Památkové zákony

Minulý týden odhlasovali poslanci francouzského parlamentu zákon, který říká, že popírání tureckého masakru arménského národa je trestný čin, který bude stíhán vězením. Tento zákon je posledním článkem stále delšího řetězu tzv. „Památkových zákonů“, kterými se definují historická fakta nebo jejich výklad.

První „Památkový zákon“ byl odhlasován v roce 1990 a určil, že zločiny proti lidskosti, tak, jak byly definovány spojeneckým soudem v Norimberku, jsou historickou pravdou, jejíž popírání je trestné. Tento zákon byl vrcholem veřejného boje proti skupině intelektuálních popíračů holocaustu.

Tento zákon se rychle stal modelem, který byl často imitován a titul “Oběť zločinu proti lidskosti“ velmi žádaným titulem. Pojem „Holocaust“ se dokonce stal tak žádaným, že musel být chráněn zákonem jako třeba obchodní značka Coca Cola.

Olympiáda obětí přinesla 11 let později dva další “Památkové zákony“: v lednu 2001 byl odhlasován zákon, který definuje masakr na Arménech jako genocidu a 4 měsíce později zákon, který definuje obchod s otroky jako zločin proti lidskosti. V obou případech obdržel jejich výklad, který ale není od všech historiků akceptován, výjimečný status. Přirozeně nikdo neobhajuje obchod s otroky nebo masakr na Arménech, ale mnozí pochybuji v případě Armencu o „likvidačních záměrech“ tureckých úřadu nebo o definici „obchodu s otroky“ ve formulaci zákona.

Pokud bude „arménský zákon“ začleněn do francouzského zákoníku, budou tím podmiňovány další historické práce a každá další diskuse znemožněna.

„Památkové zákony“ vnesou napětí mezi dva minulostní koncepty: mezi vědecký, který nazýváme dějepis a oficiální, zvaný „Památka“. Přesto, že se v určitě míře překrývají, jedna se o dva zcela rozdílné pojetí minulosti. Historie, dějepis je vědecké zkoumání a výklad minulosti, jehož cílem je dopátrat se pravdy (tak, jak je ve vede definována), kdežto "Památka“ je zobrazení minulosti způsobem, který slouží politickým cílům, na př. právo na území, morálka nebo zahraniční vztahy. Což ale neznamená, že "Památka" je bezpodmínečně lží a dějepis vždy pravdou. Jestliže je ale pravda pro historika vždy ten nejvyšší cíl ( i tehdy, když je nedosažitelná), neplatí to vždy pro ty, kdo „Památku“ tvoří. Těmto lidem, ale především zákonodárcům z jejich rád, chybějí nutné instrumenty k dosažení historické pravdy, což ani není jejich cíl.

V procesu vytváření „Památky“ by se zákonodárce měl soustředit na na svoji centrální úlohu a historikům přenechat jejich práci. Cenou za to by bylo zrušení všech "Památkových zákonů", včetně zákona, který zakazuje popírání holocaustu. Přes rozdíly mezi tímto zákonem a "Památkovými zákony", které mu následovaly, jsou s uvážením dnešních kulturních předpokladu škody, které působí, větší než z něj plynoucí užitek.

Článek byl uveřejněn 25.10. v izraelských novinách MAARIV. Zdá se, že mimo toto periodikum nikde jinde uveřejněn nebyl. Překlad Jaro Mareš - děkuji.