Sametová faleš

Oslavy státního svátku 17.listopadu neprobíhaly letošní rok nijak mimořádně. Netradičně lze za pokus o objektivní přístup pochválit Českou televizi, která na kanálu ČT2 vysílala necenzurované a především nekomentované záběry z listopadových dnů roku 1989. Každý, i nepamětník, si tak mohl udělat s odstupem času názor na tuto „revoluci“.

Autentické záběru z tehdejších demonstrací, projevy hlavních protagonistů a nefalšovaný strach sametových režisérů ze skutečné revoluce proti komunistickému režimu jsou nedocenitelné.

Nemusíme sledovat televizní záběry dlouho, aby na nás faleš z obrazovky doslova čišela. Nikoli faleš obyčejných lidí, kteří v zoufalé touze po svobodě a „demokracii“ (termín již natolik zprofanovaný, že se jeví vhodnější psát jej v uvozovkách) následovali své uměle dosazené vůdce typu Havla a spol.

Vezměme si namátkou jen některé momenty oněch dnů, které nám osvěžily záběry na kanálu ČT2 v pátek. Lidé na náměstích vyvolávají jméno komunisty, dlouholetého člena ÚV KSČ, Alexandra Dubčeka. Člověka, který nepřestal být komunistou po celý svůj život a z jeho projevů v komunistickém parlamentu, kde vyzývá „k potlačení protisocialistických živlů“, vychází pověstný komunistický mráz.

Vidíme zástupce stávkového výboru herců. Je na nich vidět napětí a nejistota. Za herce mluví Jaromír Hanzlík, nomenklaturní herec z dob normalizace. Při otázce, zda náhodou jejich stávka nesměřuje proti socialismu a přestavbě, Hanzlík zbledne. Prý v žádném případě, oni chtějí jen dialog. A nějaké vyšetřování. Proti socialismu nebo komunismu? Proboha, to nikdy. Komunistická star Bohdalová, které se nedávno podařilo skrze nezávislý soud již tradičním způsobem vykroutit z podezření ze spolupráce s StB, přikyvuje v první řadě.

Po něm za stávkující herce mluví jeden z největších českých hereckých kolaborantů s komunisty, který si s chutí zahrál neblaze proslulého komunistického kata majora Zemana – zasloužilý umělec Vladimír Brabec. Agilně s cpe před kameru a zve všechny občany, aby přišli podpořit herce do divadla.

Vidíme projev Václava Havla, ikony tehdejšího sametového divadla. Žádá demisi členů vlády a ÚV KSČ. Kádrové změny komunistického aparátu. Nežádá konec komunistického útlaku, nežádá soud s komunistickými zločinci, nevyzývá k žádné revoluci.

Vidíme tehdejšího katolického kardinála Tomáška, jak si před kamerami netroufá říci tajemníkovi městské KSČ Štěpánovi do očí co si myslí. Čiší z něj strach a servilita. Nenachází odvahu říci ani slovo podpory stávkujícím či dokonce odsoudit komunistický režim. Prý si ještě nestačil udělat názor, říká.

Necenzurované záběry z konce roku 1989 by měly být vysílány častěji. Např. proslulý záběr, kde Havel jako zástupce OF zasedá ke stolu proti Čalfovi, který zastupuje vládnoucí KSČ. Poté by se hodil střih, jak Havel jmenuje komunistu Čalfu předsedou Federální vlády.

Pokud je 17.listopad svátkem, pak pouze pro úzký okruh lidí typu Havla, Kocába, Čalfy, Tomana, Koláčka a spol., tj. pro režimní disidenty a komunistické špičky. Všichni na úspěšném průběhu listopadových událostí vydělali, a to doslova v řádech miliard. Naopak obyčejní lidé nemají co slavit. Se smutnou nostalgií mohou sledovat záběry z oněch studených dní, kdy v nich hořela jiskra naděje ve spravedlnost a lepší časy a kdy hráli role komparsu této sametové frašky.