Démon Kracios

Jeden za druhým šli pomalu otroci a každý nesl obroušený kámen. Čtyři řady, každá půl druhého kilometru dlouhá, od brusičů kamení k místu, kde začínala stavba města-pevnosti, byli střeženi hlídači. Na deset otroků se počítal jeden ozbrojený hlídač. Stranou od otroků, na vrcholu třináctimetrového pahorku, jenž byl ručně vytvořen z obrovských kamenů, seděl Kracios - jeden z vrchních zřeců (staroegyptských kněží); v průběhu čtyř měsíců mlčky pozoroval události. Nikdo jej nevyrušoval a nikdo ani pohledem nesměl přerušit jeho přemýšlení. Otroci a stráž vnímali pahorek s trůnem na vrcholu jako neoddělitelnou součást krajiny. A člověka, který seděl nehybně na trůně, nebo se procházel po plošině na vrcholu pahorku, si již nikdo nevšímal.

Kracios si dal za úkol přebudovat stát, na tisíciletí upevnit moc zřeců, podmanit si všechny lidi na zemi a všechny je zotročit, včetně vůdců států.

***

Jednou sestoupil Kracios dolů a na trůně nechal svého dvojníka. zřec změnil oblek, sundal paruku. Náčelníkovi stráže nařídil, aby jej zakovali do řetězů jako obyčejného otroka a postavili do řady za mladým a silným otrokem jménem Nard.

Kracios se pozorně díval do tváře otroků a všiml si, že tento mladý člověk má zvídavý a hodnotící pohled, ne ale těkavý a vzdálený jako mnozí ostatní. Nardova tvář byla jednou soustředěně zamyšlená, podruhé rozechvělá. „Takže nosí v hlavě nějaký svůj plán,“ pochopil zřec, ale chtěl se přesvědčit, do jaké míry přesný byl jeho postřeh.

Dva dny Kracios pozoroval Narda, mlčky nosil kameny, seděl vedle něho při jídle a spal vedle na palandě. Třetí noc, jakmile zazněl povel „spát“, otočil se Kracios k mladému otrokovi a šeptem s hořkostí a zoufalstvím vyslovil otázku, která směřovala neznámo komu: „Copak to takhle bude pokračovat po zbytek života?“

zřec viděl, jak sebou mladý otrok škubl a okamžitě se otočil k zřecovi, jeho oči zářily. Jiskřily dokonce při slabém světle hořáku ve velkém baráku.

„Nebude to dlouho trvat. Domýšlím plán. A ty, staříku, se můžeš zúčastnit také,“ zašeptal mladý otrok.

„Jaký plán?“ lhostejně a s povzdechem se zeptal zřec.

Nard se zápalem a s jistotou začal vypravovat:

„Ty, staříku a já a my všichni brzy nebudeme otroky, ale svobodnými lidmi. Počítej, staříku: na každou desítku je jeden strážník. A patnáct otrokyň, jež připravuje jídlo, šijí oblečení, pozoruje také jeden strážník. Pokud se ve smluvený čas my všichni vrhneme na stráž, porazíme ji. Ať jsou strážníci ozbrojeni a my jsme zakováni do řetězů. Ale je nás deset na každého a řetězy lze také využít jako zbraň, pokud by se nastavovali pod údery mečů. Odzbrojíme všechny strážníky, svážeme je a zmocníme se zbraní.“

„Ech, mladíku,“ opět povzdechl Kracios a jakoby lhostejně pronesl: „tvůj plán není domyšlený, strážníky, kteří nás hlídají, je možné odzbrojit, ale vládce brzy pošle nové, možná dokonce celou armádu a zabije otroky, kteří povstali.“

„Na to jsem také pomyslel, staříku. Je třeba zvolit dobu, kdy tady armáda nebude. A tato doba se blíží. Všichni vidíme, jak se armáda připravuje na výpravu. Dělají se zásoby proviantu na tři měsíce. Znamená to, že za tři měsíce armáda přijde na určené místo a zahájí boj. V bitvě se oslabí, ale zvítězí a zajme mnoho nových otroků. Pro ně se již staví nové baráky. Musíme začít odzbrojovat stráž, jakmile armáda našeho vládce zahájí boj s jinou armádou. Poslové budou potřebovat měsíc, aby donesli sdělení o nutnosti okamžitého návratu. Oslabená armáda se bude vracet nejméně tři měsíce. Za čtyři měsíce se dokážeme připravit na uvítání. Nebude nás méně než vojáků v armádě. Zajatí otroci se budou chtít také připojit k nám, až uvidí, co se stalo. Všechno jsem promyslil správně, staříku.“

„Ano, mladíku, se svým plánem a myšlenkami můžeš odzbrojit stráž a zvítězit nad armádou,“ odpověděl zřec již povzbudivě a dodal: „ale co potom začnou dělat otroci a co se stane s vládci, strážníky a vojíny?“

„O tomto jsem moc nepřemýšlel. A zatím mě napadá jediné: všichni, kteří byli otroci, se stanou svobodnými, všichni, kteří dnes nejsou otroci, stanou se jimi,“ nepříliš jistě odpověděl Nard, jako by přemýšlel nahlas.

„A zřeci? Řekni mi, mladíku, kam zařadíš zřece, když zvítězíš: k otrokům nebo ke svobodným?“

„zřeci? O tomto jsem také nepřemýšlel. Ale teď si říkám: ať zůstanou tam, kde jsou. Poslouchají je otroci vládci. I když je těžké je občas pochopit, ale myslím si, že jsou neškodní. Ať vyprávějí o bozích, ale jak máme nejlépe prožít svůj život, to víme sami.“

„Jak nejlépe prožít ... to je dobře,“ odpověděl zřec a tvářil se, že se mu chce hrozně spát.

Ale Kracios tu noc nespal. Přemýšlel. „Samozřejmě,“ říkal si „nejjednodušší je povědět vládci o spiknutí, mladý otrok bude zadržen, zjevně je vůdcem ostatních. Ale to nevyřeší problém. Otroci si vždy budou přát osvobodit se z otroctví. Objeví se noví vůdcové. Vypracují nové plány, a pokud je to tak, hlavní nebezpečí pro stát bude existovat uvnitř státu.“

Před Kraciem stál úkol: vypracovat plán zotročení celého světa. Chápal, že se nepodaří dosáhnout cíle pouze pomocí fyzického násilí. Je zapotřebí psychologické působení na každého člověka, na celé národy. Je třeba transformovat lidskou mysl, vštípit každému, že otroctví je největší blaho. Je třeba spustit automatický program, který bude celé národy dezorientovat v prostoru, čase a pojmech. A hlavně - v adekvátním vnímáním skutečnosti. Kraciova mysl pracovala stále rychleji, přestal vnímat tělo, těžké okovy na rukou a nohou. Najednou, jako blesk z čistého nebe vznikl program. Zatím nebyl podrobný a nedal se vysvětlil, ale již byl čitelný a oslepující svou velikostí. Kracios se cítil být neomezeným vládcem světa.

zřec ležel na palandě, zakovaný do okovů, a obdivoval sám sebe: „Zítra ráno, až budou všichni odváděny do práce, dám znamení a náčelník stráže zavelí vyvést mě z řady otroků a sundat okovy. Dopracuji do detailů svůj program, pronesu několik slov a svět se začne měnit. Neuvěřitelné! Pouze několik slov a svět se podvolí mně, mé mysli. Bůh skutečně dal člověku sílu, která nemá ve vesmíru sobě rovné, tato síla je lidská mysl. Produkuje slova a mění běh dějin.“

„Vytvořila se neobyčejně příznivá situace. Otroci připravují plán povstání. Tento plán je racionální a zjevně může přivést otroky k pozitivnímu přechodnému výsledku. Ale stačí několik vět a zotročím na příštích tisíc let nejen dnešní otroky, ale také jejich potomky a pozemské vládce.“

Na Kraciovo znamení mu ráno náčelník ochrany sundal okovy. A již následující den bylo na jeho pozorovatelskou plošinu pozváno pět zřeců a faraón. Před shromážděnými Kracios začal svou řeč:

„To, co teď uslyšíte, nesmí být nikým zapsáno nebo vyprávěno. Kolem nás nejsou stěny a má slova nikdo mimo nás neuslyší. Vymyslel jsem způsob proměny všech lidí v otroky našeho faraóna. Není možné toho dosáhnout pomocí početného vojska a vyčerpávajících válek. Ale udělám to několika větami Uběhnou dva dny a uvidíte, jak se začne měnit svět. Dívejte se: dole dlouhé řady otroků, zakovaných do řetězů, nesou po jednom kameni. Střeží je mnoho vojáků. Vždy jsme si mysleli, že čím více otroků, tím je to lepší pro stát. Ale čím více otroků, tím více se musíme obávat jejich vzpoury. Posilujeme ochranu. Jsme nuceni dobře krmit své otroky, jinak nedokáží vykonávat těžkou fyzickou práci. Ale stejně jsou líní a mají sklon k buřičství. Dívejte se, jak se pomalu pohybují, a zlenivělá stráž je nepopohání karabáčem a nebije ani zdravé a silné otroky. Ale budou se pohybovat mnohem rychleji. Nebudou potřebovat stráž. Strážci se také promění v otroky. Udělat něco takového lze následovně. Ať dnes před západem slunce hlasatelé rozšíří faraónovo nařízení, v němž bude řečeno: 'S úsvitem nového dne se všem otrokům daruje plná svoboda. Za každý kámen přinesený do města bude svobodný člověk dostávat jednu minci. Mince bude možné vyměnit za jídlo, oblečení, příbytek, palác ve městě nebo za samotné město. Ode dneška jste svobodní lidé.'“

Když si zřecové uvědomili to, co Kracios řekl, jeden z nich nejstarší, řekl:

„Jsi démon, Kracie. To, co jsi vymyslel, zaplaví démonizmem množství pozemských národů.“

„Ať jsem démon a to, co jsem vymyslel, ať lidé budoucnosti nazývají demokracií.“

***

Při západu slunce bylo otrokům ohlášeno nařízení, které je ohromilo a mnozí celou noc nespali a přemýšleli o novém šťastném životě.

Následující ráno zřecové a faraón opět vyšli na plošinu umělé hory. Obraz, jenž vyvstal před jejich očima, byl ohromující. Tisíce lidí, bývalých otroků, o závod tahaly stejné kameny, co dřív. Zalívajíce potem, mnozí nesli dva kameny. Jiní, kteří měli jeden, běželi a zvedali prach. Někteří strážci také tahali kameny. Lidé, kteří si mysleli, že jsou svobodní - vždyť jim byli sundány okovy - se snažili získat co nejvíce vytoužených mincí, aby si vybudovali šťastný život.

Ještě několik měsíců Kracios strávil na své plošině, s uspokojením pozoroval to, co se dělo dole. Změny byly obrovské. Část otroků se spojila do menších skupin, udělala si vozíky, naplnila je až nahoru kameny, a zalívajíc se potem, tlačila tyto vozíky.

„Vynaleznou ještě mnohá zařízení,“ s potěšením si v duchu říkal Kracios, „již se objevily vnitřní služby: roznašeči vody a jídla,“ část otroků jedla přímo za chůze, nepřála si ztrácet čas na cestu do baráku, aby se najedla, a platila lidem za obsluhu vydělanými mincemi. „To jsou věci: i lékaři se u nich objevili, přímo za chůze poskytují pomoc zraněným, a také za mince. Dokonce si zvolili hlídku dopravní bezpečnosti. Brzy si zvolí náčelníky, soudce. Ať volí: vždyť si myslí, že jsou svobodní, ale podstata se nezměnila, stále tahají kameny...“

A takhle běží tisíciletími, v prachu, zalévají se potem a tahají těžké kameny. I dnes potomci těchto otroků pokračují ve svém nesmyslném běhu...

Z knihy Anastázie.

Doplnění vydavatele

Právě přečtený text vám bude asi připadat poněkud naivní a malinko zjednodušující. Ale zařadil jsem jej zde schválně. Navazuje totiž na dva již dříve zde uveřejněné články týkající se peněz. Chtěl bych se této problematice věnovat podrobněji. Mám připraven plán (zatím jen v hlavě), co psát a jak. Za předlohu jsem si vzal knížku Budoucnost peněz Bernarda Lietaera. Samozřejmě, že budu čerpat z jeho myšlenek. Pokusíme se naznačit možnost, jak by věci možná mohly fungovat jinak. Myslíte-li si, že to není možné, počkejte, až na konec tohoto neoficiálního seriálu. Já jsem si to myslel také. Dnes se mi zdá, že na konci tunelu by možná mohlo malinko prosvítat světýlko naděje.