Multi-kulti learning

Bylo nedělní ráno a já jsem se vrátil z každodenního ranního venčení svého psa. Dal jsem vařit těstoviny s masem, kterými mu občas zpestřuji jeho granulovou stravu. K „vaření“ jsem si pustil televizi, kde zrovna běžel nějaký pořad pro děti. Vzpomněl jsem si na své dětství a chystal se přepnout. Zaposlouchal jsem se však do toho, co nečesky vyhlížející moderátorka společně s roztomilou asi desetiletou čokoládovou holčičkou se stovkami černých copánků na hlavě „nalévala“ do bezelstných dětských hlaviček. Nebyly to základy slušného chování, nebyly to ani praktické rady do života. Šlo doslova o (multi-)RASOVOU VÝCHOVU.

Děti zaujatě naslouchaly patetickým frázovitým blábolům o toleranci a multikultuře. Předtím pravděpodobně běžel nějaký „etnicko-naučný“ pořad a holky a kluci měli za úkol nakreslit, co si z pořadu zapamatovali. Ti nejlepší pak za odměnu dostávali kýčovitou hadrovou figurku černouška.

Vzpomněl jsem si na svá dětská léta. Ve školní družině nás sice soudružka učitelka poučovala o slavné VŘSR a kreslili jsme Auroru, ale pohádky a dětské pořady byly – pokud si dobře pamatuji – víceméně apolitické. Na takto hloupě surovou a agresivní formu propagandy si nevzpomínám.

Zatímco u nás se učilo o tom, jaké to bylo za dob, kdy zlí kapitalisté vykořisťovali nebohé dělníky, a země východního bloku byly víceméně uchráněny před přílivem cizích etnik, na západě má „multi-kulti“ v praxi letitou tradici. Plameny pařížského předměstí, etnické násilí v Holandsku, drogami zaplavená Itálie, neodvratně se blížící sociální kolaps. To je skutečně šťavnaté ovoce snu o volnosti, rovnosti a bratrství.

Multikulturní propaganda však není směřována jen na děti. I jejich rodičům a prarodičům je jí dopřáváno víc než dosytosti. U nich se dokonale adaptuje styl myšlení, který George Orwell popsal ve svém legendárním románu 1984 jako „double-think“ – schopnost zastávat dva vzájemně si odporující názory. A s brilantní lehkostí je měnit. Příklady nechť si každý doplní sám.

Často si vybavuji následující pasáž (myslím, že mi dáte za pravdu, že při jejím čtení si nelze nevybavit současnost):

„Jeho hlas v ampliónech kovově chrlil nekonečný seznam ukrutností, masakrů, deportací, lživé propagandy, neoprávněných agresí, porušených smluv. Bylo téměř nemožné poslouchat ho a nedat se nejdřív přesvědčit a potom propadnout zoufalství. Každých pár minut zuřivost davu kulminovala a řečníkův hlas utonul v řevu divokých šelem, který se jako nezadržitelný příval valil z tisíců hrdel. Nejdivočejší skřeky pocházely od školních dětí. Když už projev trval asi dvacet minut, vběhl na tribunu posel a vložil řečníkovi do ruky útržek papíru. Ten ho rozbalil, přečetl a ani svůj projev nepřerušil. Nic se nezměnilo, ani v jeho hlase, ani ve vystupování, či v obsahu toho, co říkal, ale najednou byla jména jiná. Davem projela vlna porozumění beze slov.

...

Při pohledu nazpět Winstonovi nejvíc imponoval fakt, že řečník přehodil výhybku z jedné koleje na druhou doslova uprostřed věty, a nejen že se neodmlčel, ale ani nenarušil skladbu věty.“

Snad jen s tou změnou, že názorotvorná „výživa“ pro dospělé dnes povětšinou neprobíhá na náměstích, ale u televizních obrazovek. Je soustředěna do mainstreamového zpravodajství a k jejím vrcholným kouskům patří pořady jako Kosmopolis (ČT) či ještě lépe Střepiny nebo Víkend (Nova). První je jakousi obdobou výše popsané dětské verze a líčí idylické soužití etnik, kultur a ras. Další dva zmíněné pořady jsou údernější v nich se už divák dozvídá i to, co si MUSÍ o té či oné problematice myslet. V pozadí zní patetická hudba a on je vypjatým komentářem vtržen do děje a podvědomě fandí tomu, komu fandit má, nebo naopak spílá tomu, kdo je vykreslován v nejčernějším světle. Tento styl „publicistiky“ nápadně připomíná patetické americké filmy.

Je mi smutno, když vidím NEZVRATNÉ změny probíhající v umírající Evropě. Jímá mne nenávist nikoliv k cizím etnikům a kulturám, ale k těm, kteří zrůdnou a lživou vizi jejich míšení (a tudíž likvidaci) naplánovali a zákeřně ji implementují i do myslí nevinných dětí. Nedávno jsem v autobuse zaslechl debatu dvou pubertálních dívek. Bavily se o tom, jak by chtěly chodit s černochem, protože to musí být něco úžasného (jejich diskuse byla – bez ohledu na okolí – mnohem „naturálnější“). Listovaly při tom nějakým multi-kulti magazínem.

Několikrát jsem narazil na paralelu mezi současnou dobou a obdobím pádu Říma. Je jistě mnoho těch, kteří by dokázali příčiny pádu Římského impéria detailně popsat, já se spokojím s diagnózou OTRAVA KRVE. A na stejnou nemoc umírá v počínajících bolestných křečích i dnešní Evropa.

Je to jak děsivá noční můra. Vše, co se kolem nás děje. Často si kladu otázky:

„Má vůbec smysl žít? Je ještě – třeba jen nepatrná – naděje?“