodní tříště věkově zařadit, obkroužila kolem a s ještě pronikavějším jekotem zajela do díry č.2., aby byla ve třetím záběru žbluňknuta do bazénu. A že to byl žbluňk.

Pořád jsem nevěděla o co přesně jde, ale zaujalo mě to. Cizí špeky potěší ženu vždy. Jsme bestie.

Moje tápání vzápětí ukončil finální záběr, který vrátil nás, diváky, na začátek vodní atrakce. Na obrazovku vtekla další strašlivě tlustá žena a z bzučení moderátora jsem pochopila, že se zde odehrává záznam prvního ročníku soutěže Miss XXL. Upoutávka na ročník druhý. Ten letošní.

Bylo to maso. Ten avizovaný 2. ročník soutěže Miss XXL. Doslova. Missky skákaly do bazénu, tančily a promenovaly v plavkách. Doprovodné komentáře se, ob co tři věty, vracely k leitmotivu celé akce, které znělo asi tak jako, že hlavní je mít radost ze života a kilo sem kilo tam. Při pohledu na ty stodvaceti až stošedesátikilové holky, které se, s různou měrou úspěšnosti, pokoušely mocí mermo přenést přes svá deformovaná těla, mi to tak nepřišlo. Jejich obličeje byly vesměs pohledné, ale nejisté okolo očí. Navíc je moderátor předváděl a povzbuzoval jako mentálně zaostalé. Což rozhodně nebyly. Byly jenom obludně tlusté.

Obezita zvláště pak tzv. monstrózní obezita je nemoc. Velmi vážná a rozšířená nemoc moderní doby. Je to diagnóza.

Tak jako je trapné se takto postiženým lidem posmívat, je trapné předstírat, že jsou krásně odlišní a odlišně krásní. Nejsou krásní. Jsou nemocní. Ti nad metrák brutto jsou zatím ještě naštěstí odlišní. Za pár let už možná nebudou odlišní, ale standardní.

Na světe je v současné době 300 milionů obézních lidí. Obezita představuje problém nejen ve vyspělých zemích, ale roste rapidně i v mnoha rozvojových zemích. Prevalence obezity u dospělých je 10 až 25 % ve většině zemí západní Evropy a 20 – 25 % v některých zemích v Americe. Situace je však mnohem horší ve východní Evropě, kde obezitou trpí 40 % žen, dále ve státech Středozemí a u černých žen v USA. Ještě větší prevalence obezity je poslední dobou pozorována mezi americkými Indiány, Američany hispánského původu, nejvyšších hodnot dosahují v Melanésii, Mikronésii a Polynésii. Tato populace je vybavena tzv. šetřícími geny, u nichž se obezita v podmínkách dostatku stravy a nedostatku pohybu vyvíjí obzvláště rychlým tempem. Obezita se však nevyhýbá ani zemím, kde se s tímto problémem v minulosti prakticky nesetkávali – např. Čína, Thajsko a Brazílie.

Česká republika se v počtu obézních propracovala na přední místo v celé Evropě. Tento problém skutečně narůstá. 21 % mužů a 31 % žen je obézních. Když sečteme nadváhu a obezitu, vyjde nám u žen alarmující číslo 68 % a u mužů dokonce 72 %. Cca 70% tlustoprdů v populaci.

Soutěže Miss vznikly původně na oslavu lidské krásy. Co je vnímáno jako krásné je samozřejmě velmi individuální. Proměnné v čase a místě. Relativní. Takže dnes jsou pořádány „Missí soutěže“ všeho druhu. Lidské i zvířátkové.

Krásné holky se ještě zkrášlují chirurgicky a snídají, obědvají a večeří buničitou vatu namočenou v pomerančové šťávě , aby zhubli svá hubená těla. Pěkná šílenost, ale na obrazovkách pak vážně vypadají krásně. Chlapi se přeoperovávají na ženské a jsou „krásné“. Když jim není v jejich těle dobře, tak jejich věc. Osobně mi je sice lehce divno až nevolno, když si představím ta jatka, která proměnu provázela, ale holkokluci jsou to, někteří, po TOM fakt povedení/é. Nejpovedenější také misskují. No dejme tomu.

Do doby než jsem shlédla Miss XXL v české verzi, jsem považovala za vyloženě perverzní jen soutěže dětských missek. Dlužno dodat, že ty made in USA, protože v naší zemičce ještě neprorazily. Americké holčičky, kterým jejich rodiče (vesměs roditelky s pracovním označením Matka) nechali odstranit pár žebírek ( to se FAKT dělá ), aby měly lepší figurku, implantovat hezčí, delší a hustší vlásky a řasy, ukradli jim dětství a v Den D (nebo M jako Miss) je zvizážovali a s naučenými kousky vypustili do světel reflektorů, považuji za týrané děti. Týrané děti zcela bez nadsázky. A jejich mamky/taťky/manažérky mám za krávy k pohledání. Které ovšem nikdo dlouze hledat nemusí, neboť v odlesku svých malých krásek jsou viditelné do daleka. Pro to přece také dělají. Kromě peněz.

Poté, co jsem shlédla Miss XXL, mám další soutěž hrůzy. Podívanou, která nenabízí potěšení z lidské obdarovanosti, ale potěšení z lidské mizérie. Němčina má pro tento druh uspokojení našich temnějších stránek hezký výraz Schadenfreude neboli škodolibá radost. Škodoradost.

Divák hledí a pokud není sám těžce osádlený, jeho životní spokojenost na pár chvilek poskočí směrem nahoru. Váha také, protože to si ten medovník „teda eště dááá…“

A což teprve až se začnou organizovat další soutěže krásy „odlišných“. Taková Miss Lepra vylepší náladu mnoha občanu k výšinám až orgazmickým. Čert vem složenky, drahotu a šéfa, prstíků mám stále ještě plný počet a nos mi drží fest. Na rozdíl od vítězky a Majkla Dží. Hurá.

Ale i Miss XXL stačí. Zabavit nás, lid obecný škodolibý. A né, že né. Protože teda, když ty XXLky vytlačily na mechanickýho bejka v Rodeo restauraci a pak to zapnuli…to fakt bylo ….olééé…hi,hi,hi….nebo to převalování v bahně….uuuu…ouuu….

Už se těším na 3. ročník. Jo a du si dát nějakýho slaďoura….

Mindy

PS: Vůbec největší „maso“ bude Miss Márnice, protože my jsme ještě živý…2x hurá.